Madeira má mnoho jmen. Setkat se můžete třeba s Ostrovem věčného jara, Květinovým ostrovem či Perlou Atlantiku. Každému, kdo o Madeiře ví alespoň něco málo, je naprosto jasné, jak tyhle přezdívky vznikly. Já o ní nevěděla zhola nic, a když jsem ji poprvé hledala na mapě, tak jsem vlastně docela tápala, do kterého oceánu zamířit. Čím míň toho ale víte, tím víc se toho můžete dozvědět! Tahle moje neprůstřelná logika společně se zlevněnými letenkami rozhodla, že ostatní položky na mém cestovatelském wishlistu musí počkat. Madeira dostala přednost.
Vyrazit na Madeiru můžete víceméně celoročně, my si zvolili září. Dohromady jsme na ostrově strávili deset dní, a byť jsem se nejdřív obávala, že to bude dlouhá doba, nakonec jsem usoudila, že to je tak akorát. Pokud máte rádi válecí dovolené na pláži nebo vás spíš baví čas strávený mezi památkami, obávám se, že Madeira pro vás nebude ta pravá destinace. Pláže jsou kamenité a plné ještěrek a památky v hlavním městě Funchalu projdete za jedno odpoledne. Zamiřte sem v případě, že vás baví túry a hiky, rádi se dlouze díváte na nekonečnou mořskou hladinu a chcete se nechat dojímat mlhou povalující se mezi stromy. Tohle jsem vyhodnotila jako top tři aktivity, kterým se na Madeiře můžete věnovat. Když si k tomu připočtete všudypřítomné víno za pár eur, velmi rychle vám dojde, že jste se ocitli v ráji. A to jsem se ještě ani nedostala k ponche, zdejšímu tradičnímu drinku.
TIP NA VIDEO: Kam na listopadový výlet v Česku?
Plán dovolené jsme měli hodně volný. V podstatě jsme věděli jen to, že místa, která chceme navštívit, jsou na různých koncích ostrova, a organizovat se podle jízdních řádů autobusů se nám nechtělo. Chvíli jsme přemýšleli o půjčení auta, ale o polovinu nižší cena skútru byla silný argument, který nebylo možné ignorovat. Taky jsme věděli, že pár nocí chceme strávit pod širákem a že si chceme dát do těla. Itinerář se nám samovolně rozdělil do tří částí.
Na Madeiře hodně jezte a pijte. Rozhodně by vám neměla uniknout espada con banana – smažená nebo grilovaná tkaničnice atlantská se podává s grilovaným banánem, někde vám k tomu přidají i mučenku. Tahle ryba žije jen v hlubokých vodách, a zatímco u nás je prakticky nemožné ji sehnat, tady je čerstvá na každém rohu. Taky určitě okuste ponchu. Drink na rumovém základu má mnoho variant, ta originální ale obsahuje jen rum, citronovou šťávu a med nebo melasu. Dávejte si ji ale čerstvou – ne polotovar, který prodávají v místních supermarketech.
Cestovatelský tip!
Cesta kolem ostrova za pět dní
Během léta můžete na Madeiru přiletět přímým spojem z Prahy. To jsem nevěděla, takže jsme letěli s přestupem v Lisabonu. Druhé letadlo jsme kvůli zpožděnému letu z Prahy nestihli, což přineslo hned tři báječné věci: kompenzační poukázky na jídlo, navazující let v byznys třídě i se snídaní a přílet do Funchalu brzo ráno. Převzali jsme si skútr Rosalindu, nakoupili zásoby a vyrazili. Na první seznámení s ostrovem jsme si vybrali Pontu de São Lourenço, východní cíp ostrova s několikakilometrovou cestou po skaliscích, která je zakončená kouzelným výhledem na ostrůvek Faro s majákem.
Když jsme došli zpátky ke skútru a chtěli najít trasu k ubytování, zjistili jsme, že sice máme zarezervovaný rozkošný byt, ale jaksi až od dalšího dne. Před námi byla jedna noc plná svobody a pozorování hvězd – co víc si člověk může přát? Hlavní pilíř madeirské ekonomiky je cestovní ruch, na turisty jsou tady zvyklí, milí a mají pro ně připravené perfektní zázemí jak ve městech, tak v přírodě. Neplánovaně jsme tedy už první den strávili v jednom z kamenných přístřešků, které jsou na ostrově opravdu všude. Tyhle přístřešky nás zachraňovaly celou dovolenou; je v nich ohniště, jsou bytelné a ochrání před vodou i větrem. Další den jsme dorazili do vesničky Arco de São Jorge, odkud jsme vyjížděli na jednodenní výlety po okolí.
Víceméně všechny dny jsme trávili hodně na blind. Projížděli jsme vnitrozemí i pobřeží a zastavovali jsme podle toho, kde se nám zrovna líbilo. Povídali jsme si s místními a večery trávili pitím vína a vařením z lokálních surovin. Pan domácí fungoval jako kuchařská supervize a dodavatel ovoce a zeleniny ze zahrádky v jednom. Z těchhle dnů vypichuju dvě navštívená místa – les Fanal a Veredu dos Balcões. Vavřínový les Fanal je naprosto magické místo, kam prostě potřebujete jít. Najdete ho na náhorní plošině, která je plná větrníků a pasoucích se krav. Naopak na Balcões neplýtvejte časem. Je to něco přes kilometr dlouhá procházka podél levády, která končí na vyhlídkové plošině. Leváda je spíš taková strouha a plošina je plná lidí, kteří si fotí otrkané vrabce, co jim zobou zrní z ruky.
Levády jsou zavlažovací kanály, které najdete všude na ostrově. Jejich úlohou je rovnoměrně rozvádět vodu z hor a zavlažovat tak zbytek ostrova. Historie jejich budování sahá až do patnáctého století. V současnosti se levády využívají i jako zdroj pro hydroelektrárny a velkou roli hrají v cestovním ruchu.
Co jsou to levády?
Jak jsme nezvládli třídenní hike
Po pěti dnech jsme opustili pohodlí pronajatého bytu a vyrazili do hor. Čekal nás ambiciózní program. Brzy ráno jsme chtěli vyrazit na výchozí bod, ujít 15 kilometrů podél levády, následně to stočit směrem na nejvyšší horu Pico Ruivo a kousek pod vrcholem přespat. Druhý den jsme chtěli vidět východ slunce a projít asi nejznámější zdejší hřebenovku, která vede zRuiva na horu Pico do Arieiro. A další den jsme se chtěli poflakovat na hřebenech, pomalu sejít zpátky ke skútru a jet do Funchalu.
Tenhle plán padl v momentě, kdy jsme ještě v poledne seděli v bytě a pozorovali průtrž mračen. Kamarádi i internet nás varovali, že na počasí se tady spoléhat nedá, ale já myslím, že to není pravda. Můžete se spolehnout na to, že bude pršet. Ne pořád, ale často a hodně. Naštěstí plány jsou od toho, aby se měnily, a tak jsme sice vynechali cestu podél levády, ale na Ruivo jsme si to vyšlápli i tak. Mokří, minimálně jeden z nás demotivovaný (to jsem byla já) a maximálně jeden nadšený (to byl on) jsme si rozdělali tábor 45 minut pod vrcholem. Noc jsme strávili v mraku, ale zato bez ohně. A taky foukalo a mrholilo všemi směry. Po takové noci mě ani nemrzelo vstávat ještě za tmy. Shrnu to: východ slunce se nekonal, mrak byl i nahoře. A byl i na hřebenovce a po cestě dolů. Mrak byl prostě všude kolem nás, měli jsme ho i pod oblečením a v batozích.
Další den jsme přece jen vyrazili na plánovanou levádu. Výchozí bod byl Pico das Pedras, kde jsme přespávali. Je tady vybudovaný maličký kamenný kemp s několika přístřešky, sociálním zařízením a dřevem. Celé to místo je úplně zadarmo. Odsud jsme zamířili ke Queimadas, kde začíná oficiální start trasy podél levády Caldeirão Verde. Trasa vede po úzké zídce podél levády, nalevo je skála porostlá kapradinami a napravo hustý listnatý les, ve kterém tak nějak tušíte a chvílemi i vidíte sráz do ještě zarostlejšího údolí. Celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že se procházím kulisami Avataru. Na konci téhle cesty je vodopád s tůní. Tady si dejte svačinu, ale v žádném případě se ještě nevracejte zpátky. Většina lidí se právě tady otočí a přijde tak o to nejlepší, co jsem na Madeiře viděla. Na levádu Caldeirão Verde navazuje Caldeirão do Inferno. Ze začátku bude cesta dost podobná, ale po pár stech metrech se začne měnit – čeká vás pár tunelů, čím dál tím dramatičtější výhledy, trocha stoupání a několik vodopádů. Vždycky když si budete myslet, že to už je ono a dál se pokračovat nedá, jděte dál. Ten finální vodopád totiž do poslední chvíle není vidět. My měli štěstí a jeho vršek byl v mraku, takže to vypadalo, že vytéká přímo z nebe.
Díky systémům levád a všudypřítomným kašnám budete mít vždycky přístup k pitné vodě. Každý, kdo někdy vyrazil na hike a nesl si vodu na delší čas na zádech, ví, jak velký bonus tohle je. Filtr na vodu jsem nicméně stejně používala. Ale tím se neřiďte, já si vodu filtruju pomalu i doma.
Cestovatelský tip
Funchal jako oáza klidu
Třetí a závěrečnou část celého výletu jsme strávili ve Funchalu. Když se snažím si město vybavit, paradoxně si uvědomuju, že s ním mám spojené hlavně ticho. Nejsem si jistá, že jsem kdy byla v jiném městě, kde by byla tak strašně příjemná a klidná atmosféra. Dlouho jsem se nikde necítila tak bezpečně a vítaně.
Z nějakého mně neznámého důvodu jsem se rozhodla, že musíme navštívit zdejší botanickou zahradu. Najdete jich tu víc, ale my se rozhodli pro Jardim Botánico. Zahrada vznikla už v osmdesátých letech devatenáctého století a můžete v ní vidět 2 500 druhů rostlin. Ty jsou rozdělené do tematických zahrádek podle místa původu. Ta zahrádka, kvůli které jsme sem vyrazili, obsahuje hlavně obrovské kaktusy. Ještě teď jsem se nesmířila s tím, že moje malé kaktusky na pracovním stole by jinde mohly mít pár metrů.
Celé jedno dopoledne jsme strávili na tržnici Mercado dos Lavradores. Většinu času jsme popíjeli kávu a dívali se na turisty proplétající se mezi místními, ale chvílemi jsme se do nákupní vřavy taky zapojili. Pokud rádi pozorujete lidský mumraj, dorazte sem brzo, najděte si pohodlné místo na ochozu v prvním patře a pozorujte rybí trh. Z návštěvy Maroka jsem si odnesla poznání, že není lepší reality show než rybího trhu. Všichni se hádají, ale tak nějak hezky, ryby se lesknou, kočky a ptáci se snaží si odnést aspoň malý lup a na světě je krásně.
Caldeirão do Inferno sice je to nejhezčí, co jsem na Madeiře viděla, o prvenství se ale pere s Livraria Esperança, největším portugalským knihkupectvím, které bylo založené už v roce 1886. Najdete tady 107 tisíc knih, všechny rozložené tak, aby byla vidět jejich obálka, což si žádá dost prostoru. Knihkupectví proto zabírá více než dvacet místností a má asi 1200 metrů čtverečních.
Poslední večer jsme využili k procházce po ulici Santa Maria. Ještě před pár lety byla tahle ulice ošuntělá a nevlídná, ale pak tu vznikl streetartový projekt artE pORtas abErtas. Hlavní myšlenkou bylo přilákat do téhle části města život a to se povedlo. Umělci z různých koutů světa dostali možnost vybrat si libovolné dveře na téhle ulici a ty pak pomalovat nebo jinak vyzdobit. Teď je Santa Maria plná restaurací, barev a života. Tak jako celá Madeira.
