Mileniálové jsou passé, ať žije Gen Z a budoucí generace alfa! Zub času se postupně zahryzává i do kovaných 90s kids. Zatímco na jedné straně balancujeme na hranici finanční tísně a tlaku na založení rodiny, na druhé straně máme pocit, že jsme to stále přece my, kdo platí za „mladou“ generaci, které se ještě „dospělácké“ problémy nemohou naplno týkat. Jenže to už není úplně pravda. Projevuje se to třeba i tím, že nás s našimi rodiči a prarodiči začíná postupně pojit nevraživost vůči dnešní mládeži. Ale je skutečně Gen Z největším rivalem mileniálů? A neděláme si to náhodou tak trochu sami?
Ach, ta dnešní mládež! Rozumět jim není, jsou nafoukaní a chovají se, jako kdyby jim patřil celý svět. Také jste už někdy tuhle větu zaslechli? Dost možná ji někdy pronesli vaši prarodiče anebo rodiče v době, kdy jste byli v pubertě. Z vlastní zkušenosti vím, že jsme se jim vždycky za takový povzdech vysmáli. Nebylo nám jasné, co na nás, „mládeži“, nechápou. Naopak právě oni nám přišli, že jsou sto let za opicemi a nestíhají dnešní dobu. Co se tedy stalo, že jsme to najednou my, mileniálové, kdo si začíná stěžovat na mladší Gen Z, a dokonce už i na jejich následovníky z generace alfa?
TIP NA VIDEO: Generace Z miluje módu z devadesátých a nultých let. Které kousky se vrátily mezi trendy?
V roce 2019 jsem ve svém minulém zaměstnání dostala možnost moderovat konferenci, která se měla věnovat proměnám trhu práce vlivem požadavků Generace Y, tedy mileniálů. Pamatuji si, že jsem tehdy byla štěstím bez sebe. Konečně nám někdo začíná věnovat pozornost, vždyť my a naše pracovní hodnoty se tak liší od předešlých generací, pomyslela jsem si, když jsem nabídku přijímala. Ale záhy přišlo značné ochlazení. Mileniálové už nikoho nezajímají, mnohem lepší bude věnovat konferenci nastupující Gen Z, zněl tehdy překvapivý nápad vedení. A mně došlo, že už v předcovidové době mileniálové měli zjevně svá nejlepší léta, kdy se mohli těšit pozornosti společnosti, za sebou. A pandemie pak vše jen umocnila.
Zatímco jsme se na spoustu měsíců zavřeli mezi čtyři stěny našich domovů, generace Z dozrála, naplno se projevila v celé společnosti a strhla na sebe pozornost. A mileniálové se svou úzkostlivou povahou, ztraceností, finančními problémy a nemožností si v drtivé většině případů vydělat na vlastní bydlení najednou zůstali stát stranou, po boku boomerů, u nichž pro výsměch nejde nikdo moc daleko.
Aniž bychom si toho všimli, najednou jsme se dostali do pozice těch starších, těch, kteří nerozumí těm mladším. Sama se často neubráním nevěřícnému kroucení hlavou, když si v metru do mé blízkosti přisedne skupinka „zetkařů“. Děsím se jejich oblečení, které kvůli kapsáčům, skejťáckým botám a crop topům až příliš evokuje módní éru, v níž jsem sama vyrůstala a kterou jsem už tehdy opovrhovala. Je to pro mě něco blízkého a vzdáleného a nepochopitelného zároveň. Mimochodem: právě díky Gen Z a její fascinaci Y2K módou z přelomu milénia jsem konečně pochopila vlastní mámu, která vždy nechápavě žasla nad mou šatníkovou sbírkou, která svého času obsahovala spoustu kousků inspirovaných 70. lety. Vždyť tohle jsem nosila jako mladá, co se ti na tom může líbit, ptala se mě, když jsem vytáhla rezavé manšestráky nebo maxi květované šaty. Jenže najednou už to není ona, ale já, kdo nechápe módní volby mladšího okolí. Jak můžou nosit ty příšerné baggy kapsáče? A ty propínací crop svetříky? Vždyť tohle jsme nosili na konci devadesátek na základní škole!
Dospívala jsem v přesvědčení, že nikdy nebudu jako moji rodiče a prarodiče. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že moje generace už je zcela smířená s budoucností a nikdy nebude nechápavě koukat na to, co to ta mládež zase provádí. Nakonec jsem se ale nemohla mýlit víc.
Mileniálové stárnou, pojďme si to přiznat, a v některých věcech začínají chápat počínání vlastních rodičů. Z mnohých z nás se už stihli stát otcové a matky, některým na hlavě raší stříbřitá hříva. Přitom ale máme stále pocit, že náš dospělácký čas přece ještě nemohl nastat. Často se stále cítíme jako puberťáci, kteří jsou uvěznění v těle, jež se už tak rychle nedokáže vzpamatovat z alkoholového večírku. Stále si mnohdy nevíme rady a doufáme, že někdo „dospělý“ za nás vyřeší naše problémy. Balancujeme nad propastí finanční tísně, tlaku na založení rodiny a nutnosti vydělávat dostatek peněz, abychom nemuseli po třicítce sdílet byt s kamarády nebo spolubydlícími.
V něčem se ale stárnutí mileniálů od boomerů přece jen liší. Jsme totiž první generací, která svou frustraci z přibývajících let a nástupu mladších, často dravějších jedinců filtruje na sociální sítě. Jsme generací, která zažila přerod z offline éry do onlinové. Dětství jsme ještě prožili na hřišti a telefony se pro nás staly předmětem zájmu až během školních let. A teď díky veřejnému sdílení našich emocí máme pro jednou pocit, že alespoň v té ztracenosti v neúprosném koloběhu času nejsme úplně sami.
Nevím, jak vy, ale moje bublina na sociálních sítích je plná memů a reels věnovaných stárnutí mileniálů a vtipně myšleného nadávání na „nepochopitelnou“ Gen Z. Punkrockové pecky jsou náhle označované za dad rock a my jen s hrůzou v očích počítáme, že od vydání našich oblíbených alb uběhlo dvacet let. Kam se ten čas poděl? Kdo nám ho vzal?
Je jasné, že tyto pocity příliš rychle plynoucího života často provází právě nadávání na „dnešní mládež“. Co si budeme nalhávat – v šestnácti jsme nejspíš byli úplně stejně otravní pro tehdejší třicátníky, jako jsou pro nás dnes otravní hlasití adolescenti v kapsáčích v metru. Je ale načase si přiznat, že i z mileniálů se postupně začnou stávat staří bručouni. Budeme mít problém nejen s mladšími lidmi okolo nás, ale třeba také – stejně jako teď naši prarodiče – s novými technologiemi, jejichž existence je teď ještě v zárodku nebo se teprve vyvine. Jde o přirozený vývoj, na který v konečném důsledku nejspíš nebude mít vliv ani síla internetu ani pokrok doby. Jen se možná díky tomu o našich pocitech dozví více lidí a nebudeme se s přibývajícím věkem dostávat do izolace.
Jak napsala Daisy Jones ve svém článku o stárnutí mileniálů pro britskou Vogue: Teď nás může těšit snad jen fakt, že se nakonec všichni posouváme vpřed. A i Gen Z se jednou probudí v půlce svého života a generace alfa bude mít vlastní děti. Jen jejich prarodiče nebudou oblékat kardigany a posílat vánoční pohlednice. Místo toho budou nosit teplákovky Juicy Couture, Crocsy a na zprávy svých vnoučat budou reagovat pomocí emoji. Přesně tak, jak to oni sami dělali za svých mladých let.
