Adéla Elbel o vyhoření ve vztahu: Kde není láska, není péče. A ta je sakra třeba!

4 min čtení

4 min čtení

Jasně, že i já zažila vyhoření ve vztahu. A pořádné. A vzhledem ke své povaze jsem ho prožila i s několikaletým přiléváním vody do skomírajícího ohně, který pak už jen doutnal. Sem tam se v něm zažehla malá jiskřička naděje, kterou ale brzy opět zahalil temný dým. Černo a pusto jako po boji.

Vydržela jsem bojovat roky. Léta jsem si nalhávala a namlouvala, že se něco změní a že se s bývalým manželem staneme navzájem partnery. Ale kde není zájem, není láska, a kde není láska, není péče. No a bez téhle kombinace společný život umoří i zaťatou oslici. Své pocity vyhoření jsem popsala v knize Doba temna, ze které jsem pro vás vybrala pár postřehů. Doufám, že se v nich nenajdete. Přála bych vám to. 

TIP NA VIDEO: Co všechno ještě snese? Honza Vojtko vysvětluje, proč jsme zlí na ty, které máme nejraději

Když se na vztahu oboustranně nepracuje, nemůže to dlouho vydržet. Teda může, sama jsem toho důkazem, ale jak? Nůžky našich zájmů se rozevíraly a my spolu probírali pouze praktické věci. Já pořád čekala, kdy se ustálí ten normální život, jemu se konečně začne dařit a bude v pohodě, což se odrazí na chování ke mně, a začneme si pěkně žít. Ale viděno zpětnou chytrolínskou optikou, nebylo už tehdy, co ustálit. Tenhle film měl skončit. Jenže u mě opět vyhrávala touha nevzdat to (vždyť jsme si slíbili v dobrém i zlém, tak teď je to zlý, ale ono to pak bude dobrý).

Taky jsem si nebyla ochotna přiznat, že je někde problém. To bych ho totiž musela začít řešit. Nevěřila jsem, že by to mohlo skončit. Vnímala bych to tehdy jako vlastní prohru. Že bych nedokázala to hlavní. Že bych nezvládla to, co jsem při svatbě slibovala. Navíc jsme měli dítě. Kam bychom s Amálkou šly? Z čeho bychom žily? Co na to naše širší rodiny? Co okolí? 

Tohle všechno jsem nedokázala a nechtěla formulovat ani přiznat sama sobě. Však ono to bude dobrý. Ale otázka zní: jak dlouho může člověk vydržet v tom zlém? Tak hele, já jsem dobrej držák… Jedeme dál. Tehdy jsem se fakt ocitla dost na hranici své výdrže a trpělivosti, ale pořád jsem věřila, že je to jen dočasný stav, než převezme otěže On. Že na to už přece jistě sám nemůže koukat. Jenže pořád se nic nedělo. A tak jsem ještě jednou nahodila masku „nevadí, já zvládnu všechno“. 

Na společné víkendy jsem se vyloženě netěšila, protože se nic nedělo. Dlouho se vyspávalo a nápad, že bychom jeli třeba na výlet, nepřicházel. A já tak chtěla něco zažít, moct si odpočinout, mít pocit, že tam je i něco pěkného. Abych dala tomu času aspoň nějaký smysl, začala jsem o víkendech chodit do knihovny, abych tam psala závěrečnou magisterskou práci. Byla jsem slabá, ale navenek silná jako Xena. Takovou obrannou slupku by nerozlouskl ani Louskáček z Národního. Pomáhala jsem jiným s jejich problémy, denně měla na messengeru dva tři lidi, kteří potřebovali pomoct nebo poradit. A já to ochotně dělala. Uměla jsem to, věděla jsem, jak jim je, takže jsem jim uměla dát, co potřebují. Říkala jsem si, že je to můj úděl, že to zažívám proto, abych dokázala pomoct jiným. Člověk si nakecá cokoli.

Přepracovaná žena s frustrovaným mužem 24/7, to se muselo nějak zdravotně projevit. A taky že jo. Najednou jsem začala být šíleně unavená. Pořád. Neustále jsem usínala. Tělo se mi vypínalo, protože už nemohlo. Měla jsem strach, co to je. Co bude. Že je to jeden ze symptomů syndromu vyhoření, jsem zjistila až později. Obvodní lékařka uznala, že tohle je případ pro endokrinologii, a já se po pár týdnech dozvěděla, že nemám raka, že neumírám, ale mám v háji autoimunitu a hůř mi funguje štítná žláza. Že to je nemoc z přepracování a psychické nepohody. Dostala jsem léky, bylo mi řečeno, ať se šetřím. Rada nad zlato.

S ex jsme měli nula společných zájmů a z jeho strany jsem viděla i nulový zájem o mě. Tohle jsem nedokázala vydržet. Já, vztahová optimistka. Já přece ještě chci zažít krásné partnerství a lásku! Po letech, kdy jsem se hledala, poznávala, trpěla, padala a zase se zvedala, jsem se jakžtakž stabilizovala a připustila, že jsem ochotná mít další vztah. I to bylo samozřejmě náročné. S mým současným partnerem jsme měli oba strach z nového. Byli jsme zakleti ve svých vztahových návycích a byli jsme oba pořádně otesáni zkušeností. Přesto jsme se rozhodli, že to zvládneme. A oba víme, že je to dennodenní práce. 

Jaké jsou hlavní body, kterými se řídíme? Základ všeho jsme my dva. Pokud nefungujeme my spolu, dopadá to i na naše okolí. A zejména na děti, což ani jeden už nechceme. Vše si říkáme zavčasu. To, že člověku vyjádříte své pocity, neznamená, že ho peskujete nebo že hledáte jeho chyby. Ukazujete mu svět svého vnímání. Tím se na sebe vzájemně víc napojujete. Jsme přátelé. To znamená, že tomu druhému věříte, že s vámi vše myslí naprosto dobře a upřímně. Jsme parťáci. Podržíme se, když druhému není nejlépe, a snažíme se, aby byl život radostnější. I když si občas nerozumíme, snažíme se pochopit. Já vím, je to jako z učebnice vztahu for dummies, ale my se o to vážně snažíme. Nechceme si nechat druhého uniknout nebo se vzájemně vzdálit. Je to opravdu práce na plný úvazek, ale když je práce radostná, ani nevíte, že pracujete. Tak nám všem držím pěsti, ať je nám práce na vztahu koníčkem a spálené lány a louky nechme s radostí za sebou.

Sloupek Adély Elbel pravidelně vychází v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 08/22.