Rodičovství je mnohdy turbulentní cesta. Dítě se narodí a žádný manuál na jeho výchovu k němu nedostanete. Už vůbec ne v případě, když jste se na „rodičovskou cestu“ dostali životní připojovací trasou. Najednou se řítíte po hlavní v pozici rodiče nevlastního. Kolikrát ani nemáte tušení, kudy tahle jízda vede, jestli bezpečně dorazíte do cíle, anebo to skončí parádní bouračkou.
„Na začátku to vypadalo až idylicky. Seznámil jsem se se ženou, která měla z předchozího vztahu dvě dospívající děti. Po pár měsících randění došlo i na první společné ‚rande‘ s dětmi. Vypadalo to, že jsme si vzájemně celkem padli do noty. Po půl roce jsem se k ženě a dětem nastěhoval do společné domácnosti. Když se mě někdo ptal, jak se mám, upřímně jsem říkal, že skvěle, že mám najednou syna a dceru. Mluvil jsem o nich jako o vlastních,“ vypráví padesátiletý Richard.
TIP NA VIDEO: Jak zní deset zásad dobrého rodiče?
Fáze „zamilovanosti“ ovšem po nějakém čase opadla a v realitě každodenního soužití ho oba puberťáci začali sice občas, zato pekelně štvát. Oni ho taky nijak nešetřili a dávali mu dost jasně najevo, že je tak trochu „náplava“. „Jasně že se jednalo převážně o prkotiny jako neumyté nádobí v kuchyni, nevynesený koš a podobné provozní záležitosti, jenže pro mě bylo hrozně těžké sdělit jim svoje výhrady napřímo. Měl jsem pocit, že jako jejich ‚nevlastní fotr‘, nebo co vlastně vůči nim jsem, nevystupuji v roli někoho, kdo by je měl vychovávat,“ popisuje Richard situaci s tím, že svoji nejasnou a neukotvenou pozici v nové rodině nesl se značnou frustrací.
Umocněno to bylo skutečností, že sám vlastní děti nemá, a tedy ani zkušenost, co rodičovství vlastně všechno znamená a obnáší. Na složitost a nesamozřejmost role nově příchozího partnera či partnerky do rodiny ve vztahu k dětem toho druhého upozorňuje i koučka Kamila ŠimůnkováPetrovská. Její vlastní zkušenost ji přivedla k napsání knihy Třetí rodič a k založení stejnojmenné platformy na internetu.
„Pokud je vlastní rodičovství velkou výzvou k osobnímu rozvoji, při kterém se toho musíme o sobě hodně naučit, abychom obstáli se ctí a duševním klidem, pak u nevlastního rodičovství je toho k překonání mnohem více,“ upozorňuje v publikaci autorka.
Je fakt, že být rodičem se většina z nás učí, až když jsme do „rodičovských vod“ hozeni, a mnoho věcí, jak a co dělat, jak se chovat, zjišťujeme až v samotném procesu. Někdy nad tím ani nepřemýšlíme, hodně věcí se děje instinktivně. Nevlastní, či lépe řečeno třetí rodič často tančí mezi vejci a někdy si vede doslova, i když nechtěně, jako slon v porcelánu.
„Nějakou dobu jsem se snažil svoji nespokojenost v sobě dusit. Po čase mi ale stejně nakonec ‚bouchly saze‘. Vždycky jsem se ale kontroloval, abych neřval na děti, takže moje emotivní výlevy si většinou vyslechla moje partnerka,“ dodává Richard s tím, že takové situace někdy končily i nepříjemnou hádkou. Jeho partnerka jako matka totiž častokrát kritiku svých dětí neustála. Ačkoli byla leckdy oprávněná, ona ji přesto jako jejich vlastní rodič vnímala coby sebezraňující.
„Jako vlastní rodič asi dětem tolerujete mnohem víc, než když to není vaše ‚vlastní krev‘,“ poznamenává Richard a doplňuje, že samozřejmě chápe, že tady hraje roli příroda a silné biologické pouto mezi rodiči a dětmi, které nesnesitelnost dětí, zvlášť v určitém věku, trochu obrousí. „Já prostě ale tuhle schopnost v sobě někdy nejsem schopen vydolovat,“ konstatuje.
I sám Richard ale prožíval řadu okamžiků, kdy se cítil zraněný. „Do vztahu s dětmi jsem šel od začátku naplno a upřímně. O to úkorněji jsem bral, když mi přišlo, že jsem pro děti občas jakoby neviditelný. Přijdou domů, a ani nepozdraví. Pocit naprosté bezvýznamnosti mě také občas přepadl, když nereagovaly se zájmem a nadšením na věci, které jsem pro ně zařídil nebo vymyslel. V tu chvíli jsem o nich nedokázal uvažovat ani mluvit jinak než jako o nevděčných spratcích,“ popisuje, ale zároveň přiznává, že si sám některé věci bere až příliš osobně.
Právě nebrat si věci osobně, ale uvědomit si, že odmítavé postoje dětí nejsou namířeny na „třetího“ rodiče, kterého děti mají doma, ale na kohokoli jiného, kdo by se v této roli ocitl, je jedno z doporučení rodinných terapeutů jako jeden ze způsobů, jak náročnou pozici „outsidera“ v rodině zvládnout.
Co je naprosto nezbytné pro to, aby si třetí rodič nepřipadal v rodině jako cizinec ve vlastní zemi, je podpora jeho životního partnera či partnerky. Odborníci opět doporučují mluvit ve vztahu o tom, co lidé jako souputníci v nově složené rodině prožívají, i když to může obnášet řadu těžkých okamžiků a přiznání vlastních nepříjemných pocitů.
Přijít za partnerem a bez vzájemného zostuzování otevřít téma, kdy se člověk může přiznat i k občasným pocitům nelásky k dětem toho druhého, vyžaduje značnou dávku odvahy.
„Jestli jsem se něco za ty roky naučil, tak je to nedusit pocity uvnitř sebe. Přiznat nejen partnerce, ale hlavně i sobě, co občas cítím: Že mně její děti jednoduše lezou krkem a že to je naprosto pochopitelná emoce. Myslím, že se nám oběma ulevilo a zmírnilo to napětí nejen v našem vztahu, ale zlepšila se i atmosféra v celé rodině,“ popisuje Richard.
Včasné řešení problémů a vzájemnou komunikaci doporučuje také Kamila Šimůnková Petrovská. „Pokud se nám nelíbí něco na vztahu s nevlastními dětmi, a neřešíme to, většinou se nám to velmi brzy vrátí v konfliktních situacích s partnerem či dětmi,“ upozorňuje a zároveň má za to, že schopnost řešit konflikty, které mají třetí rodiče s partnery ohledně dětí, je jedno z největších umění partnerského vztahu v „komponované“ rodině.
Možná je to věc, o které se úplně otevřeně a na rovinu nemluví, ale je to zkrátka tak. Vy jste si jako třetí rodiče nevybrali děti, ony si zase nevybraly vás. Úplně milovat se nemusíte. Nemusíte si ani vzájemně sednout. Nicméně je vždycky dobré myslet na to, že na opětovanou lásku a nehynoucí náklonnost mezi „třetím rodičem“ a „dětmi toho druhého“ se rezignovat dá, na vzájemný respekt a úctu dětí i dospělých nikoli.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 10/23. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
