Na ikonický film Deník Bridget Jonesové, který vznikl v roce 2001 na základě stejnojmenné knihy Helen Fielding, se dá nahlížet jako na roztomilou vztahovou komedii okořeněnou břitkostí britského humoru. Je plný nesmrtelných hlášek a o Vánocích díky němu dodnes oblékáme ošklivé vánoční svetry. Současně ho můžeme vnímat jako generační film, který na přelomu tisíciletí a přinejmenším po celou následující dekádu definoval největší obavy mladých žen. Ano, sympatické Bridget jsme fandily. Ale také jsme za žádnou cenu nechtěly dopadnout jako ona.
Matčino krocaní karí, příšerný svetr se sobem nebo třeba sukně, která onemocněla, a tak zůstala doma. Stačilo by zmínit jen jeden z těchto motivů, a snad každý se okamžitě dovtípí, že pocházejí z filmu Deník Bridget Jonesové, který vstoupil do kin v roce 2001, ale z našich životů už nikdy zcela nezmizel. Snímek britské režisérky Sharon Maguire (později točila ještě třetí pokračování) o single třicátnici Bridget, jež by ráda žila spořádaný život po boku perspektivního muže, ale na kterou se místo toho lepí jeden trapas za druhým, se zkrátka stal v mnoha směrech ikonickým.
TIP NA VIDEO: Co jste nevěděli o filmu Samotáři?
Tím nejznámějším motivem, z něhož bylo do značné míry uhněteno i filmové promo, je, že si Bridget připadá tlustá. A že její představitelka Renée Zellweger musela ze své standardní hollywoodské štíhlosti přibrat třináct kilo. „Bylo by hloupé, kdyby si Bridget stěžovala na svá macatá stehna, a přitom je neměla,“ komentovala herečka pro magazín Closer v roce 2003, kdy už se chystala na druhé pokračování a do přibírání se jí pochopitelně tolik nechtělo. Aby si mohla Bridget ve filmu spílat, že je na pokraji nechutné obezity, musela totiž Zellweger denně konzumovat 4000 kalorií. A to znamená neomezený přísun chipsů a koblih – tedy jakýsi podvratný sen a současně noční můra nás všech.
V nultých letech totiž bylo přibírání a zejména hubnutí velké téma. Kdyby Renée Zellweger zůstala na váze Bridget Jones, bylo by to vnímáno jako osobní selhání a ohrožení její další kariéry. Naopak přibírání jsme tehdy u herců vnímali jako obrovskou oběť. Tipy, jak zhubnout, byly neodmyslitelnou součástí ženských magazínů, podobně jako články o tom, jak si najít a udržet chlapa. Nikoho nezajímalo, jak se žena doopravdy cítí a co s ní tento patriarchální tlak dělá. Postava Bridget Jones byla sympatická i tím, že ona tomu všemu čelila statečně a s humorem. „Řekni mi, Bridget, proč je v dnešní době tolik svobodných třicátnic?“ ptají se hrdinky na večeři pro přátele, kde kromě ní sedí samé páry. „No, já nevím... Ale asi nám moc nepomáhá, že pod oblečením máme tělo samou šupinu,“ vykoktá zaskočená Bridget. Čili na blbou otázku...
Deník Bridget Jonesové je samozřejmě také romantickým příběhem o hledání toho pravého, který se nám snaží sdělit, abychom nedali na první, ale ani na druhý dojem. Hrdinka není tak žalostně osamělá, jak evokuje úvodní scéna, kdy v červeném pyžamu s tučňáky pláče při songu All By Myself od Celine Dion. Ve skutečnosti si v příběhu užívá skvělý sex i romantizující pozornost od dvou rozdílných mužů – svého šéfa z nakladatelství Daniela Cleavera (Hugh Grant) a lidskoprávního advokáta Marka Darcyho, se kterým se v dětství koupala v bazénku (Colin Firth). Zatímco Cleaver reprezentuje okouzlujícího prasáka, který Bridget opustí kvůli jiné ženě se slovy, že jeho vyvolená je tak „krásně mladá“, Mark Darcy zprvu působí i jedná jako povýšený blbec, jehož potenciální smysl pro humor prozrazuje pouze legendární svetr se sobem.
Snímek Deník Bridget Jonesové je sice zasloužilý kult v oblasti vztahovek, nyní však čelí stejné otázce jako mnoho jiných děl, která byla natočena před érou Me Too: Mohl by dnes vůbec vzniknout? Film, ve kterém se hrdinka považuje za nechutně tlustou, i když její váha osciluje mezi 62 a 63,5 kg, a okolí ji v tom utvrzuje? Ve kterém je v pořádku, když vám šéf ve výtahu sahá na zadek, protože je sexy? Pravdou je, že když jsem tento snímek poprvé viděla se svou dcerou, vůbec nechápala, jak může být zápletka postavená na tom, že Bridget bojuje s váhou. Problém totiž ve skutečnosti nejsou její kila, nýbrž fakt, že si hlavní postava vůbec nevěří. V práci ji trápí imposter syndrom, ve vztazích trpí paranoiou, že o nově nabytou lásku rychle přijde – není přece tak atraktivní jako jiné, zejména vyšší a štíhlejší ženy. Po roce 2001 jsme tomu bohužel věřili i my, diváci a divačky.
Zato dnes na Bridget Jones hledíme podobně jako na svoje staré fotografie – udiveně si říkáme, jak byla vlastně krásná, mladá a že měla skvělou postavu. Jak jsme to tenkrát mohli nevidět?
