Tatiana Dyková: Ženy se ve vztazích až příliš vychýlily do svého vidění světa

3 min čtení

3 min čtení

„Před třiceti lety jsme my ženy vstoupily pod vlivem nastavení tehdejší společnosti do nějaké ráznosti, drsnosti, chtěly jsme být samostatné, emancipované, oblékly jsme se do brnění. Pak přišel druhý extrém, navlékly jsme šatičky, nosily lokny a chtěly jsme být éterické,“ říká herečka Tatiana Dyková v rozhovoru pro listopadové číslo časopisu Moje psychologie. V tom promluvila nejen o tom, jaká je žena, ale také o tom, jaká je máma tří dětí a jak po skoro třiceti letech vnímá své herectví.

Na čem si při výchově dětí zakládáte? 

Určitě na pravdomluvnosti. Mám na to nějaký šestý smysl, takže hned poznám, že se to se mnou snaží někdo skoulet. To je teď naše téma, protože František (17) a Cyril (14) jsou přesně v tom věku, kdy si uvědomují, co je špatně, co se nerado slyší a tak. To, na čem u dětí lpím, často přichází i s tím, co se kolem nich zrovna točí – když byl lockdown a různá omezení, musely se vypořádat se spoustou věcí, třeba s rozdělováním společnosti, takže bylo nutné o tom s nimi mluvit. Probírali jsme, že každý může mít nějaký svůj přístup k věci, ale že je důležité to respektovat. Nebo že se třeba můžeme cítit, že jsme někdy na konci ocasu, ale za čas můžeme být zase na jeho začátku… Byly to zajímavé zkušenosti, určitě obohacující, ale někdo to nezvládl, takže kluci mají spoustu kamarádů, kteří jsou teď v oslabení a řeší to s psychology. I o tom je třeba s dětmi mluvit, aby měly empatii i vůči těm slabším kusům, aby v sobě nacházely určitou „džentlmenskou“ něžnost… 

Tatiana Dyková pro časopis Moje psychologie. / Lucie Robinson

To je hezké, myslím, že tímhle je skvěle připravujete na roli budoucích partnerů, kteří budou ke svým ženám citliví a ohleduplní… 

Ale přijde mi fajn, když se ty energie v rodině rozprostřou. A když ženy nechtějí po svých chlapech stejný přístup, jako mají ony, protože to vlastně nejde. Své syny můžu upozornit na ty něžnější věci, ale zároveň myslím, že je přirozené a nezbytné, když se v nich podporuje jejich myšlení, které je zaměřené na něco konkrétního, kde je síla, ráznost… My ženy jsme se ve vztazích možná až příliš vychýlily do toho svého vidění světa. Chceme, aby byli muži empatičtí a něžní, ale když přijde hrozba války, tak to hned chtějí řešit s terapeuty, a já si říkám, kdo nás tady teda zachrání? Někdy je dobrý ten zlatý střed. Navíc na nikoho nefunguje univerzální klíč. Mám tři syny v různém věku a každý je jiný. 

Jak vnímáte svou ženskou energii vedle vašeho muže? Umožňuje vám, abyste se v tom ženství mohla cítit hezky a sebevědomě? 

O tomhle dnes přemýšlí asi každá žena. Ale záleží, co si kdo pod tím „cítit se jako ženská“ představuje. Před třiceti lety jsme my ženy vstoupily pod vlivem nastavení tehdejší společnosti do nějaké ráznosti, drsnosti, chtěly jsme být samostatné, emancipované, oblékly jsme se do brnění, a pak přišel druhý extrém, navlékly jsme šatičky, nosily lokny a chtěly jsme být éterické. Tím jsem si taky prošla. Pak jsem se naučila přecházet do všech možných rolí a vědomě nad tím přemýšlet. Jsem schopná sama popadnout děti, zvířata, odjet 700 kilometrů na dovolenou, tam se o vše postarat a pak zase přijet. Ale než vylezu před domem z auta, řeknu si: A tím jsi jako chlap rodiny skončila a nech to tady, v tom autě. Odteď nenosíš kufry, tašky, nezařizuješ programy, neřešíš praktické věci – teď už zase budeš víla, protože to potřebuješ. Potřebuješ si odpočinout. A pak přichází fáze, kdy je na mužovi, jestli to umožní, nebo ne. A někdy se Vojtovi chce a někdy taky ne, protože si taky velmi rychle zvykne na to, že má vedle sebe silnou ženu, která všechno zvládne. Někdy pak přicházejí třenice a pozastavení nad tím, že každý v tom páru musí umět říct, jak se zrovna cítí. Někdy to jde ale samo a Vojta řekne: „Hele, kluci, máma přijela v noci, byla v práci, měli bychom jí teď dát prostor, aby si mohla odpočinout…“ Ale tyhle věci možná ani nejsou cílem partnerství, protože cílem je hlavně komunikace. 

Celý rozhovor s Tatianou Dykovou najdete v listopadovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.

Moje Psychologie 11/22. / Lucie Robinson