Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Mluvte spolu i po narození dítěte. Dobrý rodič nemůže být jen stroj na výchovu

Ještě před narozením dítěte a před svatbou jsme s manželkou Kateřinou pravidelně pořádali párové pracovní porady. Jeden z nás do sdíleného kalendáře navrhl termín, druhý ho přijal, ve stanovenou dobu jsme se sešli v kuchyni, otevřeli notebooky a postupně si odškrtali povinnou agendu: co je potřeba koupit a ze kterého z našich účtů se to zaplatí, jaké rodinné návštěvy nás čekají, co doma nefunguje a co je potřeba vyřešit.

Ačkoliv to na první pohled vypadalo legračně, fungovalo to. Nestávalo se nám potom, že otravná provozní témata prosakovala do našich rozhovorů třeba na procházkách nebo výletech. Když to začalo vypadat, že se bude mluvit o penězích a o povinnostech, většinou stačilo říct, že to vyřešíme na poradě. A opravdu jsme to na poradě vyřešili tak, že dlouhé rozhovory zůstávaly vyhrazeny tomu důležitějšímu: našim myšlenkám, představám o budoucnosti, osobním problémům nebo prostě nápadům.

TIP NA VIDEO: Jak si v roce 2023 zažádat o rodičovský příspěvek?

Video placeholde

Samozřejmě, i tohle se teď změnilo. Když každou volnou chvíli diskutujete o metodách uspávání, dětské výživě, vhodných a nevhodných hračkách, o dětském oblečení a jak rychle z něj dítě vyroste, o pasení koníčků, velikosti plen, o šátcích a nosítkách, o kočárcích a těch nejlepších trasách s největšími kostkami, když před spaním řešíte spaní dítěte a po probuzení řešíte probuzení dítěte, můžete snadno propadnout pocitu, že spolu mluvíte dost. Ale nemluvíte spolu vůbec. Jenom se vzájemně koordinujete jako součástky lidského stroje, jehož úkolem je udržet malého člověka naživu.

A tenhle úkol už samozřejmě není možné odsunout na týdenní poradu. Ten je potřeba řešit neustále, za pochodu a operativně. Jak to tedy udělat, aby v každodenním přísném režimu starostí o dítě, vydělávání peněz a udržování domácnosti v chodu tyhle rozhovorové okamžiky úplně nezmizely? V každém běžném sloupku by teď přišla jednoduchá rada. Ale tady ne: my to totiž pořád nevíme.

Jsme na dobré cestě. Aspoň si uvědomujeme, že je nutné na to přijít a že je nutné spolu mluvit. Nejenom o dítěti, ale taky o nás. Nikdo jiný to totiž neudělá. Kolegové v práci, rodina a známí ve vás totiž už nevidí komplexní lidské bytosti, většinou vás dávno redukovali jenom na rodiče. A je to vlastně pochopitelné – proč by vás vůbec mělo zajímat ještě něco jiného než vaše vlastní dítě?

Ale mělo. V ideálním případě by se dva lidé neměli kompletně podřídit tomu třetímu, ale spíš ho – samozřejmě láskyplně a empaticky – vtáhnout do vztahu, který existoval i před ním a díky němuž se ostatně objevil na světě. A v ideálním případě by člověk po narození dítěte neměl být už navždy omezený jenom rolí rodiče: už proto, že aby vůbec mohl být dobrým rodičem, musí být dobrým člověkem, obyvatelem planety a členem společnosti, jehož rozhled a zájem nekončí u přebalovacího pultu.