Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: iStock.com

Ježíšek neexistuje a svět se řítí do záhuby: Jak s dětmi probírat náročná témata?

Ivona Horváth Souralová

Jakmile děti začnou chodit do školy, bezstarostná bublina, kterou kolem nich pečlivě budovali jejich rodiče, dostává trhliny. Jednou z nich pak například prosákne informace, že Ježíšek neexistuje. Jak se v takové chvíli zachovat, aniž člověk zabije dětskou fantazii nebo důvěru?

„Mami, Veru říká, že Ježíšek neexistuje a že dárky nosí rodiče,“ pronesla už několikrát moje desetiletá dcera. Pokaždé mi v takovou chvíli zatrne. Snažím se tomuto tématu vyhýbat, jak můžu, kličkuju jak vyděšený zajíc, zacpávám uši, zavírám oči a hlavou mi běží: „Teď to přijde, teď už budu muset s pravdou ven, bublina praskne, kouzlo se rozplyne.“ Poslední tři roky se to opakuje, jen otázky jsou čím dál zvídavější – stále však ponechávají prostor pro mlžení. Jak Ježíšek zvládne roznést dárky v jeden večer po celé zemi? (Já nevím, možná je jich víc.) Proč musíme tak dlouho čekat schovaní, než přijde? (Když ho vyrušíme, může zmizet předtím, než dárky rozdá.) A aktuální novinka: Proč pokaždé tak dlouho myješ nádobí, zatímco my s tátou už musíme být zalezlí? (O ou.)

TIP NA VIDEO: Děti a technologie – jak jim stanovit hranice?

Video placeholder

Připadám si jako lhář, co se už natolik zamotal do vlastní sítě výmluv, že je mu čím dál víc zatěžko přiznat pravdu a přeje si být prostě odhalen. Že se tahle cesta ale nemusí vyplatit, jsem si nedávno ověřila u jiného tématu, které se před svou dcerou zdráhám otevřít snad ještě víc, abych nenarušila její bezstarostné dětství a především dosud stabilní psychiku: klimatická krize. Sama si vzpomínám, jak jsem se v jejím věku bála, že přijde konec světa, že do nás narazí meteorit a vymřeme jako dinosauři. Školní věk, a obzvlášť ten kolem deseti let, je na odhalování brutálních pravd poněkud citlivý. Navíc můj meteorit byl spíše výplodem fantazie, zatímco klimatická krize o sobě už dává pomalu, ale jistě vědět. Byť ne u nás doma.

O to větší šok moje dcera zažila, když tváří v tvář stanula posledním minutám planety Země – respektive hodinám, které odpočítávaly vteřiny do jejího zániku. Píp, píp, píp a nakonec táhlé pííííííííííííííp, jež ve filmových scénách z nemocnic výmluvně ohlašuje konec. „Co to má být?“ zeptala se vyděšeně v jednom z výstavních prostorů letošní přehlídky Pokoje, kam jsem ji symbolicky vzala 17. listopadu. Nutno dodat, že strohou videoprojekci s odpočítáváním času doprovázely fotografie zničené krajiny plné plastů a komínů elektráren. „To je real?“ naléhala. Nezbylo než vyjít s pravdou ven. Ano, planeta na tom není nejlépe, člověk jí nenávratně škodí. Ne, moc času s tím něco dělat nemáme, ale ještě není nic ztraceno. Trvalo hodinu, než se trochu uklidnila.

Představa, že své dceři v rozmezí několika týdnů zničím současně iluze o budoucnosti i o kouzlu Vánoc, je mi krajně nepříjemná, proto se teď trochu v panice snažím vymyslet, jak na to. První zkoušce mě totiž podrobí už Mikuláš. Deset let je krásný věk – věk, kdy dítě může milovat seriál Stranger Things a bez mrknutí oka sledovat, jak monstrózní Vecna rozláme tělo nebohé roztleskávačky Chrissy, na druhou stranu ale stále ještě věří, že nadílku nosí neviditelný hodný pán s bílým plnovousem, který nějakým způsobem prostrčí naditou punčochu uzavřeným oknem. Ale vlastně se to tolik nevylučuje: obojí je z říše fantazie. A právě fantazie je to, co u dětí chcete pěstovat co nejdéle.

Je to ovšem také věk, kdy už střet s realitou příliš dlouho oddalovat nelze. Znovu si zkouším vybavit vlastní dětství a vzpomenout si, jak jsem se pravdu o Ježíškovi dozvěděla já. A popravdě si na žádný zásadní moment nevzpomínám – žádný šok nebo náhlý pocit zklamání, prostě jsem tomu postupně přišla na kloub. Podobně si to představuji i u nás, přesto raději hledám berličky, kdybych znovu musela s pravdou ven. Googlím články, kde se k tématu vyjadřují rodiče i psychologové, a kroutím hlavou nad radami ve stylu „V klidu se s dětmi posaďte a sdělte jim to podobně, jako byste jim oznamovali špatnou zprávu“.

Nakonec mě zaujala metoda, kterou v roce 2016 na Facebooku sdílela žena jménem Charity Hutchinson, matka dvou synů. Ani ona jim nechtěla rozmetat představy o Santovi, nicméně když nadešel čas, vzala kluky do kavárny na kakao a vysvětlila jim, že už jsou velcí – nejen vyšší, ale že mají i větší srdce. A tudíž se – voilà, teď to přijde – konečně mohou sami stát Santou. Děti to vnímají jako velkou poctu a projev důvěry. Součástí má být i spiklenecká dohoda („Hlavně to nikomu neříkej, je to tajemství.“), ale to je pro moji čtvrťačku, která na Ježíška věří možná jako poslední ze třídy, passé. Mně se především líbí aspekt předání zodpovědnosti, který se dá aplikovat i na jiná složitá témata. Ano, i ty můžeš být Ježíšek. Ano, i ty můžeš svým přístupem, třeba k planetě, něco ovlivnit.

Doporučujeme

Načíst další články