Máte chuť ho zabít! Je to normální?

6. ledna 2017
  • Do Bílého domu se právě stěhuje první dáma, jejímž nejoblíbenějším seriálem je „How to Get Away with Murder“ (Vražedná práva). Kdo kdy slyšel jen některý z tlachů jejího manžela, musí si říkat, že vlastní manželky by se měl Trump bát víc než teroristů. Na potlačovaný hněv ženy může být krátká i americká ochranka.

    Joanna Trollope je populární anglická spisovatelka. Elegantní starší dáma působí rozvážně, rozumně a důvěryhodně.

    Když si v roce 2001 stoupla jako svědkyně před porotu v soudní síni, naslouchali jí pozorně a s porozuměním.

    A to i přesto, že vysvětlovala, že se její známá pokusila v noci přetáhnout manželovi přes hlavu igelitový pytel z naprosto pochopitelných důvodů.

    Je tomu patnáct let, co jsem udiveně sledovala případ anglické manželky, která se dvakrát pokusila o vraždu zákonného manžela, a prošlo jí to.

    Od té doby jsem nastřádala složku případů, v nichž byla anglická porota překvapivě blahosklonná, když se jednalo o vraždu (nebo o pokus o ni) v manželství. Ví snad národ Agathy Christie něco, o čem my ostatní nemáme tušení?

    Americké novinářky mi tvrdí, že Američance by pokus o vraždu (natož vražda) tak lehce neprošel, a psychiatr Radkin Honzák rovněž věří, že „Češka by šla do basy“.

  • Maryša šla za mříže, když otrávila protivného a agresivního Vávru. I když jenom ve fantazii bratří Mrštíků, neboť potomci jejího skutečného předobrazu po zhlédnutí představení shrnuli, že to „tak nebelo“. Pod náhrobní kámen se skutečná Maryša s vnuceným chotěm dostali až po několika dekádách relativně spokojeného manželství. Ale zpátky ke zvláštním Angličanům.

    Mezi mé nejoblíbenější patří případ příjemné manželky arogantního soudce. Po třiceti letech manželství přišel jednou domů a oznámil jí, že se s ní rozvede a bude si brát svou sekretářku, ano, tu peroxidovou blondýnu s obrovským poprsím.

    Nedlouho po jeho nečekaném prohlášení vzplanula zahradní bouda - soudcova kutilská dílna, zrovna když si v ní balil své nářadí.

  • Soused, který neštěstí uviděl, zděšeně volal paní soudcovou na pomoc. Ta ale k sousedově hrůze jenom dál nevzrušeně sbírala ze šňůry prádlo, ani se neohlédla. U soudu pak vypověděla, že nechtěla, aby se bílé prádlo začmoudilo - soudce mezitím uhořel. Milenka byla sice nepříčetná vzteky, ale porota starší dámu osvobodila.

    Soudce se sice podivil, jak nesmírně lajdáckou práci odvedla policie, když neprozkoumala řadu podivných náhod, které nakonec stály soudce život, ale obžalovaná byla přesto zproštěna viny a v klidu se odstěhovala do Austrálie. Není to tak dávno, co měl případ dohru.

    Vdova byla nucena vrátit se k novému přelíčení do Anglie, protože zhrzená milenka, která „přišla o všechno“, prosadila znovuotevření případu. Nová porota pečlivě vyslechla starší skromnou dámu a pak i vulgární, hlučnou milenku a rozhodla ve prospěch staré vdovy.

  • Několika americkým a britským expertům jsem položila otázku, do jaké míry je vlastně běžné si možnost sprovodit našeho nejdražšího ze světa jen představovat. A co to o nás a našem vztahu vypovídá, když přemýšlíme o jedovatých rostlinách nebo nešťastných náhodách…

    Všichni tři odborníci se nadchli, že je to velmi zajímavé téma, ale zároveň jedním dechem couvli s tím, že zrovna oni nejsou kvalifikovaní se vyjádřit. A bohužel, ani po třiceti letech praxe se prý nesetkali s odborníkem, kterého by mohli doporučit.

    „Proč myslíš, že se tak brání promluvit?“ zeptala jsem se manžela, který léta poněkud nervózně sleduje moji rostoucí sbírku osvobozených vrahounů.

    „Možná by ses měla zeptat, jaký mají vztah k vlastnímu manželovi nebo partnerce: Pokud mají v plánu je odkrouhnout, vyjádření pro Moji psychologii by později mohlo sloužit jako inkriminovaný materiál…“

  • Líbí se mi to jako vysvětlení, protože projednou to nejsem já, kdo je paranoidní, a pak, připomenul mi, jak to mám těžké: Copak můžu zabít někoho, kdo je i ve smrtelných případech vtipný?

    Hezky česky

    Jenom statečný a moudrý Radkin Honzák, jehož manželkou je (řečeno jeho slovy) „dokonalá světice“, se nebojí vyjádřit svůj názor: „Takové myšlenky jsou naprosto normální.“

    Vyjmenuji několik amerických bestsellerů z posledních tří let. Buď v nich hlavní hrdinka vraždí, nebo předstírá, že j i odstranil manžel… Proč nás vražda tak přitahuje, přinejmenším literárně, teoreticky? Je to tím, že nová (staronová) generace má vysoké nároky, které žádný muž nemůže splnit?

  • Fiktivního manžela dnes autorky nevraždí pro nevěru nebo sešlost, ale spíš proto, že jsou neschopní… A to je nám povědomé. Nebo je to proto, že Američanky dosáhly totální rovnoprávnosti? A další přirozený krok pak tedy musí být - zbavit se partnera docela? Proč ne, Amazonky se zbavovaly mužů hned po oplodnění… To jsou ovšem extrémy.

    Proč mě ale neznepokojí, nýbrž pobaví, když kamarádka - sotva dosedne v kavárně - spustí: „Já ho snad zabiju. A vsadím se, že když porota a soudkyně uslyší, co zase tento týden udělal (nebo neudělal), nechají mě na svobodě…“

    Radkin Honzák mě trpělivě poslouchá a pak řekne, že odpor žen ve srovnání s muži je u nás ve skutečnosti minimální.

    „Mezi Anglií a Českem je v tomto ohledu velký kulturní rozdíl. U nás pořád ještě převládá morálka ze začátku minulého století. Například týrané ženy jdou ohlásit ublížení jen v deseti procentech případů a pak to ještě často vezmou zpátky. Odpor ženských je minimální. Mají v sobě méně agresivních elementů. A i když jsou pod tlakem - nevraždí.“

    Základem je naučit se zvládnout agresi.Základem je naučit se zvládnout agresi.Autor: Shutterstock

    Pokud tedy nemají pocit, že je ohrožené jejich mládě. Ale i přesto psychiatr Honzák nesouhlasí s tím, že bychom takto měli popouštět uzdu své fantazii.

    „Je lepší agresi ventilovat jinak než myšlenkami na mord. Jakmile má někdo nápad - stává se uskutečnitelným.“

  • Fikce versus realita

    Teprve letos vyšlo najevo, že legendární příběh doktora Jekylla a pana Hydea má skutečnou předlohu. Psychopat obviněný z vraždy manželky a několika dalších žen byl zajímavý chlapík, příjemný společník Roberta Louise Stevensona, s nímž rád diskutoval o kvalitě francouzských překladů.

    Sám spisovatel byl odhalením docela vykolejený a u soudu, který roku 1884 případ řešil, nezmeškal jediný den. Jak v příběhu doktora Jekylla, tak v případě jeho skutečné předlohy, jde o psychopata. Ale i normální člověk se chová různě v interakci s různými lidmi. Někteří nám prospívají a vytáhnou z nás to lepší já, jiní dokážou vybudit takové stránky naší osobnosti, které by bylo lepší moc neotevírat.

    „Já tě zabiju!“ je věta tak frekventovaná, že si často ani neuvědomíme, že ji vyslovujeme nebo že si ji myslíme.

     

  • Možná bychom ale měli. A když padá znepokojivě často, vzpomeňte na radu MUDr. Radkina Honzáka: „Je důležité naučit se agresi v konfliktu zvládat. V manželství je důležité vystupovat asertivně. Nemá se neuroticky couvat, nemá se manipulovat. Potřebujete umět obhájit si svůj prostor, rozhodně nepotřebujete toho druhého likvidovat.“

    Buďte zdravě asertivní. Není dobré dusit se vztekem a lítostí. Pokud máte sklony držet své pocity pod pokličkou, neustupujte, neskrývejte je, najděte si raději svižně zásady sebevědomého, zdravě sebeprosazujícího chování v manželství a začněte se jimi řídit.

    P.S.: V nedělních novinách jsem četla další krimi příběh: Manželka uvařila v pánvi proslule jedovatou bylinu. Manžel ji zamíchanou do omelety pozřel a nezemřel, ale naopak viditelně pookřál. Teď oba přemýšlejí, jak by se to dalo zpeněžit…

     Ti Angličané jsou vážně nejenom „kulturně“ trochu jiní!

     

  • Jak ovládnout vztek a lítost:

    1. Začněte malými krůčky. Teprve když si dokážete říct v restauraci o lepší stůl, budete líp připravená na něco tak těžkého, jako třeba oslovit manžela ohledně vašeho podezření z nevěry.

    2. Naučte se říkat NE (jenom zdánlivě jednoduchý krok).

    3. Přestaňte si říkat, že je to vaše vina (úplně stačí, že vám to předhazuje máma nebo tchyně).

    4. V klidu a nejlépe na neutrální půdě vyložte svá přání, očekávání a potřeby.

    5. Najděte si návody asertivního chování, které vám osobně budou nejlépe sedět na tělo.

    Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy