Pokud se vám v posteli líbí něco bizarního a „úchylného“, možná jste paradoxně normálnější, než si myslíte. Sex je totiž sférou vnitřní svobody.
Máte tajné sny, kterých se bojíte? Vyzkoušeli jste v sexu něco, za co se zpětně stydíte? Chtěli byste zajít na swingers party nebo do BDSM salonu a děsíte se, kde se to ve vás bere? Ve všech těchto případech má problém vaše nitro, nikoli realita.
Je dobré si uvědomit, že tomu tak nebývalo vždy. Ve středověku by vás kvůli „nevinnému“ análku popravili za porušení lidských i božích zákonů. Sex se tehdy směl provozovat jen mezi manželi, předepsaným „mravným způsobem“, a ještě jen pokud sloužil k rozmnožování. Dnes se anální sex považuje téměř za běžný. Co všechno si ale můžeme v posteli dovolit?
Z právního hlediska je hranice jasná. Pokud někdo přepadává a škrtí ženy v parku, patří za mříže. Ale co když vás tajně vzrušuje močit na partnera nebo onanovat nad romány Michala Viewegha?
„,Normální‘ sex je takový, který je na daném teritoriu a v daném čase považován za běžný a který vyhovuje oběma nebo všem zúčastněným,“ nabízí definici sexuolog Ondřej Trojan. „V dnešní západní společnosti je to tedy téměř všechno s výjimkou praktik zakázaných zákonem, jako je třeba pedofilie. V muslimských zemích to naopak není skoro nic a,povolený sex‘ je tam přesně vymezen.“
Pokračování 2 / 6
Sex je v hlavě
Ve starověkém Řecku muži běžně souložili s mladými chlapci, v dnešním Vatikánu se podle zákona smíte milovat s dvanáctiletou dívkou. Obtížnost přesného vymezení úchylek dokazuje případ z USA.
„Sedmnáctiletý mladík měl pohlavní styk s plně vyvinutou patnáctiletou dívkou,“ vypráví doktor Trojan. „Bohužel to ale bylo ve státě, kde je sex povolen až od šestnácti. Mladíka odsoudili a na rok ho zavřeli. Než se vrátil z vězení, dívka dospěla. Vzal si ji a dnes mají šťastné manželství a tři děti. Nemůže ale sehnat práci, protože figuruje ve veřejně dostupném registru pedofilů...“
Psychoterapeutka Andrea Dutková dodává, že kromě zákona záleží i na kulturním vzorci. „Na Nové Guineji žije kmen Etoro, jehož členové věří, že životní síla je ukryta ve spermatu. Chlapci mezi 12. a 17. rokem života proto starším mužům denně provádějí felaci, aby se životní síla mezi členy kmene předávala. Etorové na tom nevidí nic divného -,nenormální‘ by pro ně naopak bylo, kdyby to nějaký chlapec odmítl.“
Doktorka Dutková tím chce upozornit, že norma záleží i na tom, kdo ji definuje. Může to být celá společnost. V amerických státech Virginia a Arkansas je třeba dodnes zakázán orální sex - a to i když ho provádíte doma a s dospělým partnerem, který s tím souhlasí. Normu si ale může vytvořit i jednotlivec.
„Sadista je přesvědčen, že je normální svazovat a mučit partnerku,“ vysvětluje psychoterapeutka. „Když potká masochistickou ženu, která si drsné zacházení užívá, je všechno v pořádku. Stanoví si hranice, provozují to spolu, a pokud přitom nedojde k poškození zdraví, patří to k jejich,normální‘ sexualitě. Erotika je totiž nakonec vždy o párové dohodě, i když podle mě do ní násilí a agrese nepatří.“ Poslední věta Andrey Dutkové naznačuje, že s vymezením sexuální „normality“ je přece jen trochu problém.
„Pokud si někdo užije pálení žhavým železem, je to jeho věc, ale většina lidí to prostě nedělá,“ vysvětluje doktorka Dutková.
Pokračování 3 / 6
50 odstínů kýče
„Neběžná“ sexualita nás enigmaticky láká a přitahuje jako petrolejka můry, což dokazuje třeba neuvěřitelný komerční úspěch Padesáti odstínů šedi E. L. Jamesové. Ta kniha je přitom literární brak - nejhorší příklad kýčovité komerční exploatace 13. komnaty lidské duše, proti kterému je proslulý perverzní román 120 dnů Sodomy francouzského šlechtice Donatiena de Sade vysoce hodnotným čtením. Padesát odstínů šedi kdosi přiléhavě nazval „pornem pro maminy“.
Cynicky vypočítavě totiž míří na stárnoucí ženy, které v životě nepoznaly nic než neuspokojivou „rychlovku v misionáři“ a které tajně sní, že je nějaký zvrhlý milionář provede „krásně úchylným“ světem vzrušení. Nechat si tak dát na oči šátek a dostat naplácáno na zadek…
Čtení podobných banalit sice maminy rozdráždí, ale v reálu by do toho nejspíš nikdy nešly. Bály by se. „Padesát odstínů šedi dokazuje, že nejdůležitějším sexuálním orgánem není rozkrok, ale mozek,“ shrnuje doktorka Dutková.
Připomíná to vtip, ve kterém masochista prosí sadistu: „Muč mě!“ Sadista krutým hlasem odpoví: „Ne!“
„Úchylkám se dnes říká parafilie,“ doplňuje Ondřej Trojan.
Tenhle termín byl zaveden proto, že v sobě nenese negativní náboj. Když totiž o někom řeknete, že je úchyl, většina lidí si hned automaticky představí zneužité dítě. Zdaleka ne každý pedofil je přitom společnosti nebezpečný. Řada z nich si svou odlišnost včas uvědomí, naučí se s ní zacházet a uspokojovat ji společensky tolerovatelným způsobem.
Příkladem je Lewis Carroll, Hans Christian Andersen nebo Jaroslav Foglar. Nejenže nikdy žádnému dítěti neublížili, ale protože se dokázali mistrně vcítit do dětské duše, zůstaly po nich nádherné dětské knihy.“
V extrémní „jádrové“ formě parafilie svému nositeli znepříjemňuje život, protože je jedinou možnou formou ukojení. Pro většinu lidí je to ale jen neškodný doplněk partnerského sexu - libůstka, kterou si její nositelé občas dopřejí, ale obejdou se i bez ní.
Copak vás nikdy nenapadlo svázat při sexu partnerce ruce? A máte snad pocit, že jste kvůli tomu sadistický vrah? Různé „lehce úchylné“ libůstky máme každý. Skoro všechny ženy jsou třeba tak trochu exhibicionistky, kolem čehož se točí celá móda. Méně obvyklé libůstky se mohou stát důkazem naší jedinečnosti. Vnitřně vyrovnaný člověk je bere jako plus a užívá si je - viz třeba „hrdá“ komunita příznivců BDSM.
Pokračování 4 / 6
1000 a jedna noc s Kájínkem
Lékaři dosud popsali asi 550 „libůstek“. Seznam ale nikdy nemůže být úplný - některé věci totiž vzrušují třeba jen jednoho člověka na světě. Eroticky přitažlivým se může stát v podstatě cokoli. Za zmínku stojí třeba faunofilie (vzrušení ze sledování páření zvířat), hibristofilie (snění o sexu se zločinci), emetofilie (vzrušení ze zvracení), dendrofilie (erotická vazba na stromy a keře) nebo chremastistofilie (vzrušení z okradení). Mezi sexuology se traduje případ ženy, která trpěla sexuální fixací na Vltavu.
Orgasmus nezažívala při souloži, ale při koupání v milované řece. Vltavě nikdy nebyla nevěrná s Lužnicí, Berounkou, Labem, Radbuzou ani jinými řekami - ty na ni nefungovaly. Některé libůstky jsou opravdu tak trochu „mimo“.
Ondřej Trojan vzpomíná na pacienta, který si skrz penis a šourek kladivem zatloukal hřebíky. „Když mi ukazoval jizvy, trochu jsem se zarazil,“ přiznává. „Docela příjemně mne ale překvapila pacientka, kterou vzrušovalo, když na ni partner lil teplou čokoládu. Přišlo mi to takové hezky sladké...“
Sex je tedy sférou individuální svobody, jejíž hranice si určujeme my sami. Často ale nastává problém v okamžiku, kdy se o nich stydíme mluvit. „Řešila jsem případ, kdy po patnácti letech manželství žena muže doma přistihla oblečeného v jejím spodním prádle,“ vzpomíná Andrea Dutková.
„Řekl jí, že to dělá už od jejich seznámení, protože ho to velmi vzrušuje. Samotný fakt převlékání by jí až tak nevadil - manžel jí tím přece nebyl nevěrný a nikomu neškodil. Kdyby za ní býval přišel, kalhotky by mu prý ráda půjčovala. Hluboce ji ale ranilo, že celá ta léta nenašel odvahu se jí k tomu přiznat. Brala to jako totální podraz, což ji zablokovalo tak, že s ním dlouho nemohla spát.“
Pokračování 5 / 6
Na kávě u tchyně
Problém nastává, když jeden nějakou praktiku chce, ale druhému to nevyhovuje. Pak jsou tři možnosti řešení. Ideální je, pokud si „aktivní“ partner své sny dokáže „odžít“ jen ve fantazii, třeba pomocí specifických pornofilmů. V druhém případě může lákavou „nenormalitu“ prožívat reálně, ale mimo vztah.
Nejlepší je, pokud se to děje se svolením toho druhého (Táto, chápu, že se občas potřebuješ nechat zbičovat, ale nepřeju si, abys s dominou rozházel celou výplatu, a hlavně mi proboha po návratu z mučírny nezaťapej podlahu!). V horší variantě to probíhá potají. Když na vás praskne, že bez souhlasu manžela navštěvujete BDSM salon, nejspíš od vás odejde.
A konečně ve třetím případě jeden z páru zatne zuby a vyjde partnerovi vstříc, aby byl doma klid. Protože mužská sexualita je od přírody plastičtější a s větší potřebou „nenormality“, bývá to většinou žena, a většinou to bývá rizikové.
„Mnohokrát jsem řešil případ, kdy se partnerka nechala,ukecat‘ k trojce a pak neunesla, když viděla partnera souložit s jinou ženou,“ varuje Ondřej Trojan. „Anebo pohled na její sex s cizím mužem neunesl on, i když to původně chtěl. Takhle nabouraný vztah se pak obtížně zachraňuje. Obrátí se to proti iniciátorovi, který pak poslouchá výčitky typu - tys mě k té prasárně donutil!“
Jak se podobných zklamání vyvarovat?
Podle doktora Trojana by do experimentů měli partneři jít s poučeným souhlasem. Znamená to ujasnit si, co přesně budeme dělat, jak se u toho budeme chránit a kde to má hranice, za které už nechceme zajít. Samozřejmě pokud nejde o banality typu, že manžel domů nečekaně přinese vibrátor. Největším „rizikem“ pak je, že ho manželka vyhodí do popelnice (vibrátor, ne manžela). Po experimentu by si oba měli promluvit o tom, co zažili, co je vzrušilo, co si chtějí zopakovat a co ne.
Co když ale jasné odmítnutí nestačí a iniciátor „tlačí na pilu“? Pak je namístě asertivní vyjednávání: „Už jsem ti jasně řekla, že sex v masce Mikuláše nechci!“ nebo „Dobře, tak ten análek zkusme, ale pojedeš za to se mnou k mé mamince, i když ji nesnášíš, a budeš se na ni mile usmívat.“
Sex je obchodní artikl, což platí nejen ve veřejném domě, ale i ve vztahu.
Pokračování 6 / 6
Buřinka pana Tau
Výrazy perverzní, zvrhlé, úchylné či prasácké jsou tedy zcela prázdné a bezobsažné. Bigotní katolík si je naplní jiným významem než volnomyšlenkářský hedonik.
Problém je ale v tom, že žijeme v totálně přesexualizované společnosti. To, co bylo dřív považováno za praktiky „na hranici“, je dnes běžné. Kdo ještě nebyl na swingers party, je „out“ a má málem mezeru ve vzdělání. Dokazuje to třeba nejnovější aféra „první slečny“ Kateřiny Zemanové, která byla údajně vyfocena na erotickém večírku.
Obsesivně hledáme, experimentujeme. Jenže se nutně projevuje to, čemu psychologové říkají habitualizace.
Podněty, které nás ještě včera vzrušovaly, přestávají fungovat. Potřebujeme stále silnější dávky „nenormality“, abychom nakonec zjistili, že už nefunguje vůbec nic. S pocitem přesycenosti a nudy nostalgicky vzpomínáme na začátek 90. let, kdy se v Česku objevily první sexshopy. Dnes kolem nich procházíme se stejně neutrálními pocity jako kolem zeleniny nebo masny.
Ještě horší ale je, že sexuální „normalitu“ odvozujeme z porna. Neuvědomuje si, že to jsou pohádky pro dospělé, ve kterých se odehrávají asi stejně „reálné“ věci, jako je čarování s Rumburakovým kouzelným prstenem nebo s buřinkou pana Tau.
„Když se po listopadu 1989 stalo porno dostupným, přišel do ordinace pán, který si stěžoval, že se mu s manželkou nedaří vykonávat různé speciální praktiky,“ vzpomíná Ondřej Trojan. „Ukázalo se ale, že většina praktik nevzrušuje ani manželku, ani jeho. Prostě to viděli ve filmech pro dospělé a mysleli si, že ke kvalitnímu sexu to prostě patří. A to raději už nemluvím o ženách, které si myslí, že se pornoherci nakonec vezmou, což by mimochodem byla ta nejhorší perverze…“
