...

... Zdroj: iStock.com

7 důvodů, proč se nemůžete odhodlat ke změně

Nejčastějším důvodem ke změně je dlouhodobý pocit nespokojenosti. Indiánské přísloví k tomu říká: „Pokud zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni.“ Tomáš Hajzler, který psal v knize Peníze, nebo život? o takzvaném hledání důlku, tedy životního poslání, popisuje i situaci, kdy zjistíme, že „kopeme špatnou jámu“. Přesto se nám nechce přestat. Je hezká, osobně vykopaná, pohodlná… má jen jednu chybu, na jejím dně není žádný podklad. Dříve nebo později prostě budeme muset začít jinde a nanovo. Je to evidentní, přesto těžké. Proč je tak nesnadné se k nějaké změně rozhodnout?

Příliš velké sousto

Říká se sice, že bychom měli snít odvážně a dávat si velké cíle, jenže zároveň platí, že se tak člověk snadno zahltí. Pokud třeba neumíte plavat a rozhodnete se skočit přímo do oceánu, může vás už jen pohled na něj celkem vyděsit, navíc může být nebezpečný i pro zdatné plavce. Podobně k vysněné postavě nebo k naučení se nového cizího jazyka nevedou žádné rychlé zkratky, ale postupné a drobné krůčky. „Slona prostě nelze sníst vcelku, je třeba ho takzvaně naporcovat,“ říká k tomu Blanka Novotná, autorka knihy Kreativní diář. Rozdělit si větší plány na menší, zvládnutelné kroky.

Nejasný záměr

David Allen ve své knize Mít vše hotovo říká: „Nemáte-li naprosto jasno, jaký je cíl vašeho konání, nemáte šanci vyhrát.“ Mít sny nebo přání ještě neznamená mít jasnou představu. Cíl nebo plán se od nich tím liší zejména tím, že je konkrétní, časově ohraničený a lze rozložit na menší úkoly. Třeba pro přání „cestovat“ prakticky není možné nic udělat, dokud si neujasníme, proč, kam a jak. Teprve pak můžeme začít řešit finanční rezervy, letenky a ubytování. Pokud si svá vzletná přání pokusíme formulovat do konkrétních cílů, často se ukáže, že vlastně nejsou tak nedosažitelná. Možná bude třeba v něčem ustoupit, ale základ splněného snu se v diáři na příští rok může objevit zcela reálně.

Strach ze selhání

Nejen samo selhání, ale už strach z něj paralyzuje. Dale Carnegie, autor mnoha bestsellerů a mezi nimi také knihy Jak se zbavit starostí a začít žít, nabízí celkem jednoduchý návod o třech krocích, jak se ho zbavit. Máme si nejprve představit, co nejhoršího by se mohlo stát, poté si právě pro tuto situaci připravit plán a potom se pustit do práce s tím, že na nejhorší jsme připraveni a cokoli jiného není tak hrozné. Pokud máte například obavu, že vás propustí z práce, připravte se nejprve na tuto možnost – podívejte se třeba, jaké jsou aktuálně nabídky zaměstnání. Pravděpodobně totiž zjistíte, že byste si novou práci našli celkem brzy, a největší strašák tak ztratí na síle.

Zrádná vášeň

V mnoha motivačních textech se můžeme dočíst, že je třeba „najít svou vášeň“. Podle Cala Newporta, autora knihy Hluboká práce, je to ale omyl, který postupně vede spíše k frustraci, střídání zaměstnání a vyhoření. Spíše než na silný plamen, který může rychle dohořet, bychom měli hledat uspokojení i v běžných nebo méně oblíbených činnostech. Vášeň může být jako zamilování, které vyprchá, zatímco zjišťujeme, na jaké scestí nás svedla. Ke změně ale vede spíše hlubší schopnost se pro něco nadchnout, opravdová a dlouhodobá touha něco dokázat či vytvořit navzdory tomu, že je to někdy i dost nepohodlné.

Někdo to pozná

Občas nám ve snaze o změnu brání i takzvaný imposter syndrom – pocit nezaslouženého ocenění, který mívají i velmi úspěšní lidé. Ozývá se pokaždé, když vás třeba napadá, že v práci nejste dost dobří, že si toho přece musí brzy někdo všimnout, že určitě nemáte dostatečnou kvalifikaci nebo dost zkušeností. Naprostá většina takových obav je ale zcela nepodložená a odehrává se opravdu jen ve vlastní hlavě. V jejím důsledku si ale často neumíme říct o zvýšení platu, bojíme se najít si lepší práci nebo ukončit nevyhovující vztah.

Dokonalost jako brzda

Nad tím, že dokonalost je nepřítelem dobra, dumal už Voltaire. Dnes se tento bonmot vyskytuje v různých variantách, včetně této: dokonalé je nepřítelem hotového. Nejde tu totiž o to, že bychom neměli usilovat, aby odvedený výsledek byl co nejlepší, ale musíme akceptovat i přirozené limity. Například článek do časopisu by bylo možné vylepšovat donekonečna, nebude-li ale odevzdán včas, žádná snaha se nepočítá. Limitem je tu uzávěrka a článek možná nebude perfektní, ale bude pořád „dobrý tak akorát“, jak se jen za daných okolností povedlo a zadařilo s čistým svědomím.

A zase ta prokrastinace

Podle Petra Ludwiga, autora knihy Konec prokrastinace, je „odkládání úkolů na nejzazší možný termín je živnou půdou stresu, výčitek a neefektivity“. Někdy je sice možné, že odkládáním rozhodnutí získáme dostatek času si vše pořádně rozmyslet, často si tím ale jen prodlužujeme trápení. Podle takzvaného Parkinsonova zákona trvá jakýkoli úkol úměrně času, který je na něj k dispozici.

Článek vyšel v lednovém čísle časopisu Moje psychologie. Aktuálně je na stáncích dubnové číslo s Bárou Nesvadbovou na titulce. Objednat si ho můžete i přes www.ikiosek.cz.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie