Zrzka od vedle jako Holka z reklamky píše sloupek o životě v korporátu, životě se psem a životě cestovatelky.

Zrzka od vedle jako Holka z reklamky píše sloupek o životě v korporátu, životě se psem a životě cestovatelky. Zdroj: Archiv Zrzky od vedle

Pražák na vesnici, díl první: Pravidla venkovského small talku

Tenhle text vznikal pomalu a bolestivě. Ne proto, že by mi začala vypadávat slova nebo že bych neměla o čem mluvit, ale protože zvednout ruce ke klávesnici je pro mě momentálně skoro nadlidský úkol. Poslední tři dny jsme totiž naváželi stavební materiál na pozemek a zhruba u stého prkna mi svaly začaly vypovídat službu.

Od té doby, co z procesu našeho projektu Domov snů vypadla realitka, jde všechno jako po másle. Dřevo na pile bylo připravené v termínu, při proměně hrubých fošen na palubky a podlahy si nikdo nic neuřízl, cestou jsme zabloudili jen třikrát, a dokonce už za sebou máme i první kontakt s domorodým obyvatelstvem.

TIP NA VIDEO: Nemáte chatu? Tak si udělejte aspoň výlet – třeba do jižních Čech

Video placeholde

Začalo to pozvolna. V pátek jsem hned po práci běžela na vlak, ze kterého jsem po dvou hodinách víceméně vypadla přímo na pole. Společně se mnou v bahně přistála i veškerá bagáž a ještě horká bublanina. Čuba, která je vždycky všude se mnou, mezitím zapomněla všechny povely a vzala čáru rovnou do lesa. Posbírala jsem sebe i věci a vyrazila v jejích stopách. Že dorazili ti noví z Prahy, se nedalo přeslechnout. Postupně se rozštěkali všichni psi ve vsi. Vlastně se mi to hodilo při hledání mojí psice – stačilo jít směrem k sílícímu hluku. Našla jsem ji záhy, v poslední zatáčce před naším soon-to-be venkovským sídlem. Seděla před plotem a pozorovala vlčáka na druhé straně. Ten vypadal, že se plotem prokouše, sní moji čubu a mě i s bublaninou. Následkům takového rozruchu jsme uniknout nemohly.

Poodešly jsme sotva pár metrů a už se k nám připojil vlčák i s majitelem. To víte – vlčák totiž zrovna potřeboval jít na 200 metrů dlouhou procházku k našim vratům. Jakožto děvče z korporátu jsem na small talky zvyklá, ovšem small talk na vesnici, ten má zjevně úplně jiná pravidla. Pokud tedy vůbec nějaká pravidla má. Zatím jsem je neodhalila. Každopádně to vypadá, že žádný dotaz není dost nevhodný na to, aby nepadl. Náš rozhovor se sousedem – a každý další s jinými lidmi ze vsi – vypadal zhruba takhle:

On: „Tak vy jste ti noví od lesa, co?“

Já: „Už to tak bude.“

On: „Já jsem zrovna náhodou koukal do katastru, tak jsem si všimnul.“

Já: „Prohlížení katastru je švanda, to je fakt.“

On: „Jo jó. A za kolik jste to koupili?“

Já: „Ani se neptejte.“

On: „No jó! Já viděl inzerát. A to tam budete něco stavět, jo?“

Já: „Budeme. Dům.“

On: „A na stálo, jó? To tam budete bydlet?“

Já: „Ale ne, jen tak napůl. Když budeme chtít na chvíli z Prahy.“

On: „Jó, vy jste z Prahy! Cha chá! Tak to jó! Tak to jste si to mohli dovolit.“

Samozřejmě že jsme si to mohli dovolit. U nás v Praze totiž lítají pečení holubi naservírovaní na avokádovém chlebíku přímo do pusy.

I přesto je ovšem mým nejoblíbenějším tematickým okruhem ve venkovském tlachání rozhodně kategorie Děti a my. „Kde máte děti? Vy nemáte děti? A kdy je budete mít? Vy nevíte, jestli je chcete?“ To jsou prostě otázky za milion – především pak, když se vás ptá naprosto cizí člověk jen tak přes plot. Naštěstí jsem zrovna v téhle kategorii už mistr, a tak v momentě, kdy někdo nadhodí dětské téma, přivolám čubu, začnu na ni šišlat a nazývat ji maminčiným chlupatým miminkem. Čuba sice není nadšená, a kdyby mohla mluvit, určitě by řekla něco o trapnosti, ale já mám pak klid, protože to je instantní konec rozhovoru. A klid a ticho, to jsou přesně důvody, proč stavíme domov snů u lesa.