Jak se vyrovnat se smrtí nejlepšího (čtyřnohého) přítele? | Ženy.cz
 


Jak se vyrovnat se smrtí nejlepšího (čtyřnohého) přítele?

9. ledna 2021 • 06:00
• Foto: iStock.com

Tento okamžik je noční můrou každého majitele domácího mazlíčka, a přesto už když si ho pořizujete, tak víte, že je to neodvratné. Den, kdy vás navždy opustí, způsobí znatelný šrám na duši, ale je nutné si ho odžít. I odchod milované zvířecí bytosti je totiž příležitost k sebepoznání.

Jsou to právě tři týdny. Už mi pomalu dochází, že se v tomhle světě už nikdy neuvidíme, ale část mé mysli tomu nevěří, ani když to vidím napsané černé na bílém. Do věčných lovišť odešel můj nejlepší přítel, který po mém boku statečně ťapkal jedenáct a půl roku. Za jeho života jsem stihla absolvovat rozpad dlouholetého vztahu, hledání mé nové dospělé identity, vdát se a přivést na svět dvě děti.

Čivava Emil – tak se jmenoval, se mnou věrně absolvoval všechny životní kotrmelce. Bez ohledu na to, jestli jsem byla zrovna upravená, milovaná nebo úspěšná, si ke mně večer lehl na gauč a přitiskl na mě co největší plochu svého malého tělíčka. Díky jeho kapesní velikosti se mnou pobýval snad úplně všude: od mých oblíbených kaváren po kino nebo galerii. Jednou jsem ho dokonce propašovala na polikliniku, když jsem nutně potřebovala vyzvednout recept. Lékařka se zlobila jen chvilku, když uviděla Emilkovy, na jeho rozměry gigantické uši vykukovat z plátěné tašky s nákupem.

Je to tak správně

Emil byl můj první pes. Nebyla jsem na jeho smrt nijak připravená ztrátou předchozích domácích mazlíčků, a hlavně jsem si ji nikdy příliš nepřipouštěla. Už chovatelka mě upozorňovala na to, že „tihle malí pejsci žijou pěkně dlouho, tak to slečno zvládněte, se o něj postarat“. Když postupně zešedivěl a pejskaři vyzvídali, kolik je tomu miniaturnímu pejskovi vlastně let, odpovídala jsem lakonicky, že je věčný. Pak jsem se doslechla o čivavách, které se dožily i dvaceti let a automaticky si začala myslet, že to bude určitě i náš případ.

Smrt jsem zkrátka vytěsnila, jako pro každého člověka je pro mě hrozivá, příliš definitivní a neuchopitelná. Téma, se kterým pracuji v terapii často, ale v každodennosti mu vzdoruji. Vytěsňuji myšlenku na smrt vším, co pak dělám příliš intenzivně. Například, když propadnu práci a nenechám si ani minutu ze dne volnou. Nebo když přehnaně nakupuju. Uvědomuju si teď, během truchlení, že je úplně správně, že Emilek zemřel dřív než já. Mohla jsem se o něj postarat do samého konce a být s ním od téměř začátku jeho života až do momentu, kdy naposledy vydechl ve zvířecí nemocnici.

Bolest chodí ve vlnách

Emil měl nemocné srdce, poslední dva roky. Ve vtipu jsme s manželem říkali, že jeho srdce je příliš velké na takové malé tělíčko. Bral ale léky a poslední dobou se jeho stav docela stabilizoval. Věřili jsme, že tu s námi bude ještě hodně dlouho. Kašlat začal dva dny před smrtí, zničehonic. Když ho manžel odvážel jednoho sobotního rána na pohotovost pro zvířata, nevěděla jsem, že už ho nikdy neuvidím doma. Odběhla jsem v tu chvíli k plačícímu synovi a doteď mě provází vina, že jsem pejska nepohladila. V den, kdy zemřel, jsem cítila tupou bolest a také obrovskou únavu. Měla jsem dojem, jako by moje ruce a nohy byly z kamene a bylo strašně těžké zvládnout denní provoz péče o dvě malé děti.

Pomohlo mi až sezení s terapeutem, během kterého jsem adresovala všechny emoce, které jsem v tu chvíli měla: šok z nečekané ztráty, vztek na neempatickou veterinářku i vinu. Pocity byly natolik intenzivní, že jsem jasně vnímala, jak se prohání mým fyzickým tělem. Půl hodiny po skončení rozhovoru s terapeutem jsem pociťovala, že nic nestojí mezi mnou a mým zármutkem. Byla to tíha, které jsem musela, chtě nechtě, čelit. Říkala jsem si, zda je dobrý nápad se tak náročným emocím postavit napřímo. Ale během dalších dvou hodin přišla obrovská úleva. Podívala jsem se dokonce na banální seriál a dokázala spolknout sousto jídla. Od toho okamžiku je mi lépe, i když každý den truchlím. Slyším, jak se vrtí ve svém pelíšku, nebo mám pocit, že spí zachumlaný v dece na gauči.

Rande s pohřbem

Místo Emilkova posledního odpočinku je na naší rodinné chatě na Šumavě. Jeli jsme ho s manželem pohřbít sami, bez dětí a trochu cynicky jsme žertovali, že máme vlastně takové rande, které je zakončené pohřbem. Rozloučení s ním ale probíhalo tak, jak se domnívám, že by se měli vyprovázet i lidé na jejich poslední cestě. Než jsme dojeli na místo určení, neustále jsme na něj vzpomínali.

Pak přišla výzva fyzického charakteru, vykopat hrob. Oba jsme měli strach rozepnout vak, kam umístili v nemocnici Emilkovo tělíčko. Okamžik, kdy jsme ho vyndali, ale nebyl vůbec hrozný. Ve smrti totiž je něco smířlivého. Naposledy jsme ho pohladili, zabalili do oblíbené deky a pohřbili společně s plyšovým králíkem, kterého si nosil všude s sebou. Všechny tyto úkony obnášely kontakt se smrtí, bolestí, ale i pohyb. Proto to bylo hojivé, a právě z těchto důvodů jsou dnešní lidské pohřby tak neuspokojivé. Během několika desítek minut v krematoriu si vážně nestihnete nic odžít.

Žádná náplast

Nesoudím nikoho, kdo si po ztrátě zvířete okamžitě pořídí nového společníka. Ale osobně cítím, že to pro mě není správné. Připomíná mi to situace, kdy dostanete kopačky od někoho, koho jste opravdu milovali, ale nechcete k sobě pustit žal, a tak chodíte na jedno mizerné rande za druhým. Nové štěně by určitě odsunulo náš zármutek, ale bolesti ze ztráty se definitivně utéct nedá. Čím víc se bojíte a snažíte se jí vyhnout, tím silněji udeří později. Ten správný čas, aby vám bylo mizerně, není samozřejmě nikdy. Pokud mě smrt mého pejska něco naučila, pak skutečnosti, že odchod milované bytosti může být i přes veškerý žal smysluplný. A stejně nepřestávám věřit, že se zase jednou potkáme. Zatím mi tam, prosím, drž místo na gauči, Emilku!

Komu se v době zármutku vyhnout

Všem, kteří vám budou tvrdit, že to bylo přece „jenom“ zvíře, tak proč se z jeho smrti tak hroutíte. Právě nedostatečná opora okolí působí jako sůl na otevřenou ránu. V klidu podobné hovory ukončete a s neempatickými jedinci klidně na čas přestaňte komunikovat.

Bolest jako součást věčné lásky

Kynolog Rudolf Desenský, kterému se přezdívá „psycholog psů“, tvrdí, že na smrt je potřeba se dívat jako na součást celku, který má vyšší význam. Důležité podle něj je svého mazlíčka odtruchlit, poděkovat mu za vše a poté pochopit, že život běží dál. Důležité také je přijmout, že vztah člověka a jeho domácího zvířete je velmi specifický. Je to silné pouto, jehož ztráta se nemůže obejít bez emočního otřesu. Nestyďte se za své truchlení ani se ho nesnažte urychlit. Řada lidí také vzpomíná na to, že právě smrt psa nebo kočky je přivedla do ordinace psychoterapeuta.

Pamatujte, že neexistuje správný způsob, jak prožívat zármutek. Vzpomínky jsou důležitou ingrediencí hojení, i když vás mohou zprvu bolet. Klišé o tom, že čas rány zahladí, zde naštěstí opravdu platí. Nevymaže je ale nikdy, stejně jako všechny vaše společné zážitky.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

Moje psychologie 01/2021 Moje psychologie 01/2021 Autor: Archiv Mojí psychologie
Autor: Anna Nosková
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy