Vzpomínáte si na tu scénu z filmu Deník Bridget Jonesové, kdy Bridget dorazí na zahradní slavnost v kostýmu zajíčka z Playboye? Jako jedna z mála nedostala vzkaz, že karnevalové téma „šlapky a faráři“ bylo zrušeno, takže mezi usedle oblečenými dámami se jako jediná pohybuje s polyesterovými oušky na hlavě a v těsném černém korzetu, kterým se marně snaží zkrotit přetékající poprsí. Připadá si zoufale odhalená, vystavená odsuzujícím pohledům, nemožná a trapná. Neexistuje snad výmluvnější metafora zranitelnosti. Zranitelnost totiž není okamžik, kdy se dojmeme nad roztomilým koťátkem, ani ta chvíle, kdy vyskočíme na židli, protože na podlaze je pavouk, nebo když v bezpečí Facebooku sdílíme svoje fotky z dětství. Není to slza dojetí, není to ubrečenost, není to pištění.
TIP NA VIDEO: Jak moc se můžeme před druhými přetvařovat? Odpovídá terapeut Honza Vojtko
Zranitelnost vždy přichází v okamžiku, kdy, obrazně řečeno (nebo v případě Bridget doslova), odložíme „brnění“ a dáme se ostatním všanc, takže je možné nás ranit. Třeba tím, že se ocitneme v epicentru trapasu. Anebo tím, že jako první dáme najevo svoje city, i když nevíme jistě, jak ten druhý zareaguje. Nebo připustíme svou chybu či přiznáme, že si momentálně vůbec nevíme rady. Všechny tyto situace s sebou samozřejmě nesou spoustu nepříjemných emocí, které celkem přesně vyjadřuje pořekadlo „cítí se jako nahý v trní“ (nebo jako Bridget v playboyovském kostýmu). Ptáte se, proč by to vůbec někdo dělal, a navíc dobrovolně? Odpověď bude trochu delší.
Efekt půvabné zmatkářky
Když se ocitneme ve zranitelné situaci, vidíme sami sebe zevnitř jako losera. Zákaznice, která u pokladny v supermarketu ve své obrovské kabelce plné starých účtenek, ušmudlaných respirátorů a použitých papírových kapesníků marně hledá peněženku, se v duchu vidí jako nejnepořádnější ženská na světě. Maminka, která uřícená přibíhá z práce pro své dítě do školky pět minut po páté, vidí samu sebe jako krkavčí matku a kandidátku na návštěvu OSPOD. Manažerka, jež neustojí pracovní stres a které vyhrknou slzy na poradě s vedením, se považuje za kandidátku na vyhazov. Všichni máme pocit, že když jsme zranitelní, vypadáme jako selhávající, nevhodní, nekonečně trapní, naše chyby se nám jeví jako odpuzující. Jenže naše okolí to vnímá trochu jinak. Dáme-li najevo zranitelnost, naše nedostatky se mu mohou jevit v podstatně příznivějším světle než nám samotným, jako určitý zlidšťující prvek, který nám za určitých okolností může získat sympatie.
Deník královny: Jak si na podzim udržet jiskru? Buďte třpytivá kráva!
Psychologové tento jev nazývají „beautiful mess effect“, doslova přeloženo „efekt krásného chaosu“ nebo „efekt půvabné zmatkářky“. Tento fenomén zkoumali němečtí psychologové Anna Bruk, Sabine G. Scholl a Herbert Bless na univerzitě v Mannheimu, které inspirovala práce známé americké výzkumnice zranitelnosti Brené Brown. Více než šest stovek účastníků jejich studie dostalo za úkol představit si sebe samé v různých zranitelných situacích – například, jak vyznávají lásku nejlepšímu kamarádovi, jako první se omlouvají partnerovi po velké hádce nebo přiznávají svým kolegům, se že v týmové práci dopustili vážné chyby. Když si v těchto situacích představovali sebe samé, jejich pocity byly jednoznačně negativní – cítili se slabí a neschopní. Ale když dostali za úkol představit si za podobných okolností někoho jiného, daleko častěji popisovali jeho projev zranitelnosti slovy plnými empatie a pozitivního ocenění.
Článek pokračuje na další stránce. >>>
Moje zranitelnost nikoho nebaví
Výsledky jejich výzkumu potvrzují zjištění, ke kterým již dříve dospěla Brené Brown: „U jiných lidí se rádi setkáváme s otevřenou zranitelností a ničím nemaskovanými projevy citů, ale sami se je bojíme dát najevo,“ napsala ve své knize Síla zranitelnosti. V rámci další studie Anna Bruk a její vědečtí kolegové vzali účastníky výzkumu do laboratoře, kde je rozdělili do svou skupin. Jedné z nich řekli, že mají před porotou zazpívat libovolnou písničku. Druhou skupinu informovali, že budou dělat porotu v této improvizované pěvecké soutěži. Byl to ovšem trik, nakonec se žádné zpívání nekonalo. Šlo o to, vzbudit v dobrovolnících pocit, že budou někým posuzováni, či naopak sami budou někoho posuzovat. Zároveň dostali za úkol zodpovědět několik otázek na téma zranitelnosti. Ti, kteří očekávali, že za chvíli budou muset předstoupit před porotu s písničkou, odpovídali značně negativně, například: „Když dám najevo svou zranitelnost, pro jiné lidi je to odpuzující.“
Adéla Elbel a návod na spokojený život: Je to tak jednoduché!
A naopak ti, kteří se domnívali, že budou v roli porotců, byli ve svých odpovědích daleko velkorysejší; říkali, že zranitelnost je známkou síly a odvahy. Podle výzkumů mannheimského psychologického týmu jde o to, jak naše smysl zpracovává informace. Když přemýšlíme o své vlastní zranitelnosti, vidíme se zevnitř, do největších podrobností, se všemi slabostmi i dřívějšími selháními a celkový obrázek se jeví jako hrůza a zmar. Zatímco zranitelnost jiného člověka vnímáme trochu zpovzdálí, „nevidíme mu do hlavy“, a jeho selhání či chybu vidíme jen jako drobné zaškobrtnutí jinak krásné a schopné bytosti. Zranitelnost těch druhých je v našich očích polidšťuje, díky drobným nedostatkům je máme ještě raději.
Kocovina ze zranitelnosti
Ovšem existují také situace, kdy „efekt půvabné zmatkářky“ nezafunguje a zranitelnost se nám může vymstít. Klasickým případem je experiment, který v roce 1966 provedl psycholog Elliot Aronson. Svým studentům pouštěl nahrávky čtyř soutěžících, kteří se účastnili znalostního kvízu. Dva soutěžící působili velmi inteligentně a zodpověděli většinu otázek správně, zatímco druzí dva odpověděli špatně na více než dvě třetiny otázek. Polovina studentů na konci nahrávky uslyšela rachot a třískání nádobí, po čemž následoval výkřik jednoho z „chytřejších“ soutěžících: „Zatraceně, vylil jsem si kafe na nový oblek!“ Druhá polovina studentů na konci nahrávky slyšela tytéž zvuky, ale tím nešikovným nešťastníkem, který se polil kafem, byl tentokrát „hloupější“ soutěžící. Výsledky byly poměrně překvapivé. Ukázalo se, že když se polil kávou soutěžící, který v kvízu zazářil, studentům byl ještě sympatičtější než předtím. Ale u „hloupějšího“ soutěžícího to bylo naopak. Když na sebe vylil kávu, žádné sympatie si tím nezískal, dokonce ho hodnotili jako ještě protivnějšího. Experiment ukazuje, že když se ocitneme ve zranitelné situaci, hodně záleží na tom, jak nás naše okolí vnímalo předtím. Pokud jsme se mu jevili jako silní a schopní, nedokonalost nás polidští; v opačném případě máme ještě větší problém.
Zranitelnost se tak nemusí vyplatit zejména v pracovním prostředí, například ve velkých firmách, kde vás sice v rámci korporátní kultury povzbuzují k co největší „autenticitě“, ale když autenticky projevíte své emoce, příliš vám to neprospěje. Když to s projevem zranitelnosti přeženete, může vás postihnout ještě jeden negativní jev – „kocovina“ ze zranitelnosti. Je to panika přicházející poté, co jsme před lidmi dali najevo svou zranitelnou stránku a máme pocit, že jsme se odhalili příliš a tím „všechno zničili“. Zažila ji i sama výzkumnice zranitelnosti Brené Brown: jedno z jejích prvních videí, kde popsala své nervové zhroucení, se stalo virálním a rychle se dočkalo čtyř milionů zhlédnutí. „Málem jsem se zhroutila znovu a tři dny jsem nevyšla z domu,“ konstatuje Brené Brown. Ovšem i zde platí to, co bylo řečeno již dříve – naše okolí nás obvykle vnímá laskavěji než my vnímáme sami sebe. Projevit zranitelnost tak vždycky znamená vzít na sebe určité riziko – ztrapnění, zesměšnění, odhalení něčeho křehkého a intimního. Ale jen právě díky této odvaze můžeme navazovat skutečně živé a intimní vztahy. Jedině když se těm druhým dáme všanc – i když netušíme předem, jak to přijmou – můžeme od nich očekávat totéž a společně tak kultivovat vzájemnou blízkost.
5 důvodů, proč je zranitelnost ve vztahu výhodou, zjistíte na další stránce.>>>
5 důvodů, proč je zranitelnost výhodou
1. Srozumitelnější vyjadřování emocí
Jakkoli máte slabost pro westerny s drsným a mlčenlivým Clintem Eastwoodem, doma byste ho asi mít nechtěli. Partner, který se nebojí dát najevo svou zranitelnost, umí jasně pojmenovat své pocity, takže vás nedrží v nejistotě, co se zase děje. A když má špatnou náladu, nedusí vás pod pokličkou pocitů viny, že za to můžete vy.
2. Budování a udržování důvěry
Důvěra se nevybuduje ze dne na den, je to cyklus vzájemných akcí a reakcí, kdy jeden dá najevo zranitelnost a ten druhý zareaguje vstřícně a s láskou.
3. Hlubší empatie a porozumění
Při projevech zranitelnosti dáváme druhým nahlédnout hlouběji do své duše, navzájem si lépe rozumíme a můžeme empaticky reagovat na své potřeby.
4. Lepší komunikace
Ve vztahu, kde chybí odvaha k projevům zranitelnosti, neustále pod povrchem bublá mix nevyjádřených myšlenek a potlačených emocí, které „nesmíme“ dát najevo. Domluvit se tak i na nejjednodušších věcech – třeba kam pojedeme na dovolenou – je komplikovanější, protože často nechápeme motivace toho druhého.
5. Společný růst
Každý z nás se v průběhu života mění pod vlivem nabytých zkušeností. Když do tohoto procesu „pustíme“ odvahu ke zranitelnosti, nemusíme se těchto změn tolik obávat, a naopak se můžeme s partnerem obohacovat navzájem.
Více článků o vztazích najdete v magazínu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
Tělesno: Sexuální obtěžování je akt moci, bránit se musíme vždycky a nahlas
Holka z reklamky: Potrat není kratochvíle, právo na něj má mít každá
