Jsme spolu, nejsme spolu: Jak se úspěšně vymotat ze skorovztahu?

5 min čtení

5 min čtení

Když se vás přátelé ptají, jestli spolu tedy chodíte, nebo ne, nemůžete říct ani jedno. Protože to sami nevíte. Skorovztahy – anglicky situationships – jsou fenoménem dnešní doby. Vřelé city a párové aktivity v nich stojí v kontrastu k nechuti k čemukoliv se zavázat a jasně definovat, co se mezi vámi vlastně odehrává. Jak se z takového vztahu nevztahu dostat a může si z něj člověk odnést i něco dobrého?

Anglicky se mu říká situationship a popsat si ho můžete jako vztah, který vznikne, aniž ho jeden nebo druhý definuje. Ani jeden neřekne, že spolu chodíte – jen, že tam něco je. Je to vztah, který vzniká souhrou nějakých událostí, náhod a situací. Najednou si uvědomíte, že se s tím druhým vlastně celkem potkáváte, trochu něco cítíte, ale o chození nebo budování partnerství se nemluví. 

TIP NA VIDEO: Jak poznat hranici mezi kamarádstvím, nezávazným vztahem a partnerstvím?

Neznáte své rodiny, často ani přátele. Netušíte, čím si ten druhý prošel v dětství ani jaké má plány do budoucna. I ty vaše společné jsou spíš krátkodobé. Rande si domlouváte obvykle na poslední chvíli, neplánujete žádné velké dovolené, nemluvíte o počtu dětí, nerozjímáte nad tím, jestli budete jednou žít ve městě, anebo si někde u lesa postavíte domek z lodních kontejnerů. Není to náhodný a nezávazný sex. Není to ani vědomě pěstované přátelství s výhodami. Na to všechno je tam poměrně dost citového zázemí. Ale na vztah jako takový to zase postrádá hloubku, skutečnou intimitu sdílení, otevřenost a pocit, že spolu vzájemně počítáte. Je to neskutečná neurčitost – a právě ta je na situationship nastavení nakonec tím nejvíc stresujícím a zraňujícím a jeden nebo druhý se jí nakonec cítí tak deptaný, že chce přesně vědět, v čem se nachází. Definovat, co to je. A ideálně to posunout do skutečné vztahovosti, aby už odpověď na tu otázku „A chodíte spolu tedy?“ nikdy nemusela znít: „Já vlastně nevím, je to takové… Jo i ne!“

Přiznám se, že mě hodně překvapilo, v jak velké míře se o skorovztazích začalo psát v období pandemie. Nicméně na druhou stranu – je to logické. Celospolečenské a celosvětové události se odrážejí ve všem, i v našich vztazích. A dlouhodobě vyhrocené situace jsou přesně ty, které nás vedou do různých ne úplně všedních, standardních a tradičních forem vztahů. Zahnaní něčím do kouta, unavení, osamělí… Tím vším si poslední roky procházela skoro celá planeta (její zadaná i single část). Ale singles to všechno cítili mnohem intenzivněji a zřejmě se začali prokousávat k mnoha formám vztahů nevztahů, které vznikají z nouze nebo diskomfortu i tam, kde bychom dříve žádné kompromisy nepřipouštěli. To je ta touha „mít aspoň něco a někoho, i když to není ideální“.

Anebo se mohlo naopak stát, že se nejistota skorovztahů jen přizpůsobila nejistotě celé té doby. „Reakce na nejistotu doby byla celkově složitá a nejistota jako taková se promítla do všech oblastí života. Nemohli jsme nic plánovat, museli se naučit žít tady a teď. A to ‚tady a teď‘ se klidně mohlo promítnout i do vztahů,“ potvrzuje také Denisa Říha Palečková, která se dlouhodobě věnuje partnerským vztahům a intimitě. Jenže zatímco krátce nějaká nejistota nevadí, dlouhodobě deptá. A o to víc, pokud se děje ve vztahu, který má být nakonec stejně hlavně kotvou a zázemím. 

Ale situationship ani neví, čí je. Jak byste to tedy mohli vědět vy? A jak by vám v tom mohlo být dlouhodobě dobře? A tak se rozhodnete, že potřebujete ten vztah definovat, pojmenovat. Ale jak? Máte čekat, že se to nějak samo stane (protože nechcete na druhého tlačit, aby se nelekl), anebo mluvit otevřeně (protože není čas ztrácet čas, energii a často i sebeúctu čekáním na něco, co vlastně není reálné)? „B je správně. Pokud nezávazný vztah není tím, po čem naše srdce touží, neměli bychom dělat kompromisy a tvářit se, že nám o nic nejde. Důležitá je upřímnost ohledně citů a přání. Určitě je to otázka času, protože nikdo z nás nebude chtít plánovat svatbu po prvním rande. Ale pokud jste se už oťukali, je vám spolu dobře a přitom žijete v nejistotě, zda vám zítra ještě zavolá nebo zda ho neuvidíte na ulici s jinou, tak něco není v pořádku. V intimních vztazích bychom neměli skrývat, jak se opravdu cítíme. Je to velmi vyčerpávající a ve výsledku to mezi partnery staví zeď,“ vysvětluje Palečková.

Potíž je v tom, že sebrat odvahu na otevřený rozhovor znamená riskovat i odmítnutí. Druhá strana si klidně může po jasných otázkách uvědomit, že to na vztah nevidí, že mu to v neurčitosti nějak vyhovuje. A… jste pak vy připraveni odejít? Nebo dáte všanc zmiňovanou sebeúctu a setrváte, i když cítíte potřebu něčeho stabilnějšího? Dáte všanc sami sebe, své hranice a hodnoty, potažmo sebehodnotu, a zůstanete, i když víte, že to takhle nechcete? Třeba jen ze strachu být sami? Nebo z alibismu, že se to třeba jednou zlomí? A proč byste takové absurdní kompromisy, dalece přesahující to, co kompromis opravdu je, dělali? 

„Do vztahu nevztahu vstoupí především někdo, kdo o sobě pochybuje. Protože právě tehdy, když nám chybí sebevědomí, sebedůvěra a sebeúcta, jsme rádi, že nás má někdo alespoň trochu rád,“ potvrzuje bolavou pravdu odbornice na párovou intimitu a pokračuje: „Nedávno jsem takhle vyslechla příběh producenta pornografie, kterého se ptali, jak nachází dívky do svých filmů. A on říkal: Stoupnu si k nákupnímu centru a dívám se… a když se mi nějaká líbí, oslovím ji. Řeknu jí kompliment, třeba že má krásné nohy nebo vlasy. Pokud sebevědomě poděkuje, není to dívka, kterou hledám. Naopak když se začne ošívat a je zjevné, že ji kompliment překvapil a sama si o sobě myslí něco jiného, je to ten pravý typ. Protože vím, že bude ochotná se podřídit. A postupně z ní vychovám pornohvězdu… Dívka se zdravým sebevědomím by si byla velmi dobře vědoma toho, co se jí líbí a co ne. Co chce a nechce dělat. Naopak když je naše sebevědomí narušené, často nedokážeme pořádně rozlišit, kdy už je na nás něco moc. Není to tedy jen ostych se ozvat, ale i snížená schopnost rozpoznat, že tohle už je pro mě za hranicí,“ dodává ještě Denisa Říha Palečková.

Je tedy všechno automaticky ztracené? Neexistuje možnost, že by se ze skorovztahu stalo opravdové a jasně pojmenované partnerství? Ale existuje. Jen vede právě přes otevřenost a opravdovost, přes to, že vymezíte, kdo jste, co chcete, a risknete ztrátu s vědomím, že pokud o to ten druhý nestojí, stejně nemá cenu mu cokoli nutit, ponižovat se a ustupovat za hranici vlastní sebeúcty. Jen tak můžete paradoxně získat i v případě, kdy jste jen ve skorovztahu. Protože jak potvrzuje i odbornice na párovou intimitu: „Je to právě naše opravdovost a ochota ukázat se i ve své zranitelnosti, jež otevírá srdce a vede k opravdovosti i toho druhého. Pokud tedy ve vztahu nechceme zůstat na povrchu, nebojme se ukázat i s tím, co se v nás odehrává. A současně mějme sebeúctu necítit se trapně, pokud jsme každý na jiné vlně.“

To, že se nakonec neshodnete, pak neházejte do kategorie „prohra, ponížení, ztráta času“. Podle Denisy Říha Palečkové je potřeba se i s takovým vztahem rozloučit laskavě: „I když to neměl být vztah na celý život, pravděpodobně se v něm odehrálo mnoho krásného. Něco v nás se probudilo. Poznaly jsme sebe samé novým způsobem. A za to klidně můžeme být vděčné. Můžeme mu poděkovat za to, co nám přinesl do života. Kým jsme se díky tomu staly, kam jsme se posunuly. Co jsme zjistily o sobě. Co jsme se díky tomu vztahu naučily.“ Je to cesta, jak odejít takřka bezbolestně, vědomě. A silné samy v sobě. Připravenější o kus víc na ten doopravdy opravdový vztah. 

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!

Moje psychologie 09/22.