Marta Fenclová o odvaze: Proč máme strach mluvit s lidmi nebo si říct o pomoc? | Ženy.cz
 


Marta Fenclová o odvaze: Proč máme strach mluvit s lidmi nebo si říct o pomoc?

19. ledna 2020 • 06:00
Marta Fenclová o odvaze: Proč máme strach mluvit s lidmi nebo si říct o pomoc?
• Foto:iStock.com

Existují velcí hrdinové. A hrdinské činy, které zasluhují úctu, uznání a zaznamenání v historii. A pak činy, o kterých se moc nemluví. Prostě takové to obyčejné, každodenní hrdinství.

Nikdy jsem jí moc neměla. Rodiče mě odjakživa vedli k opatrnosti a obezřetnosti. Na světě číhá takových nebezpečí a je třeba se mít před každým na pozoru! Přechody pro chodce. Nemoci. Divní lidé. Lidé, kteří jen předstírají, že jsou (nejsou) divní. Rezavé hřebíky. Ostré předměty. Falešní kamarádi. Jedovaté houby. Dokonce i vysavač! Co kdyby z té nenápadné plastové bedny vyšlehl smrtelný elektrický výboj. A tak jsem se naučila být obezřetná. Vůči věcem, a hlavně vůči lidem. Možná to byla prostě taková doba. Na cizí lidi se nemluvilo, často se jim ani neodpovídalo, a když už, tak jen stručně a úsečně, natož aby se od nich něco bralo! Stopem jezdili jen šílenci, kteří neviděli film Smrt stopařek, a víkendy se trávily pěkně v bezpečí, které ohraničoval plot chaty.

Vzpomínám si, jak mě někdy v téhle opatrné době na ulici oslovil starý pán (z mého tehdejšího pohledu, takže dejme tomu čtyřicátník), a dojatě mi vyprávěl, že měl kdysi taky takovou holčičku. Nakonec mi nabídnul bonbon. Bylo mi trapné odmítnout, a tak jsem si ho nejen vzala, ale dokonce strčila do pusy. Tak, a je to tady, teď jsi naletěla a za chvíli začne účinkovat jed a je konec, opakovala jsem si cestou domů. Šla jsem si posedět na lavičku, abych vyčkala účinku jedu. Ale byl to jen obyčejný bonbon a obyčejný pán, takže jsem normálně došla domů a dostala vynadáno, kde jsem tak dlouho. A pak jsem vyrostla a dospěla. Jenže té obezřetnosti mi navzdory mému neuváženému jednání s bonbonem zůstalo stejně až příliš.

Dlouho jsem se bála sama jezdit vlakem. Natož sama vyjet do světa, když už to konečně šlo, a dodneška toho lituji. Nikdy jsem si neskočila bungee jumping a nemám potápěčský kurz, čehož až tolik nelituji, a dodnes mě děsí prázdné domy. Pokud mám promluvit před více než dvěma lidmi, dělá se mi mdlo. I v debatách na sociálních sítích se držím stranou. A přitom je tam tolik odvážných lidí, kteří vědí, co je správné, a také se to tady vůbec nebojí říct. A bojují za práva lidí na celém světě. A tak mě občas napadá: Jsem já vůbec odvážná? Jak bych se zachovala, kdyby na to opravdu došlo? Vydržela bych mučení? Zradila bych kamarády? Dokázala bych si stát za svým?

Pro mě byla velká zkouška odvahy vejít do autoservisu a sebevědomým pevným hlasem říct, že v tom autě něco rachtá.

Trochu mě uklidnilo, když jsem zjistila, že někteří hrdinové ze sociálních sítí mají v reálném světě problém zeptat se třeba na cestu. V debatách, v těch na sociálních sítích, ale i třeba před kamerou, dokážou rozpoutat ohnivé peklo, ale nikdy bych nevěřila, že může mít dospělý muž takovou hrůzu v očích, když má oslovit cizího člověka. Nebo když někdo zazvoní u dveří. „Proč šeptáš?“ zírala jsem na kamaráda, který se plížil bytem v mírném předklonu, jako by za dveřmi číhalo komando ISIS. Musela jsem jít otevřít já. Byla to mimochodem pošťačka. Ano. Taky mi chvíli trvalo, přestat se bát se toho nejbližšího kolem sebe. Sousedů. Lidí. Prodavaček. Číšníků. Nadechnout se a zaklepat na dveře ordinace s nápisem neklepat! A nebo klidně i bez nápisu neklepat! Ha! To je najednou v úzkých i nejchrabřejší z nejchrabřejších a ostatní v ordinaci jen tiše sledují, jak tenhle nervák dopadne. Vyřítí se devítihlavá saň a udusí mě rouškou?

A nebo sebrat odvahu a říct svému muži, že to všechno doma nezvládám a že bude muset někdy vzít do školy, ze školy nebo prostě kamkoli děti taky on. Podle mojí zkušenosti není moc žen, které tohle dokážou. „Prosím tě, to by se zbláznil!“ vytřeštila na mě oči kamarádka a hodila do sebe třetí kafe.

Pro mě byla velká zkouška odvahy vejít do autoservisu a sebevědomým pevným hlasem říct, že v tom autě něco rachtá. Automechanik se mi překvapivě nevysmál a ani nezavolal kolegy, aby se přišli podívat na tu pomatenou ženu, ale udělal s autem něco, aby to v něm už nerachtalo. Dokonce mi vysvětlil, i co to bylo, a já jsem už neměla odvahu mu říct, že nemám ponětí, o čem mluví, ale nevadí. Důležité je, že jsem dokázala úplně stejným tónem říct řemeslníkovi, že jsou ty dlaždičky nakřivo a bude to muset předělat. Chvíli jsme se dohadovali o významu slova „nakřivo“, ale nakonec to srovnal.

A taky jsem se překonala a sebrala odvahu oslovit někoho, kdo zjevně potřebuje pomoc. Třeba místo těch odvrácených hlav a pohledů do nikam, když do tramvaje nastupuje senior o berlích. Podle mě to totiž není často jen ta stará dobrá lhostejnost, do které se všichni navážejí, ale prostě jen strach oslovit a nedejbože dotknout se cizího člověka. Podle mých dosavadních zkušeností devět z desíti takto oslovených lidí reaguje pozitivně, nechce vám nijak ublížit a nepromění se ve smrtící monstrum, a ten desátý může být maximálně trochu nevrlý. Zní to banálně, ale možná by stačilo začít od těchto malých věcí. Možná nemá každý tolik odvahy, aby se nechal upálit pro své ideály, ale pro začátek stačí mít alespoň nějakou. A to ostatní třeba přijde.

Kdo je Marta Fenclová? Novinářka, scenáristka, většinou introvertka. Vystudovala FSV UK obor žurnalistika a masová komunikace a pak prošla všemi možnými redakcemi od Reflexu přes Rolling Stone, Elle, Pátek LN, Esquire, Marianne, Instinkt, Cosmpolitan až po Mojí psychologii. Naposledy pracovala pět let pro Magazín MF DNES. Jako scenáristka spolupracovala na několika nekonečných i konečných seriálech. Momentálně je na volné noze a je sama zvědavá, co bude dál.

Další skvělé články najdete v lednovém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší online trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
Moje psychologie 01/2020Moje psychologie 01/2020Autor: Archiv Mojí psychologie

 

Autor: Marta Fenclová
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy