Jiří Raboch: Život bez sexu? Snazší, ale ne tak hezkej…
Navzdory klesající porodnosti i sňatečnosti se psychiatr Jiří Raboch nebojí, že by sexuální pud ztrácel na síle. Připouští, že možná trochu ustoupil široké nabídce jiných zájmů. Přítomen je prý ale pořád.
Nikdy mi nešlo do hlavy, proč jsme zrovna v období jara, na které se těšíme celou zimu, tak náchylní k nárůstu depresí.
Výklady jsou různé, ale ten, který se nabízí asi nejvíce, je chronobiologický. Naše psychika souvisí kromě jiného s cirkadiánními rytmy neboli biorytmy. Naše tělo je dlouhodobě geneticky nastaveno na cykly, které se projevují například produkcí hormonů.
Ráno je jejich produkce jiná než v noci. A jedna z hypotéz vzniku duševních chorob souvisí s tím, že jsou tyto cirkadiánní rytmy nějakým způsobem rozházené. Podzim a jaro jsou období, kdy se den zkracuje nebo prodlužuje, a někdo je na takovou změnu citlivější.
Takže všechny ty změny nálad, nebo dokonce sebevražedné tendence souvisejí se světlem?
Nejde ani tak o samotný nedostatek světla jako o tu změnu. Co se týče toho krajního projevu deprese, existuje také ještě jeden laický výklad souvislosti mezi jarem a stoupajícím počtem sebevražd. Přísun světla a prodlužující se den dodá lidem se sebevražednými myšlenkami energii něco skutečně udělat.
To zní téměř paradoxně…
Před několika lety proběhla celým světem aféra, kdy americký úřad pro regulaci léků vydal varování, že na začátku léčby antidepresivy se především u mladých mužů zvyšuje riziko sebevražedného chování. Z toho samozřejmě okamžitě vyplynul názor: pozor na antidepresiva, vyvolávají sebevraždy!
Ale jde o stejný efekt jako u světla.
Sebevražedné myšlenky má většina lidí trpících depresemi, ale realizuje je menšina z nich mimo jiné proto, že je jejich psychomotorika v rámci deprese utlumena. A lék může udělat to samé jako sluníčko a prodlužující se den: dodá energii…
To je ale fenomén, o kterém psychiatři vědí dlouho. Depresi je samozřejmě správné léčit, ale na začátku léčby je důležitý úzký kontakt s psychiatrem.
Dají se tyhle cirkadiánní rytmy opět zharmonizovat?
Ano, například fototerapií, kdy se u těchto lidí, kteří jsou senzitivnější na vliv světla, používá podle určitého schématu velmi intenzivní bílé světlo, a to nejčastěji v ranních hodinách.
Přibývá pacientů s depresí?
Určitě ano.
Jak si to vysvětlujete?
Je to určitě i tím, že přibylo ambulantních psychiatrů, takže se do statistik dostali pacienti, kteří trpěli depresemi už dříve, ale nevyhledali pomoc, a také hraje roli, že taková ta stigmatizace deprese se hodně snížila. Na druhou stranu určitě k tomu, že depresí přibývá, přispívá i moderní styl života.
Co konkrétně?
Například ty chronobiologické faktory, o kterých jsme mluvili. Člověk je dlouhodobě nastavený na to, že ve dne má být světlo a v noci tma. Ale copak je dneska ještě někde v noci v Praze tma? Také naše strava se hodně změnila.
Naši předkové se stravovali daleko střídměji, a co si vypěstovali na zahrádce, to si také snědli, zatímco my si dnes můžeme koupit cokoli, přejídáme se, spousta lidí trpí nadváhou. A velkou roli hraje workoholismus dnešní doby, což je velmi stresující věc.
Jaro také souvisí se sexualitou, příroda se probouzí a samečkové se poohlížejí po nějaké té samičce… Co se týče nás lidí, poslední dobou se hodně mluví o tom, že se naše sexualita spíše utlumuje. Co si o tom myslíte?
Sexuální pud patří k základním lidským pudům a bude na nás mít pořád velký vliv, ať chceme, nebo ne. Živočichové takto vybaveni prostě jsou. Ale samozřejmě to ovlivňují různé sociální faktory.
V dobách, kdy se člověk nemohl zabývat mnoha jinými zájmy a koníčky, byl sex určitě dobrý způsob rekreace. Ale dnes, kdy máme to štěstí, že můžeme cestovat, podnikat, nakupovat, sexuální pud ustupuje trochu do pozadí. Ale přítomen je pořád.
Byla by katastrofa, kdyby nebyl. Když jsem tady na klinice kdysi začínal, byl mým školitelem známý sexuolog a později primář této kliniky Pavel Zemek. A ten často říkával, že kdybychom se nechali v mládí vykastrovat, byl by ten život o dost snazší. Ale nebyl by tak hezkej…
Znám poměrně dost mladých mužů, kteří ale skutečně za holkami neběhají, protože je to podle nich jen spousta zbytečné námahy a starostí.
To může do jisté míry souviset s vývojem moderního způsobu života, kdy si muž nechce dělat starosti s nějakou ženskou a sex si může pustit doma na počítači. A dovedu si představit, že muž, který se snaží být profesně úspěšný, věnuje své práci maximální množství energie a snažení. Ale že by to absolutně potlačilo jeho sexuální pud, tomu nevěřím.
Existuje dokonce hnutí asexuálů…
Každý přírodní fenomén včetně sexuality má svoji Gaussovu křivku, která zahrnuje vše od hypersexuality po hyposexualitu. Takže určitě je možné připustit, že je někdo biologicky vybaven tak, že o sexualitu nemá zájem. Ale podle studií, které jsem četl, se jedná o několik málo procent.
Kromě těch, kteří jsou takto biologicky vybaveni, budou v této skupině také lidé s různými poruchami osobnosti, bude sem patřit nějaké to pozérství, neurotické poruchy nebo lidé, kteří takhle naopak maskují svoje abnormální sexuální zaměření. I to je možné.
Jaká je v tomto ohledu nastupující mladá generace?
U nás se v posledních desetiletích věk zahájení sexuálního života snižoval, ale dnes už to myslím narazilo na biologické i sociální hranice. Mladí lidé dnes mají svoji morálku a svoje rituály, ale už to není dávno to, čeho jsme se obávali a proti čemu jsme brojili.
Mění se nějak druh sexuálních úchylek či deviací?
Laická představa o lidské sexuální orientaci je, že je černobílá, tedy že je buď normální, nebo patologická, tedy deviantní. Já se domnívám, že to tak úplně není.
Velmi známý americký sexuolog John Money napsal knihu Love Maps, ve které přirovnával sexualitu k tomu, jak se překrývají barvy na mapách.
To opravdu existuje?
Ano. Tady na klinice ho v šedesátých letech jako první použil sexuolog Kurt Freund k diagnostice homosexuální orientace.
Na jakém principu stroj funguje?
Člověka sexuálně stimulujeme normálními nebo patologickými stimuly, snímáme změnu prokrvení pohlavního ústrojí a na základě toho usuzujeme, zda se mu ten stimul líbí, nebo ne.
Potvrzují výsledky vaši teorii o mapách lásky?
Určitě. Dalo by se říct, že když vyšetřujeme muže, u kterých nepředpokládáme sexuální deviaci, pak i u těchto „normálních“ mužů často narazíme na pozitivní reakce na některé sexuálně agresivní, homosexuální nebo pedofilní podněty.
Pořád jsou to ale normální muži, kteří se nikdy v životě nezachovali žádným deviantním způsobem. Naše mapa lásky zkrátka není černobílá, ale těch překrytí a odstínů je tam více.
Jak je to s mapou lásky u žen?
S ženami máme v tomto směru mnohem méně zkušeností. Pletyzmografem, tedy „detektorem“ sexuální pravdy, ženy prakticky nevyšetřujeme, ale předpokládáme, že co se týče sexuální orientace, je u nich situace obdobná.
V posledních pár letech mě šokovalo několik případů mladých mužů, kteří se dopustili sexuálního násilí, ale jejich rodiče ani okolí o jejich „problému“ neměli ani tušení. Dají se takové sklony včas rozpoznat?
Nejbližší příbuzní takového dospívajícího muže skutečně o ničem nemusí vůbec vědět, stejně tak nemusí nic tušit ani sám dotyčný. Vývoj zpravidla probíhá tak, že se u něj v pubertě objeví sexuální pud, vrstevníci mu říkají, že se chodí s holkou a mají se mu líbit takové a takové věci. Tak on se začne chovat třeba stejně, i když mu to nic neříká.
Postupně tedy začne hledat něco jiného, objevují se abnormní fantazie, kterých se nejdřív může sám zaleknout. Jeho vývoj se několik let někam ubírá a těch projevů, že všechno není v pořádku, může být řada.
Někdo krade dámské prádlo, popisují se vstupy do cizího bytu, kdy tam dotyčný nic nevezme, neudělá, jen ho vzrušuje, že naruší něčí intimitu, a tak dále. Ale svému blízkému okolí nebo lékaři se takový člověk svěří zcela výjimečně.
Takže vše vyjde najevo, až když se něco stane?
Tady je důležité rozlišovat mezi sexuální deviací a sexuálním delikventem. Pojem sexuální delikvent spadá do právní kategorie a znamená, že se dotyčný dopustil nějakého sexuálního deliktu.
Sexuální deviant je medicínský pojem a říká, že tento člověk má abnormální sexuální orientaci. Tyhle dvě množiny se překrývají jenom částečně. Je velká skupina nedelikventních sexuálních deviantů, kteří jsou patologicky sexuálně orientování, ale nikomu nic neudělají.
Pokud se tedy ukáže, že je sexualita člověka v nějakém ohledu narušena, lze ji dodatečně „opravit“, změnit?
Sexuální deviace a sexuální orientace člověka je jeho celoživotní osud. Ta je mu do jisté míry dána už před narozením a změnit ji podle mého názoru možné není. Je ale možné toho člověka naučit žít tak, aby byl sám se sebou aspoň trochu spokojen a neškodil ostatním.
Vyskytují se sexuální deviace i u žen?
Zcela výjimečně, ale také se objevují. Jejich agresivní pud je ve srovnání s muži obecně mnohem nižší, a navíc za některé věci, za které by byl muž trestán, žena trestána není.
Co myslíte konkrétně?
Když se na veřejnosti obnaží muž, tak se hned spustí povyk, když se obnaží žena, je to spíš zajímavé.
Ale ženy se přece jen na veřejnosti asi neodhalují tak často jako muži, ne?
Když jste se ještě nedávno projela po silnici v severních Čechách, tak tam stály polonahé ženy. A nestalo se nic. Kdyby tam takhle stál nahý mužský, je tam policie hned.
Myslíte, že je to nějaká forma diskriminace?
Ano. Státní orgány by se na to měly dívat stejně jako na výtržnictví, ale nedívají.
Co se týče sexuality, jaký vliv na ni mají všechny ty virtuální světy, které jsou v současné době k dispozici?
Lidí závislých na virtuální komunikaci neustále přibývá. To je také věc, která patří do toho moderního způsobu života. Místo zdravé stravy spolknu nějaký prášek a pak si sednu k počítači a pustím si sex.
Je to jednoduché, bezproblémové, nemusím se ucházet o dívku, jen cvaknu knoflíkem. S tím se setkávám poměrně často.
Objevují se v této souvislosti nějaké nové, pro psychiatra zajímavé diagnózy?
Nové diagnózy jsou závislosti na počítačích, ale to dřív byly karty, karban, kdy chlap prohrál chalupu, zatímco dneska sedí u počítače. Takže to také není nic nového. Na tom, co je a není duševní porucha, má bezpochyby vliv společnost. Každé naše chování a myšlení má svůj biologický podklad a hranice normality je o společenské dohodě.
Poslední dobou se do seznamu duševních poruch dostávají různé podivné závislosti, slyšela jsem i o závislosti na nočním vyjídání ledničky…
Závislost může být na čemkoli. Ale jestli tomu budeme říkat závislost, nepořádnost nebo nedostatek odpovědnosti, záleží na společenské dohodě.
Takže nic výrazně nového nebo zajímavého se neobjevilo?
Taková ta pestrá psychotická symptomatika mizí, všechno se stává šedší, všichni trpí „jen“ depresemi. Takže takových těch případů, kdy chtěl poslední Přemyslovec převzít po Husákovi Pražský hrad, protože mu přece patří, a chtěl za ten předchozí pronájem dvacet tisíc, tak takových dneska už moc nechodí.
Narodil se v rodině významného sexuologa prof. MUDr. Jana Rabocha, DrSc. V roce 1999 se stal přednostou Psychiatrické kliniky Všeobecké fakultní nemocnice v Praze, kde se velkou měrou zasloužil o modernizaci budovy, vylepšení jednotlivých oddělení, což přispělo k humanizaci péče o pacienty. Je předsedou České psychiatrické společnosti JEP a členem kolegia Ministerstva zdravotnictví ČR. V roce 2012 obdržel státní vyznamenání, a to Medaili za zásluhy z rukou tehdejšího prezidenta Václava Klause.
Prof. MUDr. Jiří Raboch
