Parkurová jezdkyně o sexismu: Plácnutí po zadku ve stáji by dnes neprošlo

12. listopadu 2021 • 06:00
Natálie Roučková je parkurová jezdkyně, malířka a módní návrhářka. • Foto: Soukromý archiv Natálie Roučkové

Natálie Roučková je česká parkurová jezdkyně, ale také malířka a módní návrhářka. S manželem Alešem Opatrným, který rovněž jezdí, mají tři děti. Táhne je to také do stájí? A jak jsou ženy v historicky spíše mužském sportu vnímány? Existuje ve světě jezdectví genderová diskriminace? O tom Roučková promluvila v rozhovoru.

Od kolika let se věnujete parkuru a co vás k němu přivedlo?
Parkuru se věnuji asi od 13 let, ale jezdím pravidelně už asi od šesti. Parkur jsem tehdy vůbec neznala, jezdila jsem pořád v přírodě a všechny trasy jsem až moc znala, a tak jsem začala vymýšlet inovace, třeba skákat s koňmi do ohrad ke kravám a ven, abychom já i koně měli nějakou změnu, a ten pocit mě baví pořád.

Historicky bylo jezdectví spíše výsadou mužů, parkuru se ale dnes věnuje mnoho žen. Skoro bych řekla, že jezdkyně převažují nad jezdci. Čím je to podle vás způsobeno?
V Čechách bývaly za mého mládí kluby, ta členská základna, kvantita plná holek a jen v tom nejvyšším sportu byli kluci, takže samozřejmě byly všechny holky zamilované do těch hvězd. Dnes už se to hodně vyrovnalo, možná i díky tomu, jak kvalitní koně v Čechách máme. Nicméně, větší počet ve stájích tvoří určitě stále dívky.

Liší se v něčem parkurový trénink u mužů a u žen?
Nemyslím si.

Vnímá kůň rozdíl, jestli na něm jede žena, nebo muž?
To určitě ano. Nemusí to být nutně jen genderovým rozdílem, ale třeba jen různými povahami jezdců… I jezdkyně může být razantnější než leckterý jezdec a naopak. Vždy jde především o symbiózu jezdce a koně, a tak živější, jemný kůň potřebuje jemného jezdce bez ohledu na jeho pohlaví a zase línější, větší kůň právě toho razantnějšího. Ale samozřejmě máme my holky asi o něco víc v povaze zamilovávat se do zvířat, a tak si s nimi možná často o něco déle hrajeme, uplácíme je dobrůtkami, věnujeme víc pozornosti péči o ně, když se tedy zrovna nestaráme o skutečné děti. Mě asi nejvíc baví mít složitého koně, který ještě neměl úspěch. Ráda se pak snažím najít ten správný přístup, aby pro mě ochotně pracoval, bavilo ho to a pak třeba i něčeho dosáhl.

Jak jsou ženy na české parkurové scéně vnímány?
Počítá se s nimi a předpokládá se, že podají stejně dobrý výkon jako muži. Je pravda, že při Mistrovství ČR mají ženy svou oddělenou kategorii, kde jsou překážky nižší. Vyšší kategorie – senioři – byla vždy považovány za kategorii mužů a překážky jsou tam vyšší. Ženy tam ovšem smějí také startovat a také už mnoho let startují... Nicméně tím kategorie žen trochu ztrácí svou prestiž.

V poslední době je sexismus ve světě sportu obecně velkým tématem. Vnímáte ho i ve světě sportovního jezdectví?
Co se týká sexismu, tak dnes by asi neprošlo – a myslím, že už se to ani tolik neděje – když nás jako malé holky občas nějaký koňák plácl přes zadek. To je asi tak maximum, co jsem kdy vnímala v jezdectví jako sexismus.

Hodně se řeší také psychické zdraví sportovců. Jaký tlak nejčastěji zažívají parkuroví jezdci?
Největší tlak podle mne je, když se jede týmová soutěž a sčítají se výsledky nebo když člověk jezdí koně jiných majitelů, to pak chce, aby byli spokojení. Je to samozřejmě veliká zodpovědnost. Dnes už je běžné, že jezdci mají sportovní psychology. Já s manželem na to máme zatím ty domácí psychology a trenéry, co s námi vše rozebírají – prarodiče. A i náš nejstarší syn už nás umí pěkně zkritizovat a říct třeba: „No mami, tam jsi ale mohla jet rychleji, ne?!“

Váš manžel Aleš Opatrný je rovněž parkurovým jezdcem. Máte spolu tři děti. Táhne je to stejnou cestou jako vás, tedy ke koním a stájím?
Nejstarší syn Patrik, kterému je devět let, už závodí na ponících a bere to dost vážně, takže ho musíme často omlouvat ze školy, aby mohl na závody s jeho třemi poníky. Tříletý Oliver podědil poníky dva a chce na nich po vzoru staršího bráchy samozřejmě taky jezdit. Nejmladší Lily je teď 9 měsíců, naštěstí ještě nemluví, ale obávám se, že bude brzo boj o poníky a jen se modlím, aby nějací nepřibyli. O všechny ty jejich poníky se samozřejmě taky musíme starat, trénovat je, a když náhodou nejdou jezdit, tak musíme odjezdit i je, aby byli hodní, fungovali dobře. Jsou to poníci skokoví, takže kdyby měli moc volna, byli by pro děti až moc energičtí. Bez babiček a hlídacích kamarádek by to zkrátka nešlo praktikovat. Jen pro zajímavost, příští týden jedeme závodit do slovenského Šamorína všichni tři, tedy já, můj muž Aleš a syn Patrik a dohromady vezeme 8 koní. K tomu musí jet babička, ošetřovatelka koní a také zbývající dvě děti, naši dva psi – trošku cirkus na kolečkách. Stane se, že děti onemocní, a tak musím závody zrušit a situaci zachraňuje Aleš. Musí jet na závody sám a odjezdit tam třeba i mé koně.

Nejste jen parkurová jezdkyně, jste také malířka a módní návrhářka a do vaší umělecké činnosti se prolíná láska ke koním. Můžete trochu rozvést, co konkrétně vás v tvorbě inspiruje?
To, čím žiju, takže nejen koně, ale i děti, místa, lidi a jejich charaktery. Teď to asi na mé poslední výstavě nejlépe shrnula jedna reportérka – řekla, že maluji koně jako zrcadlo života. Ve většině mých obrazů se odráží lidské charaktery, situace, prožitky převedené do konkrétních koní a jejich charakterů tak, abych jim porozuměla a mohla skrze malbu o nich vyprávět. Můžu to vyprávět s klidným svědomím, s vědomím, že je opravdu znám. Na konci je ale téma koně nedůležité a jedná se o prostou radost z malby, kresby a kompozice.

Máte nějaký osvědčený trik nebo radu, jak se při tolika činnostech a zájmech nezbláznit?
Šolíchat si rodinu a kamarády tak, aby na to všechno člověk nebyl sám.

Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy