Závislost na sexu. Co je ještě v pořádku?

V řecké mytologii byly nymfy krásné vodní, lesní a horské polobohyně a bohyně, které se podobaly našim vílám či rusalkám. Často tančily po boku mužských přírodních bytostí, kterými byli takzvaní silénové či satyrové. K lidem byly přívětivé, ale pohlední mladí muži se jim raději vyhýbali, protože je nymfy ve své touze po lásce mohly přivést k záhubě. A zřejmě jejich vlastnosti daly název poruše charakterizované vysokou sexuální touhou. 

Nymfomanie v případě žen a satyriáza v případě mužů je zastaralý výraz pro hypersexualitu. Pojmu nymfomanie nicméně zůstává nádech dráždivosti a také přitažlivosti, která muže nepřestává vzrušovat, i když samotná porucha není ve skutečnosti zdaleka tak vzrušující, jak to vypadá.

Zvýšená sexuální potřeba u mužů byla vždy považována za poměrně běžnou záležitost a muže střídající partnerky společnost vždycky tolerovala, podobné chování u žen bylo v lepším případě podezřelé a v horším dobrým důvodem pro upálení.

Ženská sexualita to obecně v historii nikdy neměla jednoduché. Nicméně v dobách starého Říma byly mravy poměrně otevřené a císařovna Messalina mohla pořádat své pověstné sexuální orgie a ještě o nich vyprávět manželovi. Jednou prý dokonce uspořádala s prostitutkou Scyllou závod, která z nich uspokojí za noc více mužů. Scylla odpadla k ránu, zatímco císařovna vypadala, že je tak v polovině sil. Sexuální apetit Messaliny se stal příslovečným.

Článek připravil časopis Moje psychologie.