Všechny problémy otců jsou stejné jako problémy matek, jenom menší. Takže když začnu mluvit o tom, že nechci, aby byla celá moje osobnost redukována jenom na roli otce, není to nic v porovnání s tím, jak se všechny ženy po porodu prostě změní v matky, mluví se o nich jenom jako o matkách a nikdo neočekává, že je bude zajímat něco jiného než dítě.
Tímhle konstatováním by mohl každý sloupek skončit ještě dřív, než vůbec začne: otcové to pořád mají nesrovnatelně jednodušší než matky a většina jejich problémů se při pozornějším pohledu ukáže jako banální, ignorovatelná, případně snadno řešitelná. Pořád jsou to ale problémy a zaslouží si alespoň formulovat.
TIP NA VIDEO: Jak si zažádat o rodičovský příspěvek?
Asi je to opravdu drobnost: jak zařídit, aby mě okolí nevnímalo jenom jako otce, ale taky jako člověka řešícího svou vlastní agendu, která s dítětem nemusí vůbec souviset? A když to navíc svému okolí opravdu neulehčuju? Kdykoliv mě někdo někam pozve, zeptá se, jestli večer někde budu, nebo se jenom zmíní, že se koná akce, která by mě teoreticky mohla zajímat, musím v naprosté většina případů odpovědět, že tam nepůjdu. Snažím se neříkat, že nemůžu. Ale chci zrovna dělat něco jiného: starat se o syna, pár volných hodin věnovat času s manželkou, případně se trochu vyspat, trochu číst, trochu psát nebo prostě jenom chodit sám po venku.
Jak se pak zbavit nálepky člověka, který nikdy nemá čas, nikdy nikam nejde a společenský život mu postupně utíká mezi prsty? Jak zařídit, aby se mě lidé pořád neptali na syna, na můj spánek, na organizaci domácnosti a na únavu, když je zjevné, že to sám řeším neustále?
Jakmile opadne počáteční euforie z narození dítěte, většinu lidí to samozřejmě postupně odradí. Kontakty ochabnou a často prostě úplně zmizí. O to důležitější jsou ale ti, kteří to s vámi vydrží, nenechají se odbýt a komunikují dál, přestože jim objektivně nejste úplně nejlepším partnerem do diskuze. Člověk bytostně potřebuje nějaké lano, které ho udrží v kontaktu s normálním světem.
Americká spisovatelka a esejistka Kate Zambreno ve své letošní knize The Light Room popisuje, jak vychovávala dvě malé děti během covidových lockdownů v New Yorku a jak bojovala nejenom s nespavostí několikaměsíční mladší dcery, ale i s domácí výukou starší, čtyřleté. A přestože je samozřejmě kniha plná přesných postřehů ze života v zamrzlém světě a přestože Kate Zambreno věnuje většinu svých myšlenek dcerám, nad každým záznamem krizové rodinné situace pořád poletuje její přirozenost: potřebuje číst a potřebuje psát a dělá to, kdykoliv to jen jde. Během kojení, uprostřed noci, zavřená v koupelně těsně před tím, než do ní vtrhne její starší dcera. Její život nekončí.
V krátkém, ale velmi intenzivním retrospektivním okamžiku vzpomíná na první věc, kterou udělala, když se dozvěděla, že je poprvé těhotná: začala googlovat jména spisovatelek, které dokázaly pokračovat v psaní i po narození dítěte. Aby věděla, že je to možné a že její nová role nevyruší všechny předcházející.
A tohle někdy stačí: vědomí, že to je možné. Že to teď sice bude nějakou dobu vypadat, že všechny ostatní role z vašeho života vymizely, ale že to není navždy, že uvnitř vás jsou pořád i všechny ostatní vrstvy.
Život je samozřejmě složený ze zdánlivých banalit, které ale občas můžou nečekaně vyrůst. Takže když jsme s manželkou nechali spícího syna poprvé večer doma jenom s kamarády, šli jsme ve dvou na večeři a do kina a ona se mě zeptala, co zrovna čtu, bylo to to nejkrásnější, co jsem za dlouhé týdny slyšel: tahle nenápadná věta mě totiž utvrdila v tom, že kromě otce jsem taky ještě člověk s minulostí a budoucností, jehož život se sice zásadně změnil, ale nezačal znovu od začátku.
V době uzavřených nukleárních rodin je to nakonec to, co čerstvý rodič potřebuje nejvíc: aby se ho někdo zeptal na něco, co nesouvisí s jeho dítětem. Aby ho utvrdil v tom, že jeho svět je větší než pokoj, ve kterém se jeho milovaný syn poprvé pokouší lézt po čtyřech.
