Šílená matka: Pomáhat a chránit
Každé ráno se nám doma zjeví duch, který precizně ořeže všechny pastelky v penálu, vysype drobky z aktovky a zpod těžkých knih vyndá sešity s narovnanými rohy a nenápadně je vsune zpátky do desek. Pověsti praví, že duch patří labilní megeře, která pak vždycky večer ječí, že to dítě doma nehne ani prstem.
Asi to znáte taky. Ten pocit, když děláte radost, když pomáháte a jste prostě platná. Tu radost v dětských očích, když podáte něco, na co nedosáhne. Když ho vysadíte někam, kam sám ještě nevyleze. Když po něčem touží a vy to držíte v ruce schované za zády. Připravujete jídlo, zavazujete tkaničky, pomáháte z prolézaček, vracíte rozbité hračky a špinavé prádlo do původního stavu.
TIP NA VIDEO: Rozhovor s Petrou Hřebíčkovou o filmu Matky
Potud žádný problém. Jenže jak známo, děti rostou a dospívají naschvál velmi plíživě a nenápadně. Prostě v jednu chvíli hrajete Člověče, nezlob se, pak jednou neuváženě mrknete a frajer odchází na mejdan s balením kondomů. Což jako samozřejmě všechna čest, ale… Někde mezi tím proběhne přesně ta chvíle, kdy by se matka měla zastavit a říct si: „Fajn, Káčo, tady už to zvládne sám“ a vzápětí zařvat: „Proboha, přestaň po něm už konečně všechno uklízet!“
Já si to samozřejmě dobře uvědomuji. Těžko po něm můžu chtít, aby myl nádobí, když je miska po snídani umytá, ještě než ji vůbec položí do dřezu. Což o to, nějaké ty domácí práce se dají nastavit i jinak a já věřím, že se nám to podaří. Horší je, když máte nutkání všechno hned řešit a zařídit. Může se stát, že dítě pak absolutně postrádá vůli a schopnost nad věcmi přemýšlet a poprat se s nimi. Když všechno děláte, zcela po právu, jemu ku pohodlí, nemůžete se divit, že nic nevydrží a kňourá i těch třicet vteřin, než vyberete peníze z bankomatu, jako by stál už dvě hodiny na peróně a čekal na vlak.
Jestli máte taky hlavu nastavenou na neustálou potřebu pomáhat a chránit, dejte se k policii. Nebo běžte pracovat někam na úřad, budou vás pak všude ukazovat jako vzácnou výjimku. Ale proboha, jestli se máte stát rodičem, koukejte se těchto vlastností zbavit! To se vám totiž taky může stát, že vás dítě poprosí, abyste mu přinesli něco dobrého a bum! Najednou mu běháte pro pivo. Jasně, že nikdo z nás tady nechce z principu šťouchat do dítěte tyčí na opice, aby k němu náhodou nějak nepřilnulo, ale žádný extrém není dobrý, na tom se snad shodneme.
Musím ho nechat, aby se oblékl sám, i když to znamená, že nestihneme družinu a já ho budu muset prohodit školními dveřmi přesně ve chvíli, kdy se pan školník bude chystat je zamknout. Musím ten zapomenutý sešit nechat ležet aspoň jednou na stole, aby se naučil, že si některé věci má hlídat. Chce jít v létě ve sněhulích? Fajn. Na něco si prostě musí přijít sám, stejně jako já. Taky jsem máma poprvé, učím se úplně stejně. A teď už vím, že někdy to nejlepší, co pro svého syna můžu udělat, je nedělat nic.
Ale teda tričko, ponožky a trenýrky mu v zimě ráno na topení dávat budu, to se na mě nezlobte.