I naštvané a unavené jsme v pořádku, vzkazuje svým projektem vzdušná akrobatka Ivana Kolcunová
Ivana Kolcunová jako vystudovaná psycholožka vidí do ženské duše a jako vzdušná akrobatka dokáže skrze tělo ukázat, co se v nás ženách děje. Své umy propojila a vzniklo ojedinělé představení, jenž je dialogem mezi vzdušnou akrobatkou a zpěvačkou. Je zároveň o ženě a její proměnlivosti nálad a energie v průběhu menstruačního cyklu.
Na podzim mělo v Praze v Holešovicích premiéru zajímavé představení o ženské emocionalitě. Je dílem Ivany Kolcunové, která si skrze něj splnila svůj sen. Zkombinovala vzdušnou akrobacii na šálách, zpěv, tanec a mluvené slovo, aby skrze to vše promluvila k lidem, zejména k ženám, aby se měly rády ve všech svých podobách a náladách. Nejen když hýří energií, ale i když jsou naštvané a unavené. Jaká cesta vedla k tomuto zajímavému projektu? Jaká je vzdušná akrobacie? A co my, ženy, máme se rády? Na to vše jsme se Ivany Kolcunové zeptaly.
Když se podíváte kolem sebe, jaké ženy vidíte? Jak je vnímáte?
Jeden spojovací prvek bych asi našla – bez ohledu na to, jak jsme v čem dobré, tak o sobě často a zbytečně pochybujeme. Mám pocit, že pořád máme zvláštní zakořeněnou představu, že si něco nezasloužíme, že nejsme dost hezké, schopné, dobré,... A proto i v představení The Same Self vyzýváme ženy k uvědomění, že jsou v pořádku právě takové, jaké jsou. Unavené, vzteklé, zrychlené i zpomalené...
Proč se na to ptám, protože vy se o svět žen zajímáte, zejména o to, jak jsou díky svému cyklu jiné, proměnlivé… Co vás přivedlo k tomuto tématu?
Byla to dost náhoda. V roce 2014 jsem jela na „Jógové zimní prázdniny v jižní Indii“ s Jaynandou, mým skvělým učitelem jógy. A podobný nápad dostaly i Helena a Vlaďka, které mi tam otevřely oči v pohledu na ženství. Vůbec jsem nechápala, když začaly mluvit o nějaké cykličnosti i o tom, že mají rády svou menstruaci. A že podle toho, v které fázi jsou nejefektivnější, si plánují práci, a já si říkala „O čem to ty ženy mluví?“ Jejich přístup se teda hodně lišil od postoje mého bývalého gynekologa, který menstruaci prohlásil za „civilizační nemoc“. A když s někým strávíte intenzivní 3 týdny a denně slyšíte něco jako čarodějka, fáze panny, stařena, archetyp milenky atd., tak vás to úplně chladnou nenechá. A navíc Vlaďka s Helenou jsou neuvěřitelně inspirativní a energické ženy. Tak jsem si říkala, že na tom asi něco bude. Zimní prázdniny skončily a za pár měsíců jsem seděla v ženském kruhu Návrat Bohyně u Báry Zemanové. Pak jsem ještě přečetla knihu Mirandy Gray Cyklická žena a tím moje „oficiální vzdělání v ženství“ skončilo.
Takže už vás díky znalosti toho, jak se během měsíce proměňujete, nic nepřekvapí? Plánujete jinak?
Dlouho jsem se snažila vůbec nevnímat, že cykličnost u mě opravdu existuje a funguje. Že i já mám nějaké čtyři fáze, ve kterých se cítím a přemýšlím různě. Trvalo mi vlastně roky získat důvěru v to, že proměny energie a nálad skutečně přichází i odchází. Ale i přes toto vědomí a mé psychologické vzdělání dokážu samu sebe i své okolí pořád překvapovat širokou škálou emocí, které se objevují bez ohledu na fázi.
Vy jste právě emocionální proměnu ženy během cyklu představila ve svém zajímavém představení The Same Self? Řekněte mi o něm něco víc. Proč jste zvolila zrovna ke ztvárnění vzdušnou akrobacii? Což mimochodem bylo úžasné.
Prostě to nějak uzrálo. Pořád živě vidím moment, kdy kolem jedné ráno odpočívám v šatně mezi dvěma show v jednom klubu a přemýšlím, že by bylo skvělé jezdit na různé seberozvojové, ženské a mindfullness konference a v doprovodném programu hrát představení o ženských náladách. Od toho momentu už mě ta myšlenka nepustila a do dvou let byla premiéra The Same Self na světě.
Měl to být dialog muže a ženy. Začali jsme na tom pracovat s bývalým přítelem, multižánrovým hudebníkem a skladatelem. Zároveň jsem začala spolupracovat s taneční choreografkou Sárou Puchowskou. S přítelem jsme se ale bohužel rozešli a Sára měla vážnou autonehodu. I přes tyto nečekané a smutné okolnosti ve mně ale myšlenka ženského cyklu v pohybu zůstávala a v choreografické spolupráci jsem pokračovala s Fanny Barrouquére, která tančí v projektech 420PEOPLE nebo Lenka Vágnerová & Company a byla několikrát nominovaná na Cenu Thálie. A mám velkou radost, že tančí i v The Same Self. Když se k nám připojila zpěvačka Michaela Jonczy, celý projekt dostal nový rozměr. Míša je popová a gospelová zpěvačka a skladatelka, která složila řadu písniček s nádhernými ženskými texty. Je autorkou všech písní, které v The Same Self zazní – ze své tvorby vybrala ty, které významem i náladou zapadají do jednotlivých fází cyklu a tvoří dokonalou spojovací linku mezi pohybovými choreografiemi. Díky Míše se tvůrčí tým rozrostl o další nepostradatelné lidi.
To už je vás celkem dost, ale přesto na pódiu vše působí jednoduše a lehce. Žádná „tlačenice“ lidí ani vjemů. Vše do sebe zapadá a navazuje.
A to nejsou všichni, kteří za The Same Self stojí. Pro hudební spolupráci jsem si vybrala zkušeného muzikanta a skladatele Viktora Kracika-Barthu, který má bohaté zkušenosti s divadelní a filmovou hudbou, a proto dokázal velmi dobře uchopit celý koncept představení. Spojením těchto dvou talentů se z The Same Self stal emočně nabitý koncert. Míšina sestra Veronika Bijok je módní návrhářka. Takže otázka kostýmů se tímto hodně rychle vyřešila. A jako poslední se k nám připojila Katarína Zatovičová, herečka a zakladatelka A centra, která, jak sama říká, mohla po 20 letech intenzivní práce na projektu vědomé a aktivní přípravy na mateřství a rodičovství, jehož součástí byla i potřeba informovat, oživit a zvědomit ženskou podstatu a přirozenost a může díky The Same Self pokračovat a rozvíjet toto téma i v umělecké rovině.
Dominantním prvkem je vzdušná akrobacie, kterou sama na pódiu předvádíte, ale v divadle moc častým prvkem není. Řekla bych, že je to hodně náročné a taky dost o překonání strachu a o víře v sebe?
Je to pro mě svým způsobem meditace. Je náročná a tím mě nutí k maximálnímu soustředění. A nezbývá než opravdu věřit sama sobě, že se udržím. Šály dělám asi osm let a měla jsem tu výhodu, že jsem nezačínala úplně „od nuly“. Od dětství jsem se dlouho věnovala voltiži (akrobacie na koni), díky které jsem si vybudovala slušnou fyzičku a sílu, hlavně v rukou. A z toho těžím dodnes. Teď trénuju tak 2–6x týdně, podle toho, jak moc se blíží termín představení. A na určitou míru adrenalinu jsem byla taky zvyklá z koní, ale samozřejmě, že momenty strachu jsou pořád. Třeba když se učím nějaký nový pád nebo když visím v neobvyklé výšce – jako například vloni na podzim v O2 aréně v 15 metrech. Mě ale tohle pohybování se na hraně baví. Je to často doslova úlet od všednosti.
Co bylo na celém procesu přípravy a realizace představení nejtěžší?
Jednoznačně najít vhodný prostor. Většina míst ztroskotala na technických parametrech – potřebujeme alespoň 7 metrů vysoký strop a závěsný bod s nosností půl tuny. V Praze samozřejmě jsou super místa pro nás jako dělaná, ale moje výchozí pozice pro vyjednávání pronájmu nebyla moc příznivá – v divadelním světě mě nikdo nezná a představení o menstruačním cyklu je stále pro spoustu lidí těžko uchopitelné i kontroverzní a moje finanční možnosti byly omezené vzhledem k tomu, že jsem to celé financovala ze svých úspor. Tak jsem byla šťastná, že jsme se nakonec domluvili v KZ Domovina v Holešovicích.
Všechny tyhle útrapy ale vyvážilo to, že se všichni z našeho tvůrčího týmu pro The Same Self prostě nadchli a začali tím žít spolu se mnou. A svým nadšením jsme „nakazili“ i další. Jana Němcová nám udělala parádní fotky pro web a promo, Karolína Urbánková logo a plakáty pro Hithit. A Jana Hojdová natočila z mého pohledu mistrovské dílo – videoklip k titulní písničce Zima.
Samozřejmě jsem měla strach, že se představení nebude líbit, ale už nás vidělo přes 300 lidí a na Hithit se nám podařilo vybrat přes 60 000,- na další reprízy. Tak si říkám, že to nakonec zas tak asi strašné nebude.
Co je cílem vašeho představení, co chcete ženám předat. Nebo i mužům?
Hezky to vystihla zpěvačka Míša a my ostatní se pod to jednoznačně podepisujeme: „Přála bych si, abychom skrze naše představení inspirovali nejen ženy, ale také muže. Abychom lidem, kteří se s daným tématem doposud nesetkali nebo na něj z různých důvodů pohlížejí skrz prsty, otevřeli nový pohled na lidské tělo, na jeho dokonalost a zároveň na nezbytnost být s ním v souladu, naslouchat a přijímat vše, co je jeho součástí.“
Takže to vypadá, že představení má budoucnost? Co plánujete?
Hrát a rozvíjet samotné představení. Odehráli jsme ho zatím dvakrát a vždycky nás napadlo, co bychom příště ještě mohli změnit a vylepšit. Chtěla bych, abychom mohli hrát i pro školy a firmy a na konferencích. Tohle přání už se vlastně začalo naplňovat. Na podzim jsme v rámci LMC Nekonference zahráli krátkou ukázku – „dynamickou fázi“ a bylo skvělé, že i z necelých deseti minut lidi pochopili, o čem to je! Přemýšlíme taky o přeložení do angličtiny, abychom mohli rozbíjet to společenské tabu, které je zároveň tím nejpřirozenějším v životě ženy, i za hranicemi Česka. V nejbližší době ale budeme hrát zatím v Praze 25. 3. a 18. 5. a vstupenky se už mohou rezervovat na webu www.sameself.art . Těším se na vás!
