Holky z mediálek nemůžou za vaše dluhy ani za reklamní pauzy v Ordinaci

2 min čtení

2 min čtení

Existují povolání, která v lidech automaticky vzbuzují negativní emoce a předsudky bez ohledu na to, jaký je člověk, který se dané profesi věnuje. Politici. Mafiáni. Prostitutky. Pojišťováci. A taky holky z reklamek.

Před pár dny jsem vyrazila na procházku Prahou a už po pár minutách se mi podařilo potkat prvního známého mojí mámy. Nedá se říct, že by neplánovaná setkání s lidmi, stejně jako následný pouliční small talk patřily mezi moje oblíbené činnosti. Je ale pravda, že se při něm člověk leccos dozví. Tentokrát jsem se měla dozvědět, že pokaždé když onoho známého v televizi naštvou reklamy, tak si na mě vzpomene. Že mezi moje superschopnosti patří rozčilovat lidi, to vím. Že už to umím i na dálku mě potěšilo. A že pracovat v mediálce s sebou nese rizika a společenská stigmata, s tím už se tak nějak začínám smiřovat. A taky to vysvětluje, proč mám pořád škytavku.

TIP NA VIDEO: Proč některé reklamy vidíte všude?

Protože většina lidí v mojí bublině netuší, co si pod pojmem mediální agentura představit, ani je tímhle názvem nezatěžuji. Na zvídavé dotazy na práci odpovídám, že nakupuji reklamu. Pod tím si sice většina taky neumí nic moc představit, už se ovšem mohou chytit toho zpropadeného slovíčka.

Reklama! Povšimněte si prosím, že při přečtení daného slova se někde v dálce zahřmělo a sluníčko najednou zalezlo za mraky. Ano, jsem to já, kdo může za všechny pauzy v milované Ordinaci. Taky můžu za to, že „ty reklamy strašně řvou“ a pro jistotu vymýšlím i jejich úplně hloupé vizuály a sdělení. Já můžu za všechna ta otravná videa a bannery na netu! Až na to, že vlastně ne. Přesně si pamatuju výraz našeho starého souseda, to jsem byla v mediálce teprve chviličku, když jsem mu svoje povolání ozřejmila. Bydlet vedle prostitutky by ho nepohoršilo ani z poloviny tolik.

A tak jsem se po zbytek procházky zamýšlela nad tím, kolik stížností a zdvižených obočí už jsem v reakci na svoje zaměstnání zaznamenala. Tematicky to není úplně bohaté, opakuje se to samé pořád dokola. Že reklamy lidi akorát obtěžují, jsou všude a člověk se ani v klidu nemůže podívat na televizi. A že se reklamy beztak dělají jen na blbiny a šmejdy, protože dobrý produkt marketing nepotřebuje.

Moje oblíbené dada, kterým jsem byla počastována v hospodě, pak je, že těmi reklamami nutíme lidi utrácet peníze, a dokonce je nutíme půjčovat si peníze na věci, co nepotřebují! Na to teda zcela alibisticky říkám, že jsem nikdy nikoho nemlátila nabídkovým katalogem do hlavy a nenutila jsem ho přečerpat kontokorent. Ani jsem mu v závěru newsletteru nevyhrožovala, že pokud okamžitě neudělá objednávku na e-shopu, dám jeho erotická videa na TikTok. Za kolegy ovšem v ničem z toho ruku do ohně nedám.

Absolutním favoritem mezi podobnými poznámkami nicméně je, že práce v digitálu není skutečná práce, protože je… no, v digitálu. Což se dá vlastně aplikovat na veškerou práci u počítače. Když člověk nerubá 100 roků uhlí v šachtě, tak se vlastně poflakuje a netvoří ty správné hodnoty. Co ty správné hodnoty jsou, to nevím.

Na závěr procházky jsem se ještě vydala na kafe k mámě. Když tohle téma otevřel její známý, tak ať si s tím poradí ona, že jo. Místo kafe mi na stole přistál lahváč a na otázku, jestli ji napadají nějaké stereotypy pojící se k různým povoláním, jsem místo odpovědi dostala přednášku. Prý se nemám zabývat tím, co si kdo o čem myslí, stereotypy limitují jen toho, kdo jim věří. Mám prý žít tak, abych se za sebe nestyděla, když se podívám do zrcadla. A protože maminky se mají poslouchat, tak si ten nabídkový katalog zase schovám.