Nejlepší přítel člověka nás dokáže i léčit
Pes nám může nahradit kamaráda, asistenta, terapeuta i diagnostický přístroj. Multifunkční mazlíček je tu s námi přes deset tisíc let a přináší nám radost, úlevu, inzulinová pera nebo nový život, když nás najde pod lavinou či sutinami. Psy najdete v každé třetí české domácnosti – a moc dobře vědí, co dělají.
Fyzické zdraví člověka a jeho psychika jsou spojené nádoby, což se týká i fenoménu domácích mazlíčků. Když jsou v naší blízkosti, cítíme se lépe, a tedy i zdravěji.
Majitelé a majitelky psů i dalších mazlíčků jsou podle mnoha studií méně náchylní k onemocněním srdce a cév nebo k mozkovým příhodám, a to leckdy až o třetinu ve srovnání s lidmi bez domácích mazlíčků. S přibývajícím věkem navíc „zvířecí“ faktor lepšího zdraví statisticky stoupá. Ano, obzvláště u psů na tom má svůj podíl i čistě fyzická stránka věci. Jestliže musíte se svým čtyřnohým kamarádem ven třikrát denně a za každého počasí, znamená to asi tak hodinu zdravé chůze denně, a k tomu porci otužování, což se rozhodně počítá.
Funguje to však i na druhé koleji. Pokud se mazlíme se psem, kočkou, ale třeba i s králíkem či morčetem, uvolňují se nám do těla látky, které mají pozitivní vliv na náš celkový stav. Oxytocin, kterému se někdy přezdívá hormon štěstí, zlepšuje naši náladu, a dopamin zase přenos nervových signálů a celkový pocit uspokojení. Při dotyku se psy se podle další ze studií v těle zvýší hladina protilátky imunoglobulinu, která nás chrání například před onemocněními dýchacích cest. Zajímavé je, že není zcela nutné, aby se člověk svého mazlíčka přímo dotýkal. Když v americkém domově pro pacienty s Alzheimerovou chorobou umístili do jídelny akvárium s rybičkami, začali zdejší obyvatelé lépe jíst a potřebovali pak méně umělých doplňků stravy. Stačilo k tomu pouhé pozorování „cvrkotu“ v nádrži. Podobný efekt měl i vychytralý tah, kdy zaměstnanci jihokorejského domu pro seniory rozdali důchodcům klícky s cvrčky, o které se měli starat. Dlužno ovšem podotknout, že v těchto končinách je chov cvrčků jakožto malých domácích mazlíčků podobně rozšířený jako u nás třeba chov křečků. Některé druhy vrzajícího hmyzu jsou dokonce velmi ceněné a lze je koupit na speciálních trzích.
Co nám na očích vidí
Psi s námi sdílejí život přes deset tisíc a možná až patnáct tisíc let a od té doby se s lidmi dokázali sžít natolik, že to odborníky na zvířecí chování uvádí v úžas. Dokonce se naučili odhadovat naše emoce z výrazu tváře. Vědci to dokázali během pokusu, kdy psům promítali na zeď lidské obličeje s usměvavým nebo rozzlobeným výrazem. Psi vždy reagovali radostně na usměvavé tváře, zatímco na ty naštvané vrčeli. Něco takového jsme dosud znali jen u svých nejbližších příbuzných, tedy primátů. Nejlepší přátelé člověka mají rovněž jasno v tom, co je dobré pro jejich páníčky. Výzkumníci na ně totiž sehráli jinou „habaďúru“. Domluvili se s majitelem, aby předstíral, že nedokáže otevřít popelnici, a aby poprosil o pomoc opodál stojícího člověka – samozřejmě převlečeného vědce. Když člověk majiteli psa pomohl, měl se k němu i pes. Pokud však prosbu o pomoc ignoroval, pes ho dokonale „vymazal“ z okruhu svého zájmu. Pejsci i fenky nám zkrátka do roztrhání těla pomáhají i bez pověstného soudku s rumem u bernardýna na krku. Vlastně nám tak trochu pomáhají proti němu. Zdá se totiž, že díky svému pozitivnímu působení usnadňují lidem odvykání od alkoholu a nikotinu. Už jenom tím, že když máte psa, tak nějak tušíte, že se na vás ten pes musí alespoň primárně spolehnout, navíc vám vnese do života pravidelný rytmus. Ještě ke všemu s vámi zůstane i ve chvíli, kdy by vás většina lidských přátel nejraději vystřelila nejméně na Mars, a nebude klást nepříjemné otázky.
Psi na předpis
To, že asistenční psi pomáhají postiženým a vodicí zase nevidomým, už je stará známá věc. Psi však dokážou mnohem víc. Mají ve svém podlouhlém čenichu asi dvě stě milionů čichových buněk. To je přibližně čtyřikrát víc, než jich máme my. A ve srovnání s námi cítí až čtyřicetkrát lépe. Dokážou tedy bez problémů vyčenichat nejen dealera drog na jeden kilometr, nebo člověka pod lavinou, ale také spoustu mnohem jemnějších chemických stop. Díky tomu se umějí proměnit v živoucí diagnostické přístroje na řadu nejrůznějších chorob.
Když se blíží epileptický záchvat nebo glykemický šok u cukrovkářů, začnou v těle probíhat určité chemické procesy. Pes je dokáže vycítit ještě dřív, než si je uvědomí samotný pacient, a upozorní ho. Pokud je navíc speciálně vycvičený, může majiteli například přinést inzulinové pero nebo přivolat pomoc. Podobně psi dokážou vycítit rakovinu v samém počátku, kdy by ji nezaznamenaly ani nejmodernější přístroje, nebo rozpoznat strnutí končetin.
To zažívají pacienti s Parkinsonovou nemocí a zjednodušeně to znamená, že nohy znehybní, zatímco tělo se chová jako v pohybu. Po strnutí nohou tedy nevyhnutelně následuje pád na zem. Nevyhnutelně? Pes příznaky pozná, a když na vodítku „zabere“ dozadu, často udrží svého majitele na nohou. Dnešní pohnutá doba navíc povolává psy i do první linie. Svým čichem dokážou rozpoznat lidi pozitivní na covid-19 s více než devadesátiprocentní pravděpodobností, a navíc jim k tomu stačí pouhý týden výcviku. Potvrdily to dvě studie prováděné v německém Hannoveru a ve Finsku.
Další psí kuriozity
Psychologické terapii pomocí psů se říká canisterapie. Stejně jako oni se používají i koně, kočky, ale také delfíni či morčata. V jejich společnosti se často cítí dobře třeba autistické děti, které nesnesou dotek jiného člověka.
Psí oddanost nezná hranic. Jeden londýnský strážník měl psa jménem Bobby. Když zemřel, setrval Bobby na jeho hrobě celých čtrnáct let za každého počasí až do své smrti. Dnes má v Londýně sochu.
Děti z rodin se psem mají lepší imunitu a nižší riziko, že budou trpět alergiemi. Zvyknou si na alergeny v nejlepším věku.
Podle některých studií je pro nás psí olizování zdravé. Jejich mikrobi se mísí s těmi užitečnými v našem vlastním těle a vytvářejí zdraví prospěšnou rovnováhu. Ne všichni mikrobi jsou však „hodní“, takže psí pusinky jsou na vlastní riziko!
Když už jsme u olizování, psi při shledání s námi skáčou radostí proto, že nás chtějí pozdravit „po svém“. Tedy olíznutím tlamy, což je ve smečce běžné.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/2020
