Podle nejrůznějších žebříčků je tím nejromantičtějším městem na světě Paříž. Nesouhlasím. V mém srdci si první místo letos v létě vysloužila Florencie. Nádherná, malebná, historická, umělecká, neskutečně fotogenická a současně trochu podbízivá, protože město svůj romantický potenciál využívá na maximum a turisty svádí na každém kroku. Kdybych se mohla znovu zasnoubit, pak bezesporu zde. Ovšem tentokrát bych se sem dopravila letecky a ideálně na konci dubna. Takový výlet by totiž neměl chybu.
O Florencii jsem snila již mnoho let, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jsem si zafixovala, že je to drahé město, kam se vyplatí jezdit jen s opravdu naditou peněženkou. Není to tak docela pravda. Ano, proslulý toskánský klenot se dá užít ve velkém stylu a rozhodně má co nabídnout turistům, kteří zde chtějí utrácet třeba za luxusní módu, ale současně si město ponechává okouzlující lokální charakter. Jen pár kroků od butiku Chanel posedávají na chodníku gastro turisté, aby se zakousli do legendárního panini sendviče z obchůdku All’Antico Vinaio s čerstvým prosciuttem či mortadellou, jež vám prodavači nakrájejí přímo před vašima hladovýma očima. V odpoledních hodinách se zde tvoří několikeré půlhodinové fronty.
TIP NA VIDEO: Michelangelo Buonarroti – ohromující dílo a život jednoho z největších umělců všech dob
Kdybych měla Florencii přirovnat k nějakému městu, tak se (možná překvapivě) nabízí Brno – rozlohou je italská kráska sice o polovinu menší než moravská metropole, ale žije zde srovnatelný počet obyvatel, a především se zde podobně nachodíte, až budete „zdolávat“ svoje mety – na deset tisíc kroků denně tedy rovnou zapomeňte. O to víc dechberoucí je zdejší koncentrace skvostné historické architektury a stovky let starého umění, které známe z učebnic. Moje první kroky sice vedly do kavárny Ditta Artigianale, která má ve Florencii dvě pobočky a je vděčným snídaňovým spotem, abych si ověřila, že recenze odTaste of Prague nelžou a opravdu se ve městě dá koupit neitalské cappuccino. Dá, a bylo vynikající. Stejně tak mohu posvětit jejich tip na zmrzlinu z Gelateria dei Neri. Chodili jsme pak na ni s rodinou každý den.
Následně jsme se vypravili k největšímu magnetu města – oslnivé katedrále Santa Maria del Fiore, jejíž kupole od FilippaBrunelleschiho dala Florencii tvář. Kdo už tuto velkolepou stavbu spatřil na vlastní oči, bezesporu potvrdí, že svou ohromností překonává veškerá očekávání – nejen co do krásy, ale i do velikosti. Dóm Panny Marie Květné, jak zní český název, je totiž pátou největší katedrálou na světě. Pokaždé, když jsem šla kolem, jsem neodolala a musela si ho znovu a znovu fotit. Se západem slunce i v noci, protože osvícená mramorová fasáda v odstínech bílé, červené a tmavozelené vynikala pokaždé jiným způsobem. Až později jsem se dočetla, že není malovaná, toskánský mramor skutečně takto hraje barvami. Také večer je kolem katedrály živo a z různých koutů se ozývá živá pouliční hudba. Zpočátku mě dojalo, když jsem zaslechla svoji svatební píseň, než mi později v noci při usínání došlo, že ji slyším už počtvrté.
Druhý den ráno jsme po snídani vyrazili za kulturou do renesanční budovy Galeria degli Uffizi, která se nachází asi šest minut pěšky od katedrály – mezi hlavním náměstím Piazza della Signorina a nábřežím řeky Arno. Vstupenky rozhodně doporučuju koupit předem, a to i s měsíčním předstihem, pokud si chcete z časových slotů vybírat. Galerie nabízí průřez od antického umění až po romantismus, k vidění je opravdu mnoho děl a zřejmě se tu vizuálně unavíte přemírou zlatých gotických obrazů. Větším lákadlem jsou mistři renesančního umění od Sandra Botticelliho se známým obrazem Zrození Venuše přes díla Leonarda da Vinciho, portréty Raffaela Santiho až po Tiziana a jeho Venuši Urbinskou. Významnou složku galerie tvoří také barokní umění – najdete zde mimo jiné znepokojivé výjevy uřezaných hlav (Salome, Judith) včetně nejznámějšího díla italského malíře Caravaggia – Medúzy z roku 1597.
Po nutné mentální pauze strávené opět v Gelaterii dei Neri a následně odpočinkem v apartmánu jsme se v podvečer vydali do další „must see“ galerie, tentokrát s názvem Academia. Zde se totiž nachází asi nejslavnější socha na světě, jejíž genitálie v podobě magnetů lemují obchůdky po celém městě – David od Michelangela. Opět platí, že vstupenky na konkrétní časový slot je potřeba koupit předem – stejně jako u Galeria degli Uffizi však do e-mailu obdržíte pouze potvrzení o platbě, lístky je potřeba vyzvednout v pokladně v galerii (na to je dobré vyhradit si aspoň patnáct minut před začátkem vašeho slotu). Mimochodem, děti mají do galerií oficiálně vstup zdarma, nicméně 4 eura zaplatíte za rezervaci vstupenek, která je v podstatě nutná. David je samozřejmě tahounem, který přitahuje davy, i tak je ale Galleria dell'Academia příjemnější než členitý palác Uffizi – přinejmenším je prostornější a klimatizovanější.
Cestou z galerie jsme se zastavili ještě na náměstí u kostela Annunziata, kde se nachází jezdecká socha Ferdinanda I. Medicejského. Na ní by možná nebylo nic až tak zajímavého, nebýt základny s bronzovou plaketou, kterou zdobí shluk do několika kruhů orientovaných včel. Legenda praví, že kdo je všechny správně spočítá bez použití prstů, toho v životě čeká štěstí. V opačném případě vás může štěstěna dokonce opustit. Vedle počítání včeliček může být nejen pro děti lákadlem nedaleká La Gelateria, jež se pyšní vysokým hodnocením na Googlu. V sousedství galerie Academia jsme na doporučení kamarádky vyzkoušeli také restauraci Godi Fiorenza, která vedle elegantního interiéru a tradičně dobrého jídla láká na fakt, že si zde často sednete i bez rezervace – což ve Florencii nebývá pravidlem. Cestou do apartmánu jsme se ještě prošli ulicí Via dei Servi, která je oblíbeným foto spotem, neboť se v jejím ústí tyčí kupole florentské katedrály.
Druhý den ráno jsem se ve velkém očekávání vypravila na stejné místo, abych si pořídila fotografie kupole z fotogenicky vyprázdněné ulice. Bohužel namísto lidí se plnila zásobovacími dodávkami, takže z toho nic nebylo. Raději jsme zašli na snídani a poté omrknuli architektonicky spřízněnou baziliku Santa Croce (sv. Kříže). Nespokojte se s její vnější krásou a rozhodně si kupte lístek i dovnitř. (Pokud jako já neplánovaně dorazíte v krátkých šortkách, jež se pro vstup nehodí, dostanete na pokladně plášť na jedno použití, který si můžete uvázat jako pareo.) Vnitřek katedrály definuje vyřezávaný trámový strop, a až se vynadíváte na barevné vitráže za oltářem, vydejte se prozkoumat zdobené hrobky podél stěn – právě na tomto místě si plně uvědomíte historický význam města. Pochován je zde například Galileo Galilei, Michelangelo Buonarroti, Niccolò Machiavelli a symbolicky tu má hrobku i básník Dante Alighieri. Součástí komplexu je také kaple Pazziů s obrazem dvanácti apoštolů, rovněž od architekta Brunelleschiho.
Snad každý návštěvník Florencie si přeje vidět také typický panoramatický pohled na město, a my nebyli výjimkou. Ten se nabízí z vyhlášených zahrad Boboli, které náleží k paláci Pitti, a dojdete k nim třeba přes malebný most Ponte Vecchio, jenž vyniká pitoreskními krámky. Já jsem nicméně po přečtení recenzí nakonec zvolila výhled ze svažitých zahrad Villa Bardini, které na fotografiích poutají především fialovou záplavou kvetoucích vistárií. Zahrady nezklamaly, nicméně je dobré vědět, že zmíněné okrasné dřeviny takto kvetou koncem dubna. Jestli ještě někdy pojedu do Florencie (a že moc chci), určitě využiju třeba jeden z květnových prodloužených víkendů. Nutno zmínit, že i do florentských zahrad se platí vstupné (v tomto případě 11 eur pro dospělého, nicméně rezervace dopředu není potřeba, stačí koupit vstupenky na místě).
Cestou ze zahrad jsme se ještě přece jen chtěli zvěčnit u zmíněného mostu Ponte Vecchio, jenže jak ho zachytit co nejlépe, když z obou sousedících mostů je to celkem dálka a po ruce mám jen starší mobil? Nakonec jsem v blízkosti středověké věže Torre dei Belfredelli sec. XII objevila miniaturní terásku, která sousedí s hotelem Lungarno a umožňuje bližší pohled na ikonickou památku.
Jak jsem zmínila na začátku, Florencie je městem, které nedá spát rovněž milovníkům módy. Na Piazza della Signoria najdete unikátní designový butik Gucci Garden, který vedle luxusního zboží nabízí i restauraci. Já jsem si zašla na výstavu Women In Balance, kterou až do 10. září pořádá muzeum Salvatore Ferragamo a jež byla osvěžením po všem tom prvotřídním, ale ryze mužském umění. Mapovala totiž vstup italských žen na pracovní trh v letech 1955 až 1965 a spolu s tím i nové možnosti, čím vším najednou mohly být. Spolu s tím se však začaly proměňovat i italské domácnosti, které se staly jednak symbolem moderní doby plným designových pomocníků, ale souběžně také místem, kde mají vládnout (jak jinak) především ženy. Mimochodem, také za značkou Salvatore Ferragamo ve skutečnosti stojí žena – Wanda Miletti Ferragamo, která po smrti svého manžela, talentovaného obuvníka, vykřesala z lokální značky globální módní dům s kolekcemi ready-to-wear. V jeho čele pak stála celých 58 let.
Do Florencie se můžete vypravit letadlem i autem a obojí bude mít své výhody a nevýhody. Pokud budete cestovat letecky a spokojíte se s městem, přijdete o možnost navštívit okolní nedaleké turistické cíle, jako je Pisa se svou šikmou věží nebo okouzlující toskánské městečko San Gimignano, které se nachází něco málo přes hodinu cesty autem a vedle takřka výhradně středověké architektury je vyhlášené i nejlepší zmrzlinou na světě – Gelaterií Dondoli (vyzkoušeli jsme a pověst nelže). Na druhou stranu si možná ušetříte nervy s parkováním. Jen tak autem do centra města v podstatě nesmíte, Florencie je totiž prošpikována zónami omezeného provozu (ZTL), veřejná parkoviště jsou však výjimkou. Nepředstavujte si ale, že zaparkujete a pak se ke svému autu kdykoli vrátíte. Parkoviště v centru mívají nedostatečnou kapacitu, a tak personál hotelu vozidlo zpravidla hned přeparkuje na vzdálenější místo mimo centrum. Způsob, jak se ke svému vozu dostat, je objednat si ho zpět na konkrétní čas, což může být značně otravné.
Florencie je i tak plná aut, před kterými musejí turisté v malebných uličkách neustále uhýbat. Je to nepříjemné, ale časem si zvyknete i na neustálé preventivní troubení. Jinak je to město, které vás okamžitě vtáhne, obejme a přijme jako váženého hosta. Na rozdíl třeba od Paříže jsem zaznamenala výrazně méně pokoutních pouličních prodejců a až na auta se zde člověk cítí vysloveně bezpečně. Veřejný prostor vyplňuje hudba a zpěv včetně toho operního, což je místní specialita. Lákadlem je samozřejmě také italská kuchyně, která by si zasloužila samostatnou kapitolu. Přiznám se, že googlení nejlepších místních restaurací jsem brzy vzdala, těch srovnatelně dobrých míst je zkrátka mnoho. Většinu je ale třeba zarezervovat dopředu – třeba rodinnou Osteria Del Cinghiale Bianco, kam chodí i Gwyneth Paltrow, nebo romantickou La Buchetta, kde si můžete dát vyhlášené gnocchi Angeli e Demoni. My se s Florencií rozloučili v příjemné osterii Antica Casa Torre. Domácí crostini, ravioli s lanýži a tiramisu samozřejmě nemohly chybět.
Tři dny ve Florencii – co vidět, zažít a nevynechat?
