Měla bych: Dvě slova, která alespoň občas vyřaďte ze svého slovníku | Ženy.cz
 

Měla bych: Dvě slova, která alespoň občas vyřaďte ze svého slovníku

16. června 2019
Měla bych: Dvě slova, která alespoň občas vyřaďte ze svého slovníku
• Foto: iStock.com

Zjistili jsme, že škodí zdraví i šťastnému životu.

"Měla bych konečně utřít prach v knihovně.“ „Měla bych trávit méně času u počítače.“ „Měla bych zhubnout.“ „Měla bych si víc povídat s manželem.“ „Měla bych meditovat.“ „Měla bych si častěji depilovat nohy.“ To je jen malý vzorek nekonečného seznamu mých slov „měla bych“, která na mě dorážejí. Některá dennodenně, jiná jen občas. Všechna mají jedno společné: připomínají mi oblasti mého života, ve kterých nejsem dost dobrá. Neustále mi káravě naznačují, že něco nedělám, anebo to nedělám dost často, ačkoli „bych měla“. Některá z mých „měla bych“ si dokonce navzájem protiřečí: „měla bych častěji péct domácí buchty“ versus „měla bych své rodině vařit zdravěji“.

U zrodu každého z těchto „měla bych“ původně stálo něco hezkého a inspirativního, nějaký cíl, který měl zlepšit můj život. Jenže tím, že se ten cíl proměnil v „měla bych“, mě přestal inspirovat a motivovat. Jediné, co skutečně dělá, je, že upozorňuje, co se mi nedaří, a vyvolává ve mně výčitky svědomí. Protože ve skutečnosti mám knihovnu stále zaprášenou, vysedávám u počítače, medituju jen jednou za uherský rok a tak dále. Zjistila jsem, že slova „měla bych“ mi ve skutečnosti v ničem nepomáhají. Jenom se kvůli nim cítím hůř.

Kdo říká „měla bych“?

Všimněte si, že slova „měla bych“ se v našem životě vynořují nejčastěji ve chvílích, kdy nám okolnosti dávají na vybranou. Jsou to imaginární povinnosti, při jejichž nesplnění se svět nezboří. „Měla bych“ se objednat na preventivní prohlídku k zubaři. Ale když tam zavolám až za týden, nic strašného se nestane. A když to nechám být ještě celý další měsíc, tak vlastně taky ne.

Na druhou stranu, když mi oteče celá levá půlka obličeje a strašlivě mě bolí zub, pak „musím“ jít k zubaři, a to hned zítra, a žádné „měla bych“ mě naprosto netrápí. Podobně když mě osmatřicetistupňová horečka donutí ležet v posteli, neřeším, že „bych měla“ jít běhat a jedu-li na víkend do horského penzionu, kde není internetové připojení, netrápím se, že „bych měla“ zkontrolovat pracovní maily. Na druhou stranu, neříkám si, že do konce března „bych měla“ odevzdat daňové přiznání, protože vím, že musím. A tak to prostě udělám.

Kde se ta dotěrná formule vlastně bere? Kdo nám ji podsouvá?

„Někdy je dobré zamyslet se nad tím, kdo slova ,měla bych‘ v naší hlavě vlastně říká. Opravdu jsme to my sami? Nejsou to třeba naši rodiče, partner, sousedé nebo kolegové z práce? Neukládáme si svá ,měla bych‘ ve skutečnosti kvůli svému okolí? Když se svými ,měla bych‘ necháme vést až příliš, často se pak může stát, že úplně ztratíme kontakt s tím, co sami chceme,“ zamýšlí se terapeutka Nancy Colier. Při důkladnějším zamyšlení totiž můžeme zjistit, že činnosti, které od sebe prostřednictvím ,měla bych‘ vyžadujeme, ve skutečnosti neděláme kvůli sobě, ale protože to od nás očekává někdo jiný. Nebo spíš proto, že si myslíme, že očekává. „V tom případě je dobré svým ,měla bych‘ zkusit trochu odmlouvat. Položit si otázku: A proč bych měla?“ navrhuje Nancy Colier.

A pokud zjistíte, že jde o něco, co opravdu vychází z vás samotných, zkuste svá „měla bych“ přejmenovat. Z pasivní výčitky udělejte aktivní cíl. Namísto „zítra ráno bych měla jít běhat“ zkuste „zítra v sedm ráno půjdu běhat“.

Ve skutečnosti jste lepší, než si myslíte

S pomocí „měla bych“ často sami sebe utvrzujeme v tom, že jsme neschopní, líní, málo ctižádostiví. Věříme tomu, že kdybychom se přestali takhle bičovat, neuděláme nikdy nic a skončíme jako líné lemry, povalující se celé dny na gauči. Ale to nemusí být pravda.

Pokud bez svých „měla bych“ skutečně nedokážete žít, Nancy Colier navrhuje následující cvičení: „Vymezte si během dne jednu hodinu, kdy budete dělat jenom to, co doopravdy chcete. Klidně třeba ležet na gauči u televize. Možná se ale postupem času vynoří nějaká opravdu autentická potřeba nějaké aktivity. Jedna moje klientka se například celé roky nutila každý týden několikrát chodit do fitness centra a běhat tam na pásu. Nebavilo ji to, nesnášela to, ale měla strach, že bez tohoto ,měla bych‘ se k žádném pohybu nikdy nevybičuje. Když si tuto vynucenou aktivitu na dva týdny zakázala a nedělala nic, zjistila, že po cvičení skutečně touží. Jen šlo o jiný druh pohybu. Začala chodit plavat bez toho, že by se k tomu musela nutit.“

Článek najdete ve speciálu časopisu Moje psychologie Váš nový život. Objednat si ho můžete i přes www.ikiosek.cz.
Váš nový životVáš nový životAutor: Archiv Mojí psychologie

Autor: Barbora Šťastná
Jdi na homepageZpět na začátek

Horoskopy