Chodíte na terapii? A máte občas tendence promlouvat do duše i lidem ve svém okolí? Anebo jen oplýváte velkou empatií, snažíte se zvládat emoce partnera, dětí či rodičů, a přitom máte pocit, že nikdo takhle nepečuje o vás? Naslouchat problémům blízkých může být vzájemně obohacující stejně jako vyčerpávající. Obzvlášť když tato emoční péče splyne s proudem dalších povinností v rámci takzvané neviditelné domácí práce. Otázkou v tu chvíli zůstává: Má to vůbec smysl?
Tento týden jsem v televizi zhlédla kousek Výměny manželek. „Náhradní maminka,“ jak se aktérky pořadu označují, zrovna v cizí rodině otci dvou malých holčiček vysvětlovala, že své děti nemusí neustále peskovat a že je lepší je také občas za něco pochválit. Ony se pak vůči němu budou chovat přívětivěji a častěji ho poslechnou. Muž kontroval, že doma se s ním také nemazlili a tohle je styl výchovy, na jaký je zvyklý. Při rozhovoru mezi osmi očima pak žena apelovala na druhou matku, aby na svého manžela dohlédla. Ten slíbil, že se změní. Konec, happy end. Těžko tomu samozřejmě věřit. Vyměněná maminka by v rodině musela fungovat aspoň měsíc, aby svůj přistup stihla předat, zatímco pán by spíš potřeboval psychologa, aby se vyrovnal s vlastní výchovou, pomyslela jsem si.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadnou úzkosti?
Formulka, že by někdo potřeboval psychologa, mi v hlavě vyskakuje poměrně často a vůbec to přitom nemyslím zle. Sama mám terapeutku už řadu let a stejně, jako chodím třeba ke kadeřnici, jsem ráda, když mi někdo čas od času pomůže pročistit hlavu i zevnitř. Přála bych to každému, protože na některé věci zkrátka pokec s kamarádkou u vína nestačí. A také proto, že kde zrovna není k dispozici kamarádka s láhví, často nastupuje na pomoc ten nejempatičtější člen rodiny – v našem případě jsem to byla vždy já. To já jsem musela v pravidelných telefonátech uklidňovat mámu, když na ni padly úzkosti a „depky“. Sama by přitom k psychologovi nikdy nešla, protože něco takového je pro současnou generaci sedmdesátníků tabu. To já se na denní bázi snažím svou neméně úzkostnou dceru přesvědčit, že se nemusí bát trojky z matiky, zápasu ve vybíjené, ale ani toho, co si myslí ostatní.
Odbornice na marketing a nové trendy Pavlína Louženská v podcastu Jsem v obraze uvedla, že každá generace rodičů určuje, jaké budou jejich děti, a že pro mileniály je typický takzvaný therapy talk – což mimo jiné znamená, že dokážou rychle pojmenovávat své emoce. Z toho plyne, že naše děti se ve svých pocitech budou nejspíš orientovat daleko lépe než my nebo naši rodiče, což je bezesporu pozitivní, a z tohoto pohledu mají i moje „terapeutické“ rozhovory s dcerou velký smysl. Na druhou stranu jsou momenty, kdy mě tato skoro každodenní emoční péče unavuje. Chvíle, kdy mám na ni, ale i na svého manžela anebo dříve i na svoji mámu chuť zakřičet, že už nemůžu... nevím... a hlavně: „Nejsem přece tvoje terapeutka!“ Je vůbec v pořádku, abych se snažila radit lidem kolem sebe jen proto, že sama chodím na psychoterapii a něco mi to dává? A není starost o mentální zdraví blízkých jen další formou neviditelné práce, která v rodině obecně dopadá primárně na ženy?
„Já bych řekla, že to není otázkou žen, ale obecně lidí, kteří chodí na terapii, a specificky těch, kteří na ni chodí déle. To, co popisujete, je velmi běžné a je to dokonce jeden z důležitých vedlejších efektů psychoterapie,“ odpovídá na mé otázky psycholožka Lenka Růžičková. „V rámci terapie se učíte získávat jiný pohled na svět a následně to učíte i lidi kolem sebe. Přirozeně tak začínáte pokládat jiné otázky a akcentujete jiné věci než lidé, kteří s terapií zkušenost nemají. Tím i svému okolí pomáháte, současně se ale můžete dostat do pasti,“ upozorňuje.
„Když jdete na terapii, máte jasný rámec a jasné časové vymezení. Zatímco když začnete radit v rámci rodiny, tak sice nejdete tak do hloubky, ale v něčem pomůžete, vašim blízkým se uleví, ale pak za vámi s problémem přijdou znovu. Najednou se to třeba nehodí nebo se začnete cítit tlačena do něčeho, co nechcete, můžete se cítit i využívaná. A pak nastává klasický obranný mechanismus,“ vysvětluje psycholožka, proč jednou dokážu naslouchat s největší trpělivostí, a podruhé mi bouchnou saze.
Má ale potom vůbec smysl, když v rámci rodiny, ale i partnerského vztahu chodí na terapii jen jeden, který tam řeší problémy i za druhé? Hypoteticky když muž nedokáže zkrotit vztek, ale k psychologovi se kvůli tomu objedná jeho partnerka? „To, že neumí pracovat se vztekem, se nějakým způsobem odráží v jejich partnerském vztahu. On se naštve, ona mu to odpinkne. Tím, že ona začne chodit na terapii a řešit svůj pocit z něj, tak současně začne pracovat na odlišné reakci, aby to pro ni bylo víc ‚žitelné‘. Tím pádem i on musí začít jinak reagovat. Pravdou je, že pokud na terapii chodí jen jeden z páru, tak to takzvaně oddře za oba. Řešení problému v rámci párové terapie by bylo daleko rychlejší a efektivnější, protože při ní s emocemi pracují oba, oba si je zvědomují. Ale i terapie jen jednoho z páru může vztah významně pozitivně ovlivnit,“ uzavírá optimisticky Lenka Růžičková.
