Hodně žen kolem mě je hodně samo. Když se bavíme o důvodech proč, často slyším, že muži se bojí dnešních úspěšných, emancipovaných žen. Opravdu, anebo je to trochu jinak?
Poslední dobou kolem mě přibývá žen, kamarádek i náhodných známých, které se – někdy už celé roky – ne a ne seznámit. Když jsem se loni na podzim ocitla na akci, kde se takových, většinou singl nebo poměrně čerstvě rozešlých, případně v manželské krizi, sešla celá místnost, debatovalo se o tom, čím to asi je.
„Protože kvalitní muži se dělí do tří kategorií: na ženaté, homosexuály a ty, kteří patří do obou!“ vtipkovalo se na začátku po otevření šampaňského, než kdosi navrhl řešit toto téma zcela vážně. „No, myslím, že vážně je to tak, že chlapi jsou, někteří i dobří, akorát prostě nesnesou úspěšné, krásné, chytré, emancipované ženy. Bojí se nás,“ shrnula celou problematiku jedna, zatímco všechny ostatní horlivě přikyvovaly. „Jojo, mužské ego, to je děsně křehká věc.“ Dva měsíce poté jsem se viděla s kamarádkou, která je už třetí rok sama.
Vysokoškolačka, manažerka, s dobrým platem, dvěma dovolenými ročně, vlastním bytem na hypotéku, na krku čtyřicítka. Kde je chyba? „V mužích,“ řekla zcela vážně.
„Podívej se, je konec roku a ještě jsem letos nepotkala ani jednoho, co by snesl úspěšnou, chytrou, finančně svobodnou a zcestovalou ženu.“ Mluvila pochopitelně o sobě. Z konverzace taky vyšlo najevo, že muž, s nímž by chtěla žít, by měl být vysokoškolák, inteligentní, aby jí imponoval, ale zase ne moc, aby mu rozuměla, měl by být úspěšný, pokud možno úspěšnější než ona, aby měla ke komu vzhlížet a od koho se učit, ale taky ne moc, aby jí ho nepřebíraly jiné… no, ten seznam byl asi na deset minut.
Když to Radka popisovala, asi poprvé v životě na mě dolehlo, že narcismus zřejmě nebude jen doménou mužů. Naopak, musela jsem si přiznat, že s většinou svých svobodných kamarádek, být mužem, bych randit, případně žít, prostě nechtěla. S jejich egy se totiž nedá vydržet.
Pokračování 2 / 4
Co se stalo se ženami?
Samozřejmě, popsaný večírek ani pár káv s kamarádkami nejsou fakta, ale dojmologie, která navíc často vede ke generalizování, jaké si celá ženská populace nezaslouží.
Na druhou stranu, nedávno jsem pro jeden článek o problémech seznamování zpovídala muže, a co říkali, stojí minimálně za zamyšlení. Tady je pár citací z jejich výpovědí: trocha skromnosti by ženám neuškodila, pýcha dnešních žen na jejich úspěchy je do nebe volající, chovají se tak, že je nemožné udělat jim radost, všechno je problém, myslí jenom na své štěstí, všechny ženy chtějí doma Brada Pitta, ale vážně jsou Angelina Jolie?
A dvaačtyřicetiletý Roman: „Před deseti lety stačily ženám ve dvaceti svaly, ve třiceti fakt, že má práci, ve čtyřiceti, že má něco našetřeno a je na ně hodný. Dneska? Ve dvaceti chtějí svaly, ve třiceti svaly a práci a peníze, ve čtyřiceti svaly a práci a peníze a dítě a chůvu pro dítě a podporu a hlavně pořád a za všechno chválit.“ Že muži přehánějí?
Podle psycholožky Kataríny Filasové Szabados nikoli: „Skutečně si všímám, že mnohé dnešní ženy ztratily pojem o tom, co je reálné. Hodně nás v tom masíruje výchova, knížky, filmy i časopisy. Než vyrosteme, vytvoříme si obraz toho, jak dokonale by měl vypadat a fungovat náš partner, a když se pak o nás začne ucházet Vojta odvedle, tak ho ani nebereme vážně. A čekáme, vybíráme a hledáme takového, ve kterém se pojí mužnost a jemnost, síla a citlivost, má vybraný vkus, ale popere se za nás v baru, ukazuje své obavy, ale zároveň má jasný názor – no prostě nesmysl. Navíc když si kamarádkám postěžujeme, že ten, kterého máme doma, včera nechtěl umýt nádobí, tak nás začnou nabádat, ať se s takovým sobcem okamžitě rozejdeme, což dost žen opravdu udělá. A pak se cítíme samy a nechápeme, čím to je, že toho pravého ne a ne najít.“
Pokračování 3 / 4
Epidemie ega
Kde se vzaly tak velké ženské nároky? Americký časopis Psychology Today před několika měsíci zveřejnil rozsáhlý článek o narcismu. Zmiňuje v něm průzkum, podle kterého došlo za poslední dvě dekády mezi lidmi k obrovskému nárůstu narcistického chování – údajně šedesát sedm procent, ale mezi ženami je tenhle nárůst obzvlášť dramatický.
V západních zemích už má tenhle jev nějakou dobu i svoje jméno. V Británii o něm píšou jako o epidemii ega, v Americe jako o syndromu Sexu ve městě, neboť údajně odstartoval s extrémně narcistickou hlavní hrdinkou stejnojmenného seriálu. Projevuje se tím, že ženy mají obrovské nároky nejen na sebe, ale hlavně na všechny okolo.
Lucy Taylor, redaktorka britského deníku Daily Mail, o tom píše: „Máme pocit, že svět se díky naší úžasnosti a výjimečnosti otáčí jenom kolem nás. Proto vyžadujeme tolik pozornosti, zahrnování lichotkami a adorací, nespokojíme se s ničím a nesneseme žádnou kritiku. Jak pořád řešíme samy sebe a svoje vlastní štěstí, žijeme v domnění, že jsme krásnější, chytřejší, talentovanější a zasloužíme si něco víc. Ale co když jsme ve skutečnosti prostě úplně normální ženské?“
Podle Lucy Taylor se epidemie ega projevuje v práci i ve výchově dětí, ale vůbec nejzřetelnější je právě v oblasti seznamování a randění. Ve svém článku uvádí příklad textu z lifestylového časopisu, kde se redaktorka různých žen kolem třicítky ptala, proč jsou dlouhodobě singl. Nejčastější odpovědi oslovených žen? Jsem příliš vzdělaná, příliš nezávislá, příliš úspěšná, příliš svá… a muži to nesnesou.
Pokračování 4 / 4
Všechny jsme výjimečné
Těžko ukázat na jeden jediný vliv, který může za to, že nás zahrnula tak velká epidemie narcismu, ostatně nejspíš jich bude celá kombinace. Katarína Filasová Szabados se se zahraničními odborníky na dálku shoduje v tom, že na začátku bude určitě výchova, kdy se posledních pár let dětem vtlouká do hlavy, že jsou výjimečné, lepší než ostatní, kdy se jim ze života odstraňují všechny překážky a říká se jim, že si zaslouží úspěch a štěstí. To pokračuje i v dospělosti, kdy nám totéž pravidelně připomínají reklamní slogany, časopisy a v poslední době i někteří koučové.
„Ženy se celá staletí ponižovaly, a tak tohle téma berou ještě o to vážněji,“ říká psycholožka a dodává: „Jde v podstatě o takové vyrovnání nerovnováhy: dlouho jsme byly ponížené, tak teď na sobě budeme pracovat a povýšíme, aby se to vyrovnalo. To je ve vývoji přirozené. Vezměte si třeba, když někdo narazí na problém, že neumí říkat ne a chce to změnit. Druhá fáze většinou bývá, že říká ne úplně každému a všude. Problém je, že než člověk dojde k nějaké sebereflexi a najde rozumnou míru, kdy říct ano a kdy ne, trvá to.“
Že na jejích slovech bude něco pravdy, hezky ilustruje i moje momentální prokrastinační aktivita při psaní tohoto článku. Když teď kliknu na Facebook, mé přítelkyně dělají toto: Helena se zítra zúčastní semináře o tom, jak se mít ráda, Zuzana sdílí jakýsi obrázek, na kterém je hrnek a u toho je napsáno „Nemůžeš nalévat z prázdného, naplň nejdřív sebe“, Hana vyrazila na prodloužený víkend do Dubaje, Petra si právě objednala jakési drahé lodičky, protože proč by ne – zaslouží si to přece.
Celkově se prostě ženy kolem mě – minimálně tedy ty na Facebooku – zabývají samy sebou: milováním svého já, budováním svého – údajně stále nízkého – sebevědomí, případně rozšiřováním a prezentací své krásy, úspěšnosti, zcestovalosti, výjimečnosti. Zatím bez špetky sebereflexe.
Jenže s výjimečností je jeden problém. Když totiž budeme všechny výjimečné, dá se to ještě vůbec považovat za výjimečnost? A může pak taková výjimečnost nevýjimečnost omluvit tak vysoké nároky na všechny a všechno?
