Video placeholde

O čem se mlčí: Na sociálku mě nahlásila dětská lékařka, vypráví samoživitelka

Jak vlastním dětem zajistit dobrý život v rodině, když vám samotným se všechno komplikuje už od dětství? Kde hledat toho, kdo vám na vaší cestě pomůže vyjít ze slepých uliček a začít žít klidný a spokojený život? Tématem dalšího dílu pořadu O čem se mlčí jsou sociálně ohrožené rodiny a podoba podpory, které se jim v Česku může dostat. Na úvod si přečtěte příběh Šárky (25), která neplánovaně otěhotněla a v prvních letech synova života se coby samoživitelka protloukala, jak se dalo.

„Jako máma nestojí za nic, dítě by jí měli vzít, v děcáku by mu bylo líp!“ Takových a podobných vět si dnes pětadvacetiletá Šárka vyslechla už víc. Svého nyní šestiletého syna se ale vzdát nechtěla. Jenom tak nějak pořádně nevěděla, jak na to. Za situaci, do které se dostala, se styděla. Otěhotněla, a i když si přísahala, že se o dítě postará, jak nejlépe bude moct, neměla tušení, jak to v „normálních“ rodinách chodí. Žádnou takovou totiž nepoznala. Sama od svých čtyř let vyrůstala v dětském domově, kam se dostala poté, co její matka jednoho dne prostě zmizela a v rodině nezůstal nikdo, kdo by se o malou Šárku postaral. 

Do života bez ničeho

„Když mi bylo osmnáct let, tak mě z děcáku vykopli do života s tím, že se mám o sebe postarat sama. Jenže jak?“ vzpomíná Šárka. Pár měsíců přespávala po známých a živila se příležitostnými brigádami. Na jednom večírku se seznámila s o tři roky starším klukem a začali spolu chodit. „To, že jsem těhotná, jsem zjistila, když mi bylo čerstvě devatenáct let. Můj tehdejší kluk, se kterým jsem dítě čekala, od toho dal ruce pryč. Dítě si vůbec nepřál a ani se mnou nechtěl žít,“ líčí začátek příběhu Šárka. „Já jsem se o miminko starat chtěla, ale vůbec jsem nevěděla, kde budu bydlet a z čeho žít. Měla jsem obrovský strach z toho, že to nemůžu zvládnout, a zároveň jsem se i bála s tím někomu svěřit, měla jsem velký strach, že mi dítě hned po porodu vezmou a dají do děcáku, protože se o něj nedokážu postarat,“ pokračuje. 

Pomoc, jsem v úzkých!

Šárka zůstala sama. Až do porodu se snažila chodit po brigádách a šetřila každou korunu. Snažila se najít nějaké bydlení. Putovala po různých ubytovnách a azylových domech. A pak se syn Lukáš narodil. „Po porodu to na mě všechno padlo děsnou silou. Cítila jsem se opuštěná a na všechno hrozně sama. Byla jsem na tom psychicky bídně a párkrát mě dokonce napadlo, že dám syna pryč,“ přiznává Šárka. Situaci nezvládala po psychické stránce ani finančně. 

„Měla jsem dokonce strach i chodit s malým k doktorce na pravidelné prohlídky. Bála jsem se, že uvidí, že pro Lukáše nemám úplně hezké oblečení a všechny ostatní potřebné věci a udá mě na sociálku,“ popisuje Šárka. Její obavy se nakonec ukázaly jako odůvodněné: lékařka se obrátila na odbor sociálně právní ochrany dětí s upozorněním, že má podezření, že se Šárka o Lukáše stará nedostatečně a že žije v nevyhovujícím prostředí. Vedoucí odboru začala zvažovat podání návrhu na odebrání dítěte do dětského centra. 

Na cestě ven

„Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem v naprosté panice. Je pravda, že jsem byla věčně bez peněz a že jsem asi vždycky nebyla úplně vzorná máma, ale o Lukáše jsem se starat chtěla,“ přibližuje Šárka. „Nakonec mi pomohli v azyláku. Poradili mi s vyřízením žádostí o dávky a najít bydlení. A když jsem se s Lukáškem nastěhovala do vlastního, tak mě nasměrovali na organizaci, kde jsem našla další pomoc a podporu. Měla jsem schůzku s paní od nich a s ní jsem se dohodla, že za mnou bude dvakrát týdně docházet domů. Pomáhala mi s Lukáškem, ukazovala mi, jak se o něj starat, říkala mi různé možnosti, co dělat, když jsem si úplně nevěděla rady,“ vypočítává Šárka.

Bylo ale jasné, že zázraky se nedějí na počkání a že Šárka i její syn potřebují dlouhodobější podporu, aby mohli zůstat spolu. „Sociální pracovnice mi taky radila, jak vyjít každý měsíc s penězi i s vedením domácnosti. A aby toho nebylo málo, Lukáškovi, který byl vždycky velmi živé dítě, nakonec diagnostikovali ADHD a měla jsem problém s jeho umístěním do školky. Musí se mu věnovat hodně péče a to je pro mě někdy dost vysilující,“ pokračuje Šárka. I v tomto případě ale získala podporu a pracovnice jí se synem doprovázela také na všechna vyšetření a do poraden.

Co je to sociálně aktivizační služba neboli SASKA? Jak poznat sociálně ohroženou rodinu a jakou podobu má v ČR podpora těchto rodin? O tom se terapeut a moderátor Honza Vojtko v novém díle pořadu O čem se mlčí bavil s ředitelkou Nadace J&T Marií Oktábcovou a s Janou Ženíškovou, vedoucí týmu podpory pro rodinu a dítě organizace Amalthea. Celý díl si můžete pustit ve videu v úvodu článku.

O čem se mlčí: Když potřebujete záchrannou síť

„Lukášek nakonec do školky nastoupil a já si našla docela dobrou práci. S paní jsme pořád v kontaktu a ona mi poradí, když zrovna nevím, co a jak. Žijeme sice od výplaty k výplatě, na rozhazování fakt moc nemáme, ale jsme spolu. Lukášovi asi chybí táta, ale třeba se jednou nějaký ten náhradní najde. Teď mi úplně stačí a jsem na sebe pyšná, že jako máma funguju a Lukáš vypadá jako spokojené dítě. Ale vím, že pořád nemám úplně vyhráno, je to běh na dlouhou trať, ale teď už si víc věřím, že to zvládnu,“ uzavírá Šárka. 

Projekt O čem se mlčí vzniká ve spolupráci s časopisem Moje psychologie. Aktuální číslo s tématem si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 07/22.
Moje psychologie 07/22. | Zdroj: David Turecký