Muži v jiné roli. Rozhodli se jít na mateřskou

21. března 2017
  • Muži v jiné roli. Rozhodli se jít na mateřskou

    Co nastane, když se tradiční role obrátí? Když hlavním živitelem rodiny bude žena a muž převezme péči o dítě a o domácnost? Zeptali jsme se čtyř párů, co při výměně rolí prožívaly.

  • Vlado Kníž a Alice Rossi

    VLADO 

    S Alicí jsme se o péči o dceru dělili půl na půl od jejího třetího měsíce. Do té doby s ní byla doma jen ona. Výhodou je, že jsem na volné noze, takže jsem si mohl čas uspořádat tak, abych se mohl doma věnovat dceři. Do nové situace jsem vstupoval celkem bez obav. Možná úplně na začátku tady lehká nejistota byla, ale říkal jsem si, že když to zvládnou jiní, proč bych to nezvládl i já. A ani nenastalo nic, co by mě vyděsilo natolik, že bych si řekl, že to nezvládnu.

    Prostě jsem dělal všechno krok za krokem tak, jak bylo zapotřebí, a šlo to. Nepříjemně mě zaskočila snad jen skutečnost, že mi péče o dceru vzala téměř veškerý volný čas. Neměl jsem moc prostoru na svoji vlastní práci a na to jsem nebyl připravený.

    Na druhou stranu ale máme s Adinou mezi sebou velmi intenzivní a silný vztah. I když nemám srovnání, protože Adina je naše první dítě, myslím, že by takový nebyl, kdybych s ní netrávil tolik času.

    A sám sebe si vážím za to, že jsem prošel touto zkušeností. Umím si představit, a to nechci rozhodně nic hrozného přivolávat, že kdybych zůstal najednou s malým dítětem sám, zvládnu to. A okolí? Jen ojediněle jsem se setkal s konzervativním názorem, že žena se má starat a chlap chodit do práce, ale nad tím jsem jen mávl rukou. Cením si té zkušenosti a jsem rád, že jsem to zažil.

    ALICE 

    Naše rozhodnutí ovlivnilo hlavně to, že dítě nepřišlo úplně plánovaně. Tehdy jsem nebyla v zaměstnaneckém poměru, a tak jsem byla i bez nároku na mateřskou a rodičovskou jsem si mohla vybírat také jen ve velmi omezené formě.

    Bylo nám jasné, že finančně to pouze s Vladovým platem nezvládneme. Za jiné situace bych s dcerou samozřejmě ráda zůstala minimálně rok doma.

    Netvrdím, že celé tři roky. Nejsem ten typ, který by se realizoval pouze péčí o dítě. Můj názor je, že tak po roce by bylo ideální vrátit se do práce. Bohužel to v naší situaci nebylo možné a bylo mi to hodně líto. Mrzí mě, že jsem si to s Adinou víc neužila.

    Na druhou stranu, když jsem se vrátila po třech měsících do práce, hned jsem se nastartovala a zvládala práci, dítě i domácnost. To jsem také uvedla jako svůj bonus, když jsem se ucházela o pozici šéfredaktorky, kterou jsem nakonec získala i díky tomu. Ženská to má dnes těžké. Buď je divná, že je doma čtyři roky, anebo je divná, že jde brzy do práce. I já jsem se musela vypořádat s tím, že na mě někteří nahlíželi jako na tu, co je „příliš emancipovaná“ a „moc feministka“.

    Většinový názor byl takový, že bych měla být doma a že jsme si to měli lépe zařídit. Ale Vlado to s Adinou zvládal moc dobře. Dcera k němu od narození hodně tíhla. Možná to bylo způsobené i tím, že na svět přišla císařským řezem a Vlado byl první, kdo ji pochoval. Navíc je kliďas, který svůj klid uměl rychle přenést i na dceru.

     

  • Ondřej Holinka a Michaela Holinková Popková

    ONDŘEJ 

    Máme tři kluky, téměř raketovou rychlostí za sebou. S prvním synem Adamem byla manželka ještě rok doma, ale pak jsem se o něj staral sám. To už byla Míša zase těhotná. Tehdy jsem se živil jako realitní makléř. Pomýšleli jsme na nové bydlení, jenže v tomto oboru není jistota pevného měsíčního příjmu.

    Míša měla naopak stabilní práci a to rozhodlo. Na rodičovské jsem strávil celkem šest let, celých šest let plínek, pískovišť a toho všeho. Pro mě to byla výzva v tom smyslu, že to prostě dám. Adamovi teď bude jedenáct let a tehdy nebylo vůbec obvyklé, aby byl otec na rodičovské. Vždycky, když jsem někam přišel s dítětem, například do banky, se hned začali všichni rozhlížet, kdy konečně přijde taky maminka, a ono nic. Byl jsem tam jen já. Ale všechno jsem zvládal. Doma jsem vařil, žehlil, uklízel.

    Jediné, co jsem řekl, že nebudu dělat nikdy – nebudu dávat prádlo do pračky, aby Míše zůstala alespoň jedna domácí povinnost. Samozřejmě to všechno bylo někdy náročné, ale jsem za to rád, protože se syny mám skvělý vztah. Nejsou to žádná ořezávátka, jsou to prostě kluci. Jediné minus spočívalo v tom, že všichni v okolí věděli, že kamkoli přijdu, vždycky s sebou budu mít nějaké dítě. Jít s kamarády na pivo nebylo vůbec možné, protože Míša byla opravdu pracovně velmi vytížená. Domů chodila hodně pozdě, někdy až když kluci spali, a odcházela dřív, než se probudili, tak ji děti občas i dva dny neviděly. Být doma s dětmi je sice moc krásná věc, ale na druhou stanu jste úplně izolovaní. Po této zkušenosti úplně chápu, co cítí ženy na mateřské.

    Psychicky je to velmi náročná situace. Nevím, jak je to možné, ale přežili jsme to úplně v klidu, nikdy jsme neměli žádnou velkou krizi. Chápu, že Míše na jedné straně dělalo dobře, že se o kluky nemusí starat, na druhou stranu jí to ale samozřejmě i vadilo. Musela se vzdát možnosti být s dětmi.

    MICHAELA 

    Na jedné straně jsem byla ráda, že se můžu věnovat své práci. Nejsem založením úplně ten typ matky, která se na čtyři roky dokáže zcela ponořit do mateřství a věnovat se pouze dětem. S prvním synem Adamem jsem nějakou dobu doma byla, ale i když jsem u toho pracovala, měla jsem stejně pořád pocit, že mi někde něco utíká. Na druhou stranu ovšem zažívám i pocit, že mi něco chybí, že něco nebylo naplněné. Své děti miluji a věřím, že i ony mne, ale je to prostě trochu jiné. Možná to zní divně, ale mám pocit lehké vzdálenosti.

    Myslím, že děti mě ani nerespektují tak jako Ondru a není to jen jeho vzezřením, protože on je kus chlapa a dokáže na ně i zařvat, je to i tím, že s nimi byl celou dobu intenzivně on. Když si rozbijí koleno, tak volají tátu, ne mě. Možná i proto, že to jsou kluci, mají k tátovi blíž. Jsou to spokojení, zdraví kluci, kteří nejsou choulostiví na nějaká příkoří a dokážou si s životem lépe poradit. Soužití s Ondrou jim dalo mužnost. Vím, že starat se o děti je obrovská dřina. Hlavně psychická. Takže na jedné straně jsem k Ondrovi cítila velký obdiv, na druhé straně ale bylo velmi těžké vědomí toho, že veškerá finanční zátěž je pouze na mně.

    Po pravdě si ale myslím, že Ondrovi to velmi zkomplikovalo život z hlediska jeho profesního růstu. Po rodičovské, a to znají všechny ženy na mateřské, musel začít zase úplně od začátku.

     

  • Dan a Ivana Parobkovi

    DAN 

    Ivana byla s Eliškou na rodičovské půl roku a pak jsme se dohodli, že s ní budu doma já. Důvodů bylo několik. Ten nejdůležitější byl, že jsem už dlouho nebyl v práci spokojený. Namísto výpovědi jsem se rozhodl, že nastoupím na rodičovskou. Ivana měla v práci naopak dobře našlápnuto, takže nebylo co řešit. Po našem rozhodnutí jsme začali plánovat, jak bude změna probíhat a postupně jsme se na ni připravovali. Před Ivaniným návratem do práce jsme si to zařídili tak, abychom mohli být společně tři týdny doma. Měli jsme tak možnost předat si veškeré zkušenosti a vyladit se na režim dcery. A pak už to všechno hladce jelo dál. Žádný problém nenastal.

    Chlapi v mém okolí reagovali pozitivně, možná až s jakýmsi obdivem, že znají prvního chlapa, který se do toho nebojí jít. Myslím, že na našem vzájemném vztahu s Ivanou ani na chodu domácnosti se nic nezměnilo. I předtím jsme fungovali tak, že každý dělal, co bylo právě potřeba. Vždycky jsme se doplňovali. Proč by se měla o domácnost starat pouze žena, když tam bydlí oba? Každopádně jeden z rodičů vždy v něčem tratí. Chodí do práce a není třeba u věcí, které dítě udělá poprvé. Podle mě by bylo dobré, kdyby každý otec mohl zůstat doma s dítětem alespoň půl roku a navázat s ním stejně intenzivní vztah jako matka. Je to skvělá zkušenost, na základě které muž dovede i správně ocenit, co všechno celodenní péče o dítě obnáší a co všechno musí žena doma zastat.

    IVANA 

    V zaměstnání jsem se dostala na pozici vedoucí oddělení a přišlo mi nezodpovědné hned zmizet.

    S Danem jsme se tedy dohodli, že si po půl roce role vyměníme. Od Elišky se mi do práce ale odcházelo velmi těžko. Čím víc se ten okamžik blížil, tím to bylo horší. Den dva předtím jsem to hodně obrečela. Cítila jsem se jako strašná matka. Musela jsem se s tím ale vyrovnat. Hodně jsem to probírala s mojí mámou, která říkala, ať si takové myšlenky vůbec nepřipouštím. Dceru přece nedávám do nějakého zařízení, doma s ní bude její táta. Hlavně ať jsem v klidu a v pohodě, to je nejdůležitější. Říkala jsem si, že by mě vlastně za nějaký čas, až by šla Eliška do školky, čekalo to samé – smířit se s tím, že ji nemám u sebe. A takhle je to vlastně lepší, vůbec nebylo znát, že by mě nějak postrádala. Většinou jsem se setkala i s pozitivními reakcemi okolí v tom smyslu, že hypotéka se platit musí, jeden musí vydělávat a je úplně jedno, kdo to je. Možná jen pár chlapů reagovalo negativně, tedy že oni by rozhodně nepřistoupili na to, aby zůstali doma a žena je živila, ale to spíš promlouvalo jejich ego.

    Rozhodující totiž je, jak si to postaví ti dva, kterých se to týká. Je fajn, když k tomu chlap přistupuje racionálně jako k jednomu z možných dobrých řešení a své ego při tom nechá stranou. A já mám dokonce pocit, že to Dan doma zvládá líp než já.

  • Ondřej a ivana Vohnických

    ONDŘEJ 

    Jít na rodičovskou bylo moje vlastní rozhodnutí. Roli sehrálo i to, že jsem se v zaměstnání cítil vyčerpaný a potřeboval jsem změnu. A tohle se ukázalo jako skvělá varianta. Po jedenácti letech v pracovním kolotoči jsem se těšil, že budu rok sám doma s dětmi. Lákalo mě, že si budu moct sám organizovat denní plán a nebude mi do toho vstupovat milion dalších věcí kromě toho, že dítě potřebuje přebalit nebo nakrmit. Všechno se děje podle určitého rytmu, a když se něco posune o půl hodiny, tak se nic neděje. Těšil jsem se na to, že se oprostím od zvonících telefonů, záplavy e-mailů a budu si jen užívat chvíle s dětmi. V práci nikdo nečekal, že se rozhodnu zrovna tímhle způsobem. Nikdo nebyl schopen pochopit, že prvotní impulz přišel skutečně z mojí strany, že jsem k němu dospěl já sám. Do chodu rodiny a péče o děti jsem se zapojoval hned od začátku a pravidelně.

    Žádná z fází mne neminula a věděl jsem moc dobře, do čeho jdu. Uvědomoval jsem si, že to bude náročné, že to nebude žádná zívačka, žádná dovolená. Možná je to ještě trochu náročnější, než jsem si představoval. A na Ivance vidím, že změna prospěla i jí. Je klidnější a spokojenější.

    IVANA 

    Ondra přišel jednoho dne domů a řekl, že chce jít na rodičovskou. V tu chvíli jsem hned nevěděla, jak reagovat. Ale do práce jsem se vrátit chtěla. Přišlo mi skvělé se u dětí po třech letech s manželem vystřídat. Ondra řekl, že si to chce vyzkoušet a hlavně že mu děti rostou před očima a že si je nestíhá užít. Pracuji v toxikologické laboratoři na soudním lékařství. Čím déle bych byla doma, tím víc by mi utíkala léta praxe a můj cíl – stát se znalcem v oboru – by se vzdaloval. To byly pádné důvody k tomu, proč jsem se chtěla vrátit do zaměstnání. Ale Ondru jsem k ničemu rozhodně nepřemlouvala. Když s nápadem přišel, musím přiznat, že i já jsem mu to rozmlouvala, protože jsem měla obavy, jak se k tomu postaví jeho zaměstnavatel. Přece jen u nás stále není moc obvyklé, aby šel na rodičovskou muž.

    Ondra se zapojoval do chodu rodiny a do péče o děti hned od začátku. Neobávala jsem se, že by něco nezvládl. Možná mě zpočátku trochu zneklidňovala obava, že děti budou s Ondrou „cvičit“ a že se změní mnou nastavené rituály. Ale pak jsem se od toho oprostila a řekla jsem si, že si to Ondra přece může nastavit jinak a podle sebe a od té doby jsem už byla úplně v klidu. Z práce se domů vracím opravdu spokojenější a mám s dětmi větší trpělivost. Nejsem jen stoprocentní máma, potřebuji také čas pro sebe. A to jsem s dětmi neměla, věnovala jsem jim veškerý svůj čas. Neuměla jsem říct, teď si chvíli hrajte samy a já si půjdu udělat něco pro sebe. To mi Ondra také trochu vytýkal. S ním se děti zase naučí jiné věci. Přece jen jsem ke konci byla už trochu otupělá, neměla jsem potřebnou energii a stejně jako Ondra jsem potřebovala změnu.

    Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy