Marcela Košanová: Karty ukazují cestu, ale záleží na vás

5. března 2017
Marcela Košanová: Karty ukazují cestu, ale záleží na vás
Marcela Košanová vás nabije pozitivní energií • Foto: Profimedia

Dělat rozhovor s Marcelou Košanovou je zábava. I když je známá výkladem karet, slovo kartářka ráda nemá. Ale má ráda život a její postřehy jsou až nebezpečně pravdivé. Při setkání s ní si uvědomíte velmi rychle to, co jste sice tušili, ale ne vždy si chtěli přiznat. Hlavně vás ale naladí pozitivní energií. A to vše bez patosu a magického čarování. Nebo vlastně...

Jste čarodějka. Jak se to odráží v běžném životě. A jaká žena to vlastně je?

Já už jsem se jako čarodějka narodila, už moje prababička byla čarodějka. To se dědí z matky na dceru. Ale čarodějka je vlastně bylinkářka, byliny mají daleko větší sílu, než si myslíme. A naší doménou jsou afrodiziaka - umíme například oživit skomírající vztahy apod.

Čarodějka se snaží naučit přijmout danou situaci taková, jaká je. To nejsou žádná temná kouzla. Je to víra v život, přírodu, v sama sebe. Naše základní motto je: Ber si od života plnými hrstmi vše, co ti nabízí, ale bez řečí mu odevzdej to, co za to vyžaduje. Život je taková účetní kniha Má dáti - dal.

A jak tedy vypadá to čarování?

Život je tady a teď. Člověk se musí nasměrovat a jít někam dopředu. Čarování není nic jiného než propojení mozku se srdcem. Jestliže přestanu na chvíli myslet a začnu cítit, sama si uvědomím, co opravdu chci. Bez ale, kdyby, nebo… A pak řeknu zaklínadlo, což není nic jiného než přesně formulované přání: Tudy půjdu, tohle chci. Staniž se! - to je takové zakončení, tak to bude a ne jinak. A stane se neuvěřitelné.

Můžu být taky čarodějka?

Naučit se to dá. Podle mých zkušeností to má v sobě každá žena. Musíme se ale hlavně naučit přijímat sama sebe. Dnešní ženy jsou ale příliš emancipované. Já vidím perfektní holky, dnes nepoznáte od 30 do 50 věk. Jsou to dokonalé osobnosti, krásné, ale chovají se jako muži.

A co muži?

Muži jsou na tom jinak. To jsou zkrátka lovci, bojovníci a rozsévači semene. Muži se nikdy nedívejte přímo do očí. To je totiž výzva k boji. Pokud budeme s chlapem jednat na rovinu, vidí v nás nepřítele, to nesnese. Žena může dokázat cokoliv, ale musí tam být to ženství. Za každou velkou osobností vždy stála žena. Ženy tak rozhodovaly o bytí nebo nebytí tohoto světa, ale pořád byly ženy.

To, co se nám děje, je osud, nebo náhoda?

Náhoda je zákonitá nutnost. Já nejsem fatalista. Kdybychom jsme my čarodějky nechaly všechno na osudu, k čemu by bylo čarování. Ale osud. Jaký osud. Vezměte si třeba antikoncepci, já si rozhodnu, kolik dětí budu mít. A stejně tak pokrok dnešní medicíny, srdce vám vymění, tak jaký osud. Co dokážou dnes lékaři, vědci...

Možná je to někdy zkrátka pohodlnější svést to na osud?

Přesně. Ale takové ty osudové záležitosti, kterým se nemůžeme vyhnout, existují. Ale kolik jich je, dvě, tři.

Může to být třeba nešťastná láska?

Ano. Ale my si často zaměníme zamilovanost s láskou. A když už muže milujeme, tak si děláme iluze. Muž nás třeba zklame a to pochopitelně bolí. Ale já učím své čarodějky základní věc: Nikdy, za žádných okolností, nechci muže, který mě nechce. Ale takový muž se nenarodil, který by nám nepodlehl.

A co afrodiziaka?

Ta neprobouzí lásku, ale přitažlivost. Pak má muž pocit, že jste ta nejlepší v celé střední Evropě. 

A co se týče soužití, manželka muže z 90 % adoptuje. „Vem si šálu, tam si sedni, kde jsi byl..." Ten muž se vrací z práce a má místečko. Sex začne být stereotypní a zkrátka každý muž je sveditelný. Žena, která si myslí, že je jí její muž absolutně věrný, je naivní. Neví to. Což je ta lepší varianta. Ale my jako manželky bychom se měly starat o to, aby k tomu nedošlo. Protože jsme chytřejší než ty chlapi, že jo.

Každá manželka našeho milence je barakuda. Je nešťastný, zoufalý, nechápe ho, dusí ho. A ta milenka ho pochopí. Kdyby ta žena si dokázala říct: „Tak chlapče, tohle já si vyřeším a ty tady zůstaneš," ten chlap nikdy neodejde. A to z jednoho důvodu. Muži své investice neopouštějí.

Nebo se pak často vrací..

Přesně. Jakmile manželka vyřkne: "Tak běž si za tou děvkou!" Muž jde, ale vlastně ani nechce.

Proč lidé chodí ke kartářce?

No, kartářka, u čarodějky je jedno z čeho věští. Ale karty ukazují cestu, po které zrovna jdete a kam ta cesta vede. Ale je na vás, jestli zachováte ten směr, uhnete něčemu. A lidi chodí, protože každého z nás odjakživa zajímala budoucnost. Pochopitelně se stane, že uslyší to, co nechtějí, nebo se dozvědí něco, o čem ještě vůbec nevědí.

Já ale nejsem bohyně. „Ptal ses? Říkám.“ Často mi lidé říkají: „Přesně jak jste povídala!“ A já: „A proč?“ Vždyť se pouze stačí nad tou získanou informací zamyslet a ne tupě čekat, až mě zajede kamion, protože to bylo v kartách. Tak proboha uhnu, ne.

Kolik k Vám chodí mužů?

Muži chodí, je to tak 60:40 ženy vs. muži. Muži jsou úplně jiní klienti než ženy. Hodně si ověřují, vracejí se a mluví. Oni potřebují jakoby bez obav říci tu jasnou informaci, kterou mají v sobě. Komu se mají svěřit? Kamarádovi asi těžko, kolegovi už vůbec ne, manželka ho sepsuje jak psa a před milenkou musí být king. Tak přijdou za mnou. 

Má cenu bojovat vždy a za každou cenu? I když např. v případě těžké nemoci nedávají lékaři člověku šanci.

Dozvím-li se diagnózu, která je smrtelná, je to děs. Nicméně bojovat se dá se vším. Mohu si pochopitelně sednout, spustit koutky a nechat obdivovat lidi kolem sebe, jak jsem na tom špatně. Ale tím je neuvěřitelně bičuji. Nebo se můžu postavit a říct si: „Dobře. Jdu do toho.“ Nezesměšňuji strach ze smrti. Ale překvapuje mě, že některým lidem doma neřekli, že jsme smrtelní. To je zásadní informace. Že máme žít naplno, jelikož nevíme, kdy přijde konec.

Pokud si budete říkat: „To je konec, já umřu.“ Tak bohové na vás budou chvíli koukat a řeknou si: „Ta je blbá, staniž se!“ Člověk může bojovat sám se sebou. Já jsem například viděla v rehabilitačním centru v Kladrubech plno lidí, kteří dokázali prakticky nemožné. Samozřejmě, jsou lidi, kteří čekají na konec a rezignují.

Je to i o osobní statečnosti, postavit se na nohy a bojovat. Druhá věc je netýrat své okolí za žádných okolností. To je velmi zlý čin. Ten systém citového vydírání. To je špatně. 

Co Vás naučili muži?

Že dokážou neskutečně vonět a dokážou být neuvěřitelně něžní, milý, gentlemani, když jim k tomu dám příležitost.

Co byste vzkázala ženám?

Zůstat ženou je nejenom být tou něžnou, roztomilou, éterickou bytostí. Emancipované ženy, které chtějí v 35 cestovat jako šestnáctka, nečeká vůbec dobrý osud, protože jsou k ničemu. Nesplnily své základní poslání. Přeci, mohu udělat kariéru a milovat muže, se kterým jsem založila rodinu. Proč nehledáme lásku. Proč je tolik mužů, kteří jsou sami. Bez pachu mužské kůže se žít nedá. A chlap, když miluje, dokáže udělat cokoliv. Proč porušit prapůvodní vzorec. Vztah vždycky vytvořila žena. Muži jsou prostě samci. Oni nechtějí stavět domy a plodit syny. K tomu je musí postrčit ta žena. 

Více zajímavých informací o paní Marcele Košanové se dozvíte na jejím webu www.kosanka.cz.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy