Proč už neumíme mlčet?

6. ledna 2017
  • Mlčeti zlato, říká jedna česká lidová moudrost. Proč už se jí neřídíme a místo toho máme potřebu vykřičet do světa názory na všechno, od očkování po americké prezidentské volby?

    "Tedy! Do dneška jsem netušil, kolik máme mezi svými známými odborníků na americkou politiku,“ poslal mi 9. listopadu ráno, pár hodin po volbách ve Spojených státech, sarkastickou esemesku můj kamarád politolog.

    Za mořem Donald Trump ještě ani nestihl vystoupit se svým prvním projevem v roli nově zvoleného prezidenta, ale naše facebooková stěna už byla plná názorů na to, co se stalo, jak se to přihodilo a co bude zvolení tohoto člověka do tak významné funkce znamenat pro svět.

    Kéž by to věděl aspoň Donald Trump sám, nejen Arnošt z Frýdku-Místku, Martina z Hořovic, Pavel z Popic, napadlo mě. Kteří mimochodem pár dní předtím byli „experty“ na českého prezidenta Zemana, týden dozadu na očkování a zhruba měsíc zpátky na feminismus. Ale proč to píšu.

    Nevím, jestli se to děje i na vašich sociálních sítích nebo ve vašem okolí, v tom mém se ale tenhle nešvar vyjadřování názorů na všechno a všechny rozmáhá docela zásadně. A mě to nesmírně fascinuje.

  • Je mi jasné, že lidé měli názory na všemožné věci vždycky. Ale co si tak vzpomínám, měli je uložené a ukazovali je druhým jen někdy; většinou když je o to někdo požádal, a i tak se u toho leckteří dost ošívali, jako by se báli, ačkoli už třeba dávno nebylo čeho. Teď je to ale přesně naopak.

    Co člověk, to expert.Co člověk, to expert.Autor: Pinterest

    Lidé křičí názory do světa, aniž by se je o to někdo prosil. Dělají to dobrovolně, ve volném čase a nezdá se, že by se někdo bál. Právě naopak - nebojí se a jsou na to hrdí, ačkoli jejich názory jsou často opravdu jen názory.

    Nejsou to myšlenky podepřené žádnými fakty, argumenty nebo pohledy protistrany. Ne. Často jsou to spíš - no, žvásty. O to zajímavější je, jakou obrovskou mají sílu. A teď nemyslím jen vyvolat bouřlivou přestřelku na Facebooku. Myslím totální polarizaci a rozdělení společnosti, které teď sledujeme nejen v Česku, ale v celém světě. Jak je možné, že něco tak banálního jako žvásty má zároveň takovou moc?

  • Měj názor. Je to zadarmo

    Americký teoretik médií Neil Postman napsal už před třiceti lety knihu Ubavit se k smrti, v níž zkoumal vliv televize na člověka. Mimo jiné v ní napsal: „Zprávy v ní v nás evokují spoustu názorů, s nimiž nemůžeme udělat nic kromě toho, že jim můžeme dát podobu dalších zpráv.“ A ty potom někomu sdělit.

    U televize to většinou odnesla rodina nebo maximálně pár známých. Pokud jste tyhle svoje zprávy chtěli poslat někomu mimo tento okruh, museli jste být buď politik, novinář, nebo člověk, který je o něco obohatil, řekněme třeba o data nějakého výzkumu. Jenže to s internetem naprosto přestalo platit. Kvůli moderním technologiím může vykřičet názor každý, často říkáme, že na něj dokonce - máme právo. Což asi máme.

    Jak říká behaviorální ekonom Petr Houdek z Vysoké školy ekonomické v Praze: „Mnoho z nás drží scestné názory zejména proto, že můžeme. Z chybných přesvědčení totiž nevyplývají žádné okamžité důsledky. Když si budete myslet, že se Slunce otáčí kolem Země, spousta lidí vás bude považovat za podivíny, ale tak či tak projdete životem bez úhony.“

  • Za právo na názor se také každý schová, když potřebuje. „Podle mého názoru je to tak, že očkování způsobuje autismus a tečka.“ Já si to prostě myslím a nikdo mi nemůžete říkat, že si to myslet nemůžu, je to přece můj názor!

    Jak na takovou zprávu z facebookové zdi vaší kamarádky chcete reagovat? Když odpovíte linkem na stránku, která tenhle názor vyvrací, ona bude postovat jinou stránku, kde bude napsaný přesný opak.

    Opravdu musíme reagovat na všechno?Opravdu musíme reagovat na všechno?Autor: Shutterstock

    Což je další brutální efekt internetu: pro každý svůj sebepitomější názor člověk najde obecenstvo, které mu okamžitě nadšeně zatleská, případně věrohodně působící stránky nebo komentáře „odborníků“, které mu potvrdí, že má, ehm, pravdu. A kdo mu oponuje, ten je buď zmanipulovaný, nebo se snaží manipulovat.

  • Názorem za lepší společnost

    Koučka Eva Marková pracuje s lidmi nejrůznějších profesí - učiteli, prodejci zubních kartáčků, manažery. Všichni se podle ní bojí stejné věci - že se jich někdo na něco zeptá a oni nebudou vědět, nebo ještě hůř - ani mít na věc názor!

    „Když má člověk názor, rychle ho zaškatulkujeme. Pokud víme, co si myslí o uprchlících, rychle si doplníme, co si myslí o dalších věcech - odtud také spojení názorový proud. Ale člověk bez jasného názoru je podivín, protože je problém ho zařadit: kdo to je, kam patří?“ říká Marková. Ale nejen to.

    Když nemáte názor nebo ho hlasitě nevyjadřujete, jste také podezřelí, že jste k věcem lhostejní a jsou vám jedno. „Stačí napsat nebo lajkovat tweet,“ říká Petr Houdek, „postovat fotku a člověk okamžitě získá pocit, jak je dobrý, když takhle ,bojuje‘ na tolika frontách. I když reálný dopad jeho slov je samozřejmě nulový.“

  • Hledáme souznění

    Už před časem psychologové popsali zajímavý jev: lidé, když si ověřují svoje názory a domněnky, mají tendenci hledat takové informace, které jim jejich teorie potvrzují. Totéž se děje, i když si hledáme přátele; přirozeně se kloníme k lidem, kteří s námi souzní.

    Jenže zatímco v reálném světě často musíme vycházet i s ostatními, ve virtuálním to tak není, protože když nám někdo nesedí, stačí ho zablokovat nebo vymazat. Proto jsme především s rozvojem sociálních sítí začali vytvářet komunity lidí, kteří mají podobné názory a vzájemně se v nich utvrzují.

    „Moudrost v 21. století neznamená mít na všechno názor, ale přesný opak - mnohé informace ignorovat a nenechat se tak vtáhnout do agendy, jejímž cílem není nic víc než kontroverze,“ říká Petr Houdek.

    Také je nutné informace ověřovat a zabývat se tím, z jakých zdrojů pocházejí. Dezinformační weby chrlí velmi sofi stikovaně vystavěné polopravdy a lži. A pro začátek by možná také stačilo potlačit nutkání se ke všemu vyjadřovat. Protože pravda je taková, že pokud nejste celebrita nebo politik, většinu lidí to, co si myslíte, stejně vůbec nezajímá.

    Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy
tady joyes