Fotografie návrhářky Terezy Rosalie Kladošové je bezesporu krásná, ale zavádějící. Černé oblečení totiž rozhodně není typickým prvkem její tvorby, právě naopak – to, co navrhuje, poznáte už z dálky. Výrazné barvy, atypické vzory a především jejich odvážné kombinace. Experimentální rukopis jí před třemi lety vynesl hlavní cenu Czech Grand Design a postupně dobývá i české šatníky, včetně těch minimalistických. S Terezou jsme se na rozhovor sešly uprostřed léta v holešovickém studiu, kde právě pod rukama jejího týmu vznikala nová kolekce pro jaro a léto 2023, kterou se příští týden chystá představit v Paříži. I přes tvůrčí nasazení a spoustu nádherné práce, která nás obklopovala, jsme se dostaly i k tomu, jak je v této době těžké nechtít s touto profesí co dva měsíce seknout.
Vaše holešovické studio v Osadní 26 funguje jako dílna i showroom. Je to vaše vysněné místo?
Původně jsem měla studio v ORCU u Vltavské, tehdy jsem ještě pracovala se svojí kolegyní Aničkou, se kterou jsme se zaměřovaly hlavně na scénografii. Poté jsme se přestěhovaly sem, jen o patro níž, než jsme se v roce 2019 rozdělily. Tahle budova je kouzelná v tom, že každý prostor v ní vyvolává zcela jiné pocity. Když jsem sídlila o patro níž, měla jsem vysoké tovární okno a nad sebou železné traverzy. Náhodou jsem ale šla kolem tohoto prostoru, kde se mi líbilo víc, a nyní jsme zde třetí léto – stěhovali jsme se mezi prvním a druhým lockdownem.
TIP NA VIDEO: Módní události, které nesmíte zmeškat
Zmínila jste Annu Štěpánkovou, se kterou jste například zdobily výlohy pražského butiku Hermès nebo interiér restaurace Eska. Znamená to, že už spolu neplánujete pracovat?
Už dlouho nespolupracujeme. Společně jsme vyráběly ručně tuftované koberce a aranžovaly výlohy, ale potom si Anička chtěla založit vlastní značku zaměřenou na koberce, zatímco já jsem vyhrála Czech Grand Design za rok 2018 (s módní kolekcí Merino Recycle – pozn. redakce), takže jsem si řekla, že se budu věnovat módě.
Do té doby jste se jako módní návrhářka nevnímala?
Do té doby to byl takový mix. S Aničkou jsme dělaly více výlohy a instalace a já jsem na módu neměla moc času. Kolekci Merino Recycle jsem vytvořila, protože mě oslovil Jiří Macek z Designbloku, že slaví 20 let a chtějí prezentovat více módních kolekcí, takže jsem si řekla, že si tam něco střihnu pro radost. A ono to mělo úspěch.
Cenu jste získala na jaře 2019 a rok nato přišel covid. Bylo pro vás tohle období náročné?
Bylo to zajímavé. Ve full-time módu jsem začala dělat na jaře, takže asi tři čtvrtě roku jsem to rozbíhala a viděla, jak to roste a funguje. A potom přišel covid. První měsíc během karantény byl paradoxně super, protože všichni cítili sounáležitost a nakupovali. Ale potom přišlo uvolnění, kdy lidé měli pocit, že je všechno v pořádku, a přišly těžké časy. Od té doby to bylo ve stylu nahoru dolů. Jaro 2021 bylo špatné, nicméně alespoň jsem měla čas připravit kolekci, kterou pak lidé viděli na Mercedes-Benz Prague Fashion Week, opět se to začalo nějak rozbíhat. Ale teď na jaře přišla válka na Ukrajině a zdražování, takže je to zase velmi cítit.
Jak konkrétně?
Většina mých klientů jsou víceméně lidé jako já – jsou to spíše kreativci než lidé z korporátního prostředí. Jich se to dotklo hodně, a tím pádem se to dotýká i mě. Jak se vše zdražuje, mají potřebu víc šetřit a méně si dopřávat. Takže teď cítíme, že přichází náročnější období.
Měla jste někdy pocit, že byste se na to nejradši vykašlala?
Ano, upřímně, to chci dost často. Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela, protože tím, že je to teď tak divoké… Kdyby to rostlo pomaloučku, ale stabilně, tak je člověk v klidu. Ale velké propady je strašně náročné vybalancovat. Člověk má v jednu chvíli pocit, že to roste, tím se kupí náklady, ale pak přijde válka a zdražování energií, s čímž nepočítá. Takže s tím pak má chuť seknout co dva měsíce.
Přitom když se dívám na vaši prezentaci zvnějšku, ať už na e-shop, nebo na sociální sítě, mám pocit, že v tuzemských poměrech patří k nejlépe zvládnutým.
Děkuji. Je pravda, že jsme se tomu dost věnovali během covidu, kdy nebylo tolik jiné práce. Začali jsme s newslettery, zaměřili se na sociální sítě a teď se to snažíme udržovat, což je samozřejmě náročné. Paradox je, že mi všichni říkají, jak je to super, jak to máme rozjeté, ale ve skutečnosti je za tím hodně práce, lásky a kreativity a podílí se na tom hodně lidí – rozhodně to není jen moje dílo. Snažíme se pokračovat ve stylu fake it till you make it.
Na webu v jednom z textů píšete, že obdivujete odvahu svých klientek nosit takto výrazné oděvy a nebojácnost ukázat barvitou duši. Váš tvůrčí rukopis asi nebyl vždy kompatibilní s českou klientelou, že?
Já si myslím, že pořád není.
Jsou Češky konzervativní?
Myslím si, že hodně. A právě proto se moje klientela rekrutuje hlavně z kreativního prostředí, protože tomu je můj styl bližší a srozumitelnější. V zahraničí je běžné, že se ani v korporátním prostředí lidé nebojí oblékat výrazněji, popřípadě je to přirozené v kultuře daného národa. Ale tady si málokterá výše postavená žena v korporátu vezme něco ode mě. Podle mě se bojí, že pak nejsou dostatečně seriózní. Myslím si ale, že k tomu musí dozrát celá společnost, nejen ženy. Ve výsledku je to spíše o tom, jak je vnímají muži. Je to propojené.
Takže o tom, jestli si žena koupí, nebo nekoupí vaše šaty, rozhoduje i její muž?
Když už za mnou někdo přijde, tak dobře ví, co čekat, a je s mou tvorbou ztotožněný. Ale je pravdou, že teď nám jedna klientka vrátila šaty s tím, že to doma neprošlo.
Vybrala si aspoň jiné?
Ano, vzala si bílou košili.
Na druhou stranu, když jsem se dívala na fotky z jarního fashion weeku, pomyslela jsem si, že jste naučila české minimalistky nosit barvy a vzory.
Připravili jsme malou kolekci, takže nemělo smysl dělat přehlídku, ale oslovili jsme holky, které jsou nám sympatické tím, co dělají. Současně mě bavilo, že módní influencerky, které vnímáme jako minimalistky, si oblékly moje věci a vlastně se v nich cítily dobře a vypadaly v nich super. Posunuly se jinam.
I když máte výrazný tvůrčí rukopis, je pro vás důležité sledovat i to, co letí, a jít tomu naproti?
Určitě. To je to, co lidé chtějí. Samozřejmě sama sebe nebudu tlačit do něčeho, co mi není přirozené, takže si z trendů vybírám to, co za mě funguje. Člověk to ale často ani nedělá vědomě, jen sleduje, co se děje ve světě módy a automaticky to sám začne prolínat do svých věcí. Kdybych se úplně odstřihla od světa, tak by moje věci vypadaly jinak, ale to by nebylo relevantní vůči vývoji světa.
Představila jste limitku crop topů. Proč zrovna tento kousek?
Pár jsme jich vytvořili loni, protože jsme chtěli využít zbytky látky – nevyhazuju ani odstřižky a menší kusy látek a crop top je dost malá plocha. To samé letos. Z jedné větší výroby pro Zalando nám zůstaly různé průstřihy a vešel se nám do toho právě ten crop top. Navíc je to super kus na léto a je oboustranný, takže máte dva topy v jednom.
Jak se českému návrháři přihodí, že naváže spolupráci s e-shopem Zalando?
Byl to celkem dlouhý proces. Dlouho jsem působila na platformě Not Just a Label, která sdružuje mladé návrháře a jejich portfolia. Ta se spojila se Zalandem a nabídla mu několik designérů ke spolupráci. Já jsem byla mezi nimi a Zalando si mě vybralo. Aktuálně zde vidíte k odeslání třetí objednávku.
Jak moc je pro návrháře svazující tvořit udržitelnou módu?
Hodně. Pojímám to komplexně, nemůžu si třeba vymyslet, že chci ušít koženkovou sukni. Volíme takové materiály, které sami chceme nosit, takže všechny mají certifikáty. Nebo se snažíme pracovat s deadstockovými materiály. Vlastně spíš pracujeme s tím, co je k dispozici, než s tím, co bychom chtěli. Což je do jisté míry limitující, na druhou stranu nás to dovede někam, kam bychom jinak nedošli. Pracujeme z 80 % s bavlnou, kterou bereme z české tkalcovny, polyester tady nenajdete. Nově jsme si také nechávali tkát vlastní látky v Itálii, takže jsem zvědavá, protože to jsme nikdy nezkoušeli. Tiskli jsme, pletli, ale tohle je pro nás nové. Tkaní je dost nákladné, ale řekli jsme si, že to zkusíme.
Dá se návrhářstvím v Česku uživit?
Jak kdy. V těch momentech, kdy s tím chci seknout, tak ne, a naopak. Určitě se tím dá uživit, ale je to řehole a tím, že nechci dělat kompromisy ve svém výtvarném jazyce, je to pro mě v českém prostředí náročnější. Máme ambice jít i do zahraničí, ale je to dlouhodobá práce. Jednou se ukázat někde na fashion weeku nedává smysl.
A co účast na MBPFW? Pomáhá tuzemským návrhářům, nebo je to velká investice, kterou si musí dobře rozmyslet?
Je to velká investice, ale může to fungovat jako dobré promo. Pro mě to byl super refresh po covidu, což byl ale specifický případ. Letos se neúčastníme, snažíme se víc soustředit na zahraničí a pořádat menší akce pro naše klientky.
Setkáváme se v době, kdy máte plné ruce práce. Vaše kolegyně před sebou mají rozpracované designy s korálky. O co jde?
Nedávno jsme se spojili s Preciosou, která rozjela program Re/nventory. V podstatě otevřeli svoje deadstockové sklady s kazovým zbožím, které nechtěli prezentovat. Nám je tahle filozofie blízká, takže nám přivezli krabice s korálky a my si s nimi hrajeme a experimentujeme. Ne však ve smyslu šperku, ale spíše výšivek nebo samotného oděvu.
Dá se říct, že to bude party kolekce?
Trochu ano, ale i když jsou některé korálky svým způsobem kýčovité, chceme to pojmout sofistikovaně.
Když jste to zmínila, co je pro vás kýčem v pravém slova smyslu?
Myslím, že když s tím někdo cíleně pracuje, tak to nikdy není ve výsledku kýč. Opravdový kýč ale samozřejmě existuje a je ho všude hromada. Třeba spousta věcí na Fleru je kýč.
Pocházíte z Valašska. Ovlivnil moravský folklor nějakým způsobem vaši tvorbu?
Spíše než prostředí mě v oblékání ovlivnila moje vlastní maminka. Myslím, že nejsme typické holky z Valašska.
Kde jste se oblékaly?
Já v sekáči a maminka si na sebe šila, ale hodně extravagantní kousky. Celé město ji znalo díky tomu, co nosila na sobě. Ale moje máma také pořád vypadá skvěle, takže si to mohla dovolit.
Dá se říct, že byla vaší inspirací?
Máma byla moje módní ikona, i když paradoxně já jsem tehdy ty věci, co nosila, nesnášela. Mně to přišlo jako úlet a nebylo komfortní být vedle ní v centru pozornosti, když jsem vyrůstala. Ale když jsem dospěla do věku patnácti let, tak jsem ji začala napodobovat.
Absolventka UMPRUM je v české módě známá pro svůj experimentální barevný rukopis a výrazné autorské vzory. Během studií začala spolupracovat s Annou Štěpánkovou, s níž designovala výlohy šperkařství Halada a módního domu Hermès, dodnes jsou také k vidění jejich společné instalace v interiéru restaurace Eska. Po získání ceny Módní designer roku a hlavní ceny Czech Grand Design za rok 2018 se Kladošová definitivně rozhodla, že se bude věnovat módě. Nyní patří k etablovaným návrhářkám a vedle toho, že šije na míru pro své klientky, si její kousky můžete koupit i na Zalando.cz. Aktuálně Kladošová představí kolekci Factory for Joy in Parisland založenou na využití vyřazených korálků Preciosa Components. Vernisáž bude 8. 9. v rámci Paris Design Week a poté se Tereza přesouvá na vernisáž v rámci Paris Fashion Week, jež se koná 28. 9.
Tereza Rosalie Kladošová
Asi bych si potřebovala vizualizovat, co konkrétně vaše maminka nosila.
Jednou měla období overalů, kdy nosila třeba leopardí kousek z lycry s takovými těmi výraznými rameny. Nebo měla sametový rudý. K tomu nosila černé kozačky a výrazně černé vlasy. Popravdě ani nevím, kde brala inspiraci, prostě ji to napadlo.
A kde ji čerpáte vy?
Obecně z nostalgie a historie. Hodně vzpomínám na dětství, jaké šaty nosívala máma, a k tomu mě baví prozkoumávat dějiny odívání. Mám ráda módu 19. století a velké róby. Inspiruju se i uměním a designem, často se vracím ke konkrétním oblíbeným malířům, jindy mě třeba v muzeu zaujme motiv na keramice. Do tvorby dávám všechno, co vidím kolem sebe. Teď v nové kolekci to budou pejsek nebo Gandalf z korálků.
