.

. Zdroj: Shutterstock

Závislost na sexu. Co je ještě v pořádku?

V řecké mytologii byly nymfy krásné vodní, lesní a horské polobohyně a bohyně, které se podobaly našim vílám či rusalkám. Často tančily po boku mužských přírodních bytostí, kterými byli takzvaní silénové či satyrové. K lidem byly přívětivé, ale pohlední mladí muži se jim raději vyhýbali, protože je nymfy ve své touze po lásce mohly přivést k záhubě. A zřejmě jejich vlastnosti daly název poruše charakterizované vysokou sexuální touhou. 

Nymfomanie v případě žen a satyriáza v případě mužů je zastaralý výraz pro hypersexualitu. Pojmu nymfomanie nicméně zůstává nádech dráždivosti a také přitažlivosti, která muže nepřestává vzrušovat, i když samotná porucha není ve skutečnosti zdaleka tak vzrušující, jak to vypadá.

Zvýšená sexuální potřeba u mužů byla vždy považována za poměrně běžnou záležitost a muže střídající partnerky společnost vždycky tolerovala, podobné chování u žen bylo v lepším případě podezřelé a v horším dobrým důvodem pro upálení.

Ženská sexualita to obecně v historii nikdy neměla jednoduché. Nicméně v dobách starého Říma byly mravy poměrně otevřené a císařovna Messalina mohla pořádat své pověstné sexuální orgie a ještě o nich vyprávět manželovi. Jednou prý dokonce uspořádala s prostitutkou Scyllou závod, která z nich uspokojí za noc více mužů. Scylla odpadla k ránu, zatímco císařovna vypadala, že je tak v polovině sil. Sexuální apetit Messaliny se stal příslovečným.

Pokračování 2 / 7

Další historická období už takové otevřenosti příliš nepřála. Historička Carol Groneman ve své knize Dějiny nymfomanie například píše, že v osmnáctém století byla nymfomanie znakem pokleslé morálky a v extrémních případech dokonce i spojení s ďáblem.

Nymfomanky byly označovány za povětrné a zvrhlé holky.

Jistý doktor Bienville v roce 1775 zveřejnil studii, ve které připisuje příčiny ženské hypersexuality přejídání, konzumaci čokolády, nečistým myšlenkám, nevhodným románům a masturbaci, a dokonce vymyslel několik způsobů léčby, jako byly ledové lázně nebo pouštění žilou.

O několik desítek let později pak doktoři předepisovali k léčbě takzvané nymfomanie vibrátory. Časy se ale mění. I když byla nymfomanie ještě v minulém století zařazena mezi nemoci, známý americký sexuolog Alfred Kinsey už nymfomanku definoval jako „normální ženu, která potřebuje víc sexu než vy."

Pokračování 3 / 7

Pětkrát za den

Definice hypersexuality je velmi relativní pojem, jelikož sexuální apetit je čistě individuální záležitost. Ale pokud zvýšený sexuální pud narušuje běžné fungování ve společnosti nebo partnerském životě, jedná se pak většinou o skutečnou závislost.

Vzhledem k tomu, že dotyčný nenachází dostatečné uspokojení doma, hledá a často střídá jiné partnery. Proto bývá často hypersexualita zaměňována s promiskuitou, kdy dotyčný nestřídá partnery z důvodů neuspokojené sexuální touhy, ale z nevázanosti nebo jiných důvodů. Hypersexualitu vysvětlují odborníci z biologického, ale i psychologického pohledu.

Může za ní stát řada nejrůznějších příčin, u někoho může být vrozená, u někoho může jít o psychickou poruchu, ale může být i únikem od problémů v partnerských vztazích, sociálním životě nebo v zaměstnání či kompenzací nízké sebedůvěry.

Popisují se dokonce i výjimečné případy nadměrné sexuality, která se projevila po chirurgických zásazích v mozku či u bipolárních poruch. Člověka postiženého hypersexualitou žene neukojitelná sexuální touha. Je však permanentně frustrován, protože vnitřní uspokojení mu nepřinese ani dvacet orgasmů za den. Stále vyhledává nové partnery, často mívá sex s neznámými lidmi, takže se vystavuje riziku nákazy pohlavních nemocí.

Pokračování 4 / 7

„Hypersexualitu, tedy velkou potřebu sexu, můžeme označit za dysfunkci v momentě, kdy narušuje partnerský nebo sociální život jedince. Z toho jasně vyplývá, že je to velice relativní definice, protože pro někoho je normální mít sex pětkrát denně a nijak to jeho sociální život nenarušuje, zatímco někdo jiný s tím může mít vážný problém. Když člověk se zvýšenou potřebou sexu například pracuje doma jako programátor, má neomezený přístup k pornografii na internetu a může masturbovat, kdykoli má potřebu. Nebo si umím představit, že se potkají dva takoví, kteří to mají podobně, a vyhoví si navzájem,“ vysvětluje sexuolog Petr Weiss.

I když je takzvaná nymfomanie naprosto výjimečnou poruchou a obecně vyšší sexuální potřebu mají spíše muži, Petr Weiss si ze své praxe vybavuje i případ paní, která dostala z důvodu zvýšené sexuální potřeby invalidní důchod, protože jí znemožňovala fungovat v zaměstnání.

„Je to velmi nepříjemná porucha také z toho důvodu, že nikdy nedojde k uspokojení a chybí pocit subjektivního naplnění,“ dodává Petr Weiss a upozorňuje, že se hypersexualita také často zaměňuje s jinou sexuální poruchou, která se týká pouze žen, takzvanou persistent sexual arousal disorder, tedy permanentní sexuální vzrušivostí.

Pokračování 5 / 7

U žen postižených touto poruchou může vyvolat vysoké vzrušení v podstatě cokoli, například otřesy ždímající pračky, které se dotknou, nebo „drncání“ v jedoucím autobuse. Ženy tak prožívají i desítky orgasmů denně, aniž by to chtěly.

Příliš mnoho blízkosti

S nymfomanií neboli hypersexualitou se sexuologové setkávají naprosto výjimečně. Dnešní doba navíc nabízí mnoho způsobů, jak zvýšenou sexuální potřebu ventilovat. „Odbornou pomoc vyhledá dotyčný většinou až v případě, že jeho potřeba vede k narušování sociálního života či porušování zákonů, a to jsou skutečné výjimky,“ vysvětluje Petr Weiss.

„Obecně můžu říct, že ve své praxi se setkávám častěji s případy, kdy muž vyžaduje sex po ženě, která mu ho odpírá, ale za posledních patnáct let výrazně narostl počet případů, kdy je tomu obráceně. To souvisí samozřejmě s emancipací, kdy ženy vědí, na co mají právo, a dožadují se toho. Proto jsou dnes ženy dvakrát více orgastické, než byly jejich babičky, což je určitě pozitivní,“ dodává Petr Weiss, který je přesvědčen, že hypersexualita je biologicky podmíněná, tedy vrozená a určená vysokou hladinou testosteronu v krvi.

Pokračování 6 / 7

Psychoterapeutka Leona Dyrehauge příčiny hypersexuality vysvětluje i z psychologického pohledu, a především pak přes naši schopnost prožívat intimitu.

„Hypersexualita může být částečně geneticky daná, ale zároveň zde zřejmě hraje velkou roli to, jaké intimity jsou schopni vaši rodiče. Míra intimity ve vztahu je u ženy vždy podobná míře intimity, kterou měli ve vztahu její rodiče,“ vysvětluje. Zvýšenou potřebu mít sex přirovnává ke kterékoli jiné závislosti.

„Pokud sex dotyčný nemá, projevují se u něj typické příznaky závislosti, jako je pocení, zrychlené dýchání nebo tenze. Ale závislost na sexu rozhodně není o tom, že dotyčný pořád vesele souloží, ale o hluboko zakořeněné nenávisti sama k sobě, kdy se dotyčný stydí sám za sebe a prožívá se jako někdo nehodnotný. Pro bližší pochopení hypersexuality se vřele doporučuje film The Shame, ve kterém hlavního hrdinu dožene závislost na sexu až k totální sebedestrukci. Ve filmu je navíc skvěle ukázané, jakou roli v tom hraje rodina, kdy si hlavní hrdina není schopen být se svou sestrou blízký přirozeným způsobem, svěřovat se a podobně,“ vysvětluje Leona Dyrehauge.

Pokračování 7 / 7

S muži, kteří střídají sexuální partnerky, se ve své praxi setkává poměrně často. „Mezi mými klienty jsou například muži závislí na pornografi i a placených službách. Vyhledávají zásadně takový sex, který není zatížen blízkostí. A pokud mají delší vztah, tak tam sex bývá problém, protože už je právě tou blízkostí zatížený,“ dodává.

Nicméně hypersexualitu lze podle odborníků relativně dobře stabilizovat. Většinou stačí psychoterapie, používají se ale i antidepresiva nebo v případě vyšší hladiny pohlavních hormonů pak hormonální léčba či takzvané antiandrogeny, které potlačí tvorbu hormonu zodpovědného za sexuální puzení.

Článek připravil časopis Moje psychologie.