Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

To je cvalda! Proč nechci, aby lidé mému synovi říkali, že je vidět, že mu chutná?

Jako spousta žen, i já mám daddy issues související s pokřiveným vnímáním sebe sama. Co se vzhledu týče, v tátových očích jsem vždycky měla buď trochu víc cvičit, nebo jsem naopak byla už moc hubená. Nikdy to nebylo akorát. Trvalo mi roky pochopit, že si to nemůžu brát osobně: že je to typické nejen pro muže jeho generace, ale že lidé celkově hrozně rádi komentují cizí zevnějšek. U sebe jsem se s tím smířila. U svého syna to ale tolerovat nebudu.

„Minule jsem si říkal, že je docela cvalda, ale už se spravil, to jsem rád!“ oddychl si s viditelnou úlevou můj táta při jedné z návštěv u nás doma. Mluvil o mém tehdy šestiměsíčním synovi. Historku, jak mi otec ve svatební den a v osmém měsíci těhotenství řekl, že po porodu bych měla hlavně cvičit, jsem popsala tady a mezi mými kamarády je legendární. Ted už z toho mám spíš legraci, ale jeho nejnovější poznámka na Štěpánovu adresu mě vytočila do běla.

TIP NA VIDEO: Vše, co potřebujete vědět o rodičovském příspěvku

Video placeholde

Že celý život nevybíravě komentuje můj zevnějšek, už jsem přijala a naučila se tomu nepřikládat váhu. Opakovat mu, že mi to vadí a že to je nevhodné, mě dávno přestalo bavit: nejsem na světě od toho, abych vychovávala dospělého muže. Teď jde ale o moje dítě a já udělám všechno pro to, aby můj syn nemusel ve vztahu ke svému tělu absolvovat to, co jsem absolvovala já a spousta dalších lidí mojí generace. Ani zdaleka totiž nejde jenom o průpovídky jednoho dědečka.

„Toho je teda kus, to je hned vidět, že mu chutná!“ Celkem běžně slyšitelná věta, kterou při pohledu na nové miminko bez problému trousí příbuzní, kamarádi i kdejaká cizí tetka na ulici. Většinou je pronášena s dobrým úmyslem, nevinná je ale jenom zdánlivě. V první řadě: že batole zjevně pěkně prospívá a daří se mu dobře, se dá pochválit i jinak – dokonce tak, že to bude dávat mnohem větší smysl než komentovat jeho vzhled. Jen několik málo příkladů a nápadů pro inspiraci: „On se pořád směje, to je úplné sluníčko!“ „To už zvládá takhle sám sedět? To je pašák!“ „Celá rodina působíte odpočatě a spokojeně, to mám radost.“

Proč jsou ale zevnějšek hodnotící řeči problém především: vytváří podhoubí pro rozvoj pokud ne přímo poruch příjmu potravy, tak pro pochroumané sebevědomí a potíže s body image v pozdějším věku. Nad buclatými tvářičkami se totiž řada lidí rozplývá, jen když je dítě opravdu malé. Pokud mu to zůstává ještě ve školce, najednou to začíná být problém, a to i když ze zdravotního hlediska dítko není obézní. „Čím ho to krmíš?“ „Měl by se trochu víc hýbat.“ „Nic si z toho nedělej, třeba se ještě vytáhne.“ To běžně poslouchají mámy kluků a holek, kterým z kojeneckého a batolecího období zbyly nějaké ty faldíky.

Jak děti stárnou, místo jejich rodičů to začnou poslouchat přímo ony samy. „No jo, tak vona naše Anča byla vždycky taková oplácaná, viď?“ „Ať si dá, modelka z ní stejně nebude.“ „Pepík asi není moc na sporty, co? Spíš na koláče, haha!“ Hodnocení vzhledu dětí už v předpubertálním věku je leckdy oblíbeným námětem pro vtipkování na rodinných sešlostech. Často hraničí se šikanou, jenže když se dítě ohradí nebo se ho zastanete vy jako jeho rodič, jste za přecitlivělé hysteriky. Ne, nejste přecitlivělí: naopak autoři komentářů jsou nevychovaní sebestřední křupani bez empatie, kteří se neumí chovat slušně ve společnosti a nejsou schopni respektovat vaše hranice, ani když je jasně nastavíte. Oni jsou problém, ne vy.

My lidé mezi sebou neumíme moc dobře komunikovat, což je v éře sociálních sítí, na kterých neustále něco veřejně sdílíme, plácáme a blábolíme, paradoxní a bizarní. Proto když někdo otevřeně mluví o svých pocitech a snaží se vyjádřit, co by od druhého potřeboval, znervózňuje nás to. Propadli jsem Já-ismu: nechali jsme se přesvědčit, že komunita nemá význam, že každý jeden z nás je pupek světa, že na našem názoru nejvíc záleží, že my máme ve všem pravdu, že se musíme starat jen sami o sebe. Nedokážeme poodstoupit od vlastního ega a vnímat širší kontext, nechce se nám projevovat skutečnou solidaritu nebo snahu reálně se vciťovat do druhých a brát na ně ohledy. Zbavujeme se tak zodpovědnosti za naše chování vůči ostatním, protože je to jednodušší.

Jedním z projevů toho je právě potřeba neustále komentovat něčí zevnějšek: jeho tělo, jeho styl, jeho oblečení. Buď to chválíme, nebo ponižujeme a urážíme, v každém případě jsme ale vzhledem naprosto posedlí. Stereotypní krása, mládí a štíhlost se staly komoditou, všechno ostatní je na obtíž. Řešením není to ostatní přijmout za normu – řešením je přestat těmto věcem přikládat takový význam a stavět na nich hodnotu člověka. Pro začátek bych apelovala na to, že když už to nedokážeme aplikovat plošně, abychom se na to vykašlali alespoň u těch dětí.