Jak zůstat spolu: Co vás čeká, když se stanete klienty manželské poradny?

18. srpna 2017
Jak zůstat spolu: Co vás čeká, když se stanete klienty manželské poradny?
Co vás čeká, když se stanete klienty manželské poradny? • Foto: Profimedia.cz

Přečtěte si autentický rozhovor manželského páru s terapeutkou, která jim pomohla doslova zachránit vztah. Jména zúčastněných z pochopitelných důvodů nezveřejňujeme. 

Jak dlouho doposud trvala vaše spolupráce s námi?

On: Jsou to skoro tři roky. Ona: Letos v létě by to byly tři roky.

Jak vnímáte, že je to tak dlouho?

On: Podle mě je to tak akorát. Náš vztah byl na začátku doslova na bodu mrazu, takže jsme potřebovali udělat hodně práce a to vyžaduje dostatek času.

Jak byste řekli, že se vyvíjel váš vztah v průběhu naší spolupráce? Uvědomujete si nějaké její milníky či etapy?

On: Uklidnily se postupně emoce, obzvlášť ty záporné. Zlepšila se naše komunikace a vzájemné poslouchání, i když ani teď nejsme úplní andělé, obzvlášť já.

Ona: Pro mě to tu byl prostor, kde jsem se mohla svobodně vyjádřit a promluvit o tématech, která bychom v našem osobním prostoru nezvládli. Byly to dost těžké chvilky. Musela jsem dokázat přijmout informaci, jak to všechno prožívá manžel, a uvědomit si, že já některé věci vnímám jinak a mám na to právo. Najít tak vzájemné porozumění; ne souhlas, ale alespoň porozumění.

On: Pro mě vlastně milníky byly okamžiky, kdy jsem se rozplakal, zvláště ve stínu toho, že jsem do té doby pláč u druhých lidí kritizoval.

Ona: Pro mě asi bylo milníkem hned na začátku to, že jsem mohla skrze vás předat manželovi to, co jsem potřebovala. Když jsem se to snažila říkat na rovinu, vždycky to tak úplně nepřijal jako od nějaké nezúčastněné osoby, kterou jste byla vy. To byl pro mě odrazový můstek k tomu, aby se nám dařilo mluvit skutečně spolu.

Uvažovali jste někdy o ukončení té spolupráce?

On: Ne. Nebudu mluvit za manželku, ale sám jsem o tom neuvažoval. Ona: Měla jsem takový moment. Zvlášť když to dospělo do takové kritické hranice, kdy už jsem to chtěla vzdávat. Bylo mi nadhazováno, že se stejně nic nezměnilo, neposunula jsem se, nedělám na tom dostatečně atd. Tak jsem si říkala, že se na to můžu vykašlat. Bylo to docela náročné.

Jak se vám to podařilo překonat?

Ona: Jakýsi hlas zodpovědnosti se asi ozval. Jak vůči partnerovi, tak vůči vaší ochotě s námi spolupracovat. Tak jsem si řekla, že když je čas a jste ochotná se nám věnovat, tak není proč to vzdávat.

Čím myslíte, že jste každý z vás pozitivně ovlivnil vývoj vašeho vztahu?

On: Začal jsem na manželku trochu méně tlačit, snažil se být méně vzteklý a rychleji se zklidnit. Určitě si mnohem více vážím toho, co dělá a jaká je. Ona vlastně je skvělá, jinak bych si ji nebral. A i když to bylo někdy těžké, snažil jsem se vážit si i těch ne úplně příjemných, ale dobře míněných rad.

Co byla třeba taková rada, která vás ode mě naštvala?

On: Tak nejvíc asi to, že se na mě může manželka klidně vykašlat a já to musím přijímat. Musel jsem s tím žít, to byla jediná možnost.

Ona: To, že je skutečně potřeba začít nejprve sám od sebe. Takže jsem zapracovala na sebedůvěře, sebejistotě. Uvědomila jsem si, že všechny takzvané manželovy pravdy nemusím slepě přejímat, ale mám právo si z nich svobodně vybrat. Významné pro mě bylo i uvědomit si, že každá akce vyvolá taky protireakci a existují jakési mechanismy, které způsobí, že člověk vnímá jako narážku něco, co ten druhý vůbec nemyslel nijak osobně nebo zle. Prostě jen je na podobný způsob reagování naučený a už jej automaticky očekává.

On: Taková setrvačnost.

Ona: Ano, setrvačnost. A vypadnout z ní nějaký čas trvá. Tím, jak jsem začala pracovat na sobě, tak jsem viděla i změnu v chování a přístupu manžela. Ale je to opravdu dlouhý, velice pomalý proces, rozhodně ne otázka týdnů či dnů. Už jen to, že jsme do toho dali tolik energie, sil a vůle, mi pomohlo rozhodnout se, že to nevzdám, jak jsem už říkala.

On: Ta naděje je podle mě důležitý faktor.

Ona: Také uvědomění si, že v našem vztahu jsou hodnoty, které nejsou postavené na nějakých materiálních věcech, ale že mezi námi něco funguje. Něco hodně silného. V jakémsi úplném základu tam je přátelství a porozumění, které se prostě jen zaneslo různými těmi křivdami a bolestmi a nevím, čím vším. Představovala jsem si, že když to tak jako očistíme, tak se dostaneme na to čisté jádro.

Když porovnáte představu, s níž jste sem přicházeli, s tím, jaké jste měli skutečné zážitky tady, byl v tom rozdíl?

On: Nepředstavoval jsem si, že i já budu muset něco dělat! (smích)

Vy jste chtěl opravit manželku?

On: Ano, trochu jo. (smích)

Ona: A já jsem se opravila trochu jinak, než čekal. (smích) Přišla jsem s otázkou, jestli má ještě vůbec smysl zůstávat v tom vztahu. Jsme natolik rozdílní v různých přístupech a pohledech, i v takových těch maličkostech života. Bylo proto potřeba najít nějakou formu, ve které by nám bylo vzájemně dobře. Možná každému zvlášť, možná společně. Myslím, že i kdybychom se rozvedli, nebylo by to ve zlém a měli bychom nadále pěkný vztah. Jsme trojka, máme společné dítě, které to vše také vnímá. Podle mě je proto potřeba dokázat si někde prosadit svou, někde zase ustoupit. Ale aby člověk neustupoval až tolik, že by zapřel sám sebe, svou osobnost.

Překvapilo vás něco? Odehrávalo se něco jinak, než jste předpokládali?

Ona: No, trochu jsem měla obavy z toho, že manžel nebude ke mně ani k sobě dost upřímný. Nakonec jsem se ale i já musela učit být upřímnější. Ale ano, bála jsem se, jestli odkryje takovou tu svou tvrdou skořápku.

On: Překvapilo tě, že jsem odkryl?

Ona: Jo. Jako já jsem věděla, že jsi v jádru citlivý. Ale že až tak…

Je něco, co vás překvapilo z mé strany?

Ona: No, já nevím, jestli je to vhodné publikovat. Ale upřímně řečeno (když už jsme mluvili o té upřímnosti), tak jsem sem vstupovala s tím, že tu získám nějakého spojence, který bude trošku lobbovat za mě. (smích)

On: Já jsem se toho právě bál. (smích)

Ona: Na prvním sezení bych řekla, že to tak trochu fungovalo. Ale pak mě mile překvapilo, že jste měla empatii i pro manžela a že jste to vybalancovala. Takže klobouk dolů. Já jsem se pak postupně přestala snažit hledat spojence a přenášet to, co chci sdělit, přes někoho dalšího.

Co bylo pro vás nejtěžší?

On: Někdy to čekání, že jsme chtěli některé věci probírat až na schůzce a přitom schůzka byla daleko.

Ona: Přetlak.

On: Potom jsme se postupně naučili nečekat na ty schůzky.

Ona: Měla jsem obavy, že jakmile to otevřu, tak to neukočírujeme. Naše hádky se zvrhávaly v hrozný řev a křik, takže jsme to raději neotevírali.

On: Těžké také bylo občas slyšet nepříjemnou pravdu nebo se tu naučit i v klidu sedět. (smích) Co bylo těžké pro tebe?

Ona: No… přijmout tu pravdu, že některé věci jsem si zavařila i já sama svými postoji a reakcemi. To bylo těžké. A dokázat vystoupit z takové té setrvačnosti.

Co bylo naopak příjemné?

Ona: Mně teď naskočilo to, že jsme se dokázali i nějaké situaci zasmát. Že se dá k tomu přistoupit i s jistým nadhledem. Přišlo mi výborné, že jsme se tak upřímně zasmáli.

Nedávno jste společně byli na víkendu zaměřeném na zlepšení intimního života, sexuality… Dává vám smysl, že toto téma přichází až teď, po třech letech?

On: No, kdybychom tam jeli před rokem, tak by to asi skončilo rázným rozvodem. To by nebylo dobré v té době. Tehdy jsme potřebovali řešit mnohem jednodušší věci. Méně citlivé věci. Naslouchání, uklidnění se, naučit se prožívat teď a ne jako včera… což jsem sám vyčítal manželce, ale uvědomil jsem si, že i já to dělám.

Ona: Myslím, že jsi to vystihl velmi dobře. Ušli jsme kus cesty, přesto pro mě osobně se otevřela další spousta otázek. Není ještě vše vyřešeno, není všemu konec. Ale to, že existuje pomoc, rada nebo nějaké cesty, jak s tím pracovat, to je velká naděje.

Co byste vzkázali potenciálním klientům poradny? Párům, které procházejí těžkým obdobím?

On: Nezoufejte, je cesta. Ta sice vede temnotou, ale do světla. Když se věci nezmění hned, neznamená to, že je vše ztraceno, buďte trpěliví!

Ona: Nestačím se divit! (smích) Ale ano, je to dobrá zpráva, že když člověk volá o pomoc a opravdu ji potřebuje, že tu je někdo, kdo ho vyslyší a je schopen pomoct. Ta naděje pomoci, porozumění. Vztahy vždy nemusí končit tak, že spolu ti dva zůstanou. I když jdou od sebe, měli by se pokusit spolu co nejlépe komunikovat a porozumět si. Dosáhnout smíření, vzájemného pochopení. I kvůli tomu má podle mě smysl pouštět se do práce, nejen pro záchranu manželství. Je určitě lepší to zkusit, než odsoudit tím, že to prostě nejde, a topit se v nepřátelství a naschválech.

On: Je krásně vidět manželčin vývoj v průběhu let a poznávat ji znovu a znovu. Z toho, jak se přede mnou uzavřela, protože mi už nedůvěřovala, v to, že se spolu bavíme úplně otevřeně, krásně. To je super a stojí to za to.

Text rozhovoru nám poskytla manželská a rodinná poradna Brno.

Rozhovor vyšel v časopisu Moje psychologie. 

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy