Neopětovaná láska? Šílenství i druh vznešenosti, říká Michal Hvorecký

6. února 2017
Neopětovaná láska? Šílenství i druh vznešenosti, říká Michal Hvorecký

Může být žena nemocná láskou? Je možné, aby nenaplněná láska měla takovou sílu? Může člověk na lásku i zemřít? Ruské literární hrdinky, ale i hrdinové, umíraly na své nenaplněné a neopětované touhy jako mouchy.

Ve slavném ruském románu Co dělat? od Nikolaje G. Černyševského mám opravdu rád scénu, ve které mladý, nicméně už uznávaný lékař Kirsnov oznámí milionáři Polozovovi, že příčinou nemoci jeho dcery je tajná láska.

Dívka se zamilovala do muže, ale táta jí nerovný vztah nechce povolit. Otec lékařskou zprávu nedokáže pochopit, s ničím takovým se jakživ nesetkal, ani si neumí představit, že je takových silných citů jeho drahé dítě schopné.

Já jsem se taky léta trápil nešťastnou láskou. Nejdřív jsem se snažil své pocity všemožně tajit. Pak jsem se dopouštěl šílenství podepsaných dopisů, dárečků, obcházení kolem domu. Vše jsem zařizoval tak, aby to na ulici vypadalo jako náhodné setkání.

O dotyčné dívce jsem ani moc nevěděl a už vůbec nic dobrého, ale na to se asi nikdo neohlíží, když se zamiluje. A v době, kdy jsem se domníval, že jsem ji zcela vymazal ze své paměti, se mi vynořila v mysli zase znovu tam, kde jsem to nejméně očekával, proměněná v přízrak. 

Tehdy jsem si pořád říkal, jestli bych své zábrany, které mi tak dlouho překážely v tom, abych se vyznal ze svých citů, třeba překonal po rozhovoru s dívkou. Nikdy k tomu rozhovoru nedošlo. A neopětovaná láska byla jako nevyléčitelné zranění, které, jak dny plynuly, z paměti stále nemizelo.

Dnes jsem šťastně ženatý.

Společně překonáváme každodenní nedorozumění, příležitostně propukající nenávisti, vzájemné špinavůstky i velkolepé záblesky slávy manželského spojenectví. Každý den si s největším povděkem uvědomuji, jak se nám ve dvou daří vítězit nad protivenstvím světa. 

Myslím si, že utrpení z neopětované lásky je jistým druhem vznešenosti. Vyznání zdánlivě zavazuje k vděčnosti. Kdyby oslovená osoba vděčnost cítila, poděkovala by. Je ustáleným zvykem vyjádřit v takovém okamžiku vděčnost za vyznané city, ať už jsou, či nejsou opětovány.

Ale co se stane, když tak milovaná osoba nemůže nebo nechce učinit? Co když třeba ona zmiňovaná vysněná žena nikdy nestála o moji náklonnost a já jí taky podlehl proti své vůli, třeba jako Oněgin? Možná si je okouzlený člověk uvnitř rovněž jist, že ta láska nebude mít dlouhého trvání, ale v daném okamžiku si zkrátka nemůže pomoct…

Zamilovaný nerad působí milované bytosti bolest. Pokud se to stane, tak naprosto neúmyslně. Vysněná bytost je naopak často až znechucena zdvořilůstkami, obdivem a uctivou pozorností.

Mužům se často znelíbí ženy, které se každým slůvkem, každým pohledem, každou myšlenkou snaží jenom o to, aby se jim zalíbily, zavděčily. A ta, která pořád odmítá, je naopak vyburcuje.

V Márquezově románu Láska za časů cholery se hrdina celý život trápí neopětovanou láskou.

Vlastní život mu navždy zůstal cizí, chtěl prožít ten jiný, s ní, ale nikdy se do něj nezačlenil: „Opravdu to znamenalo něco jako smrt. Už neusnul. Nemohl. Ležel na zádech, ruce založené za hlavou. Vzpomínka jím projela jako bodnutí, zkroutila ho bolestí, a on nedokázal dál odsouvat pravdu: zavřel se v koupelně a rozplakal se, plakal, co srdce ráčilo, beze spěchu, až do poslední slzy. Teprve teď našel odvahu přiznat si, jak ji miloval.

I knihy o neopětované lásce mohou zabíjet.

Snad nejslavnější příběh, ten Wertherův, vyvolal v romantickém Německu nejenom velký ohlas, ale i vlnu sebevražd.

Příběh o jednostranném citu, který nakonec narazí na hráz měšťáckých předsudků, se tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání v roce 1787 Goethe doplnil výstražné motto: „Buď muž a nenásleduj mne!“

Často si představuji dobu velikých wertherovských citů a protikladů.

Žena odchází alejí, muž zůstane stát a dívá se za ní, jak mizí v měsíční záři, vrhne se na zem a usedavě pláče, pak zase vyskočí a vyběhne na terasu, aby ji ještě jednou zahlédl, tam dole, ve stínu vysokých lip, v bílých šatech, jež se třpytně blíží k vrátkům, muž rozpřáhne náruč a... ona navždy zmizí ve tmě.

Michal Hvorecký (*1976) ) Slovenský spisovatel, publicista. Vystudoval estetiku. Píše povídky, romány a blogy. Jeho knihy vyšly v šesti jazycích. Z němčiny překládá prózu a divadelní hry. www.hvorecky.sk

 Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy