Video placeholde

Alice Nellis: Ženská dřív tolerovala víc než dnes, kdy si řekne – stojí mi to za to?

„Asi se moc nezabývám tím, jak vypadám. Ale to může být také povoláním, protože když jsem začínala jako hodně mladá režisérka, tak se to moc necenilo,“ přemítá Alice Nellis, za kterou jsem přijela na místo, které je teď jejím druhým domovem. Představte si usedlost na konci světa, staleté lípy, koně a dechberoucí výhledy do okolní krajiny. Alice tu se svým manželem Matějem, třemi dětmi i s jejich početným zvěřincem trávila celé léto. V rozhovoru pro říjnovou Moji psychologii mimo jiné prozradila, jak zvládá pracovat se svým mužem kameramanem nebo jak ukočírovat vztek.

Co pro sebe děláte, abyste se udržela v kondici? 

Cvičím jógu a hodně spím. A u jednoho i druhého se snažím o relativní pravidelnost. Což je někdy při natáčení trochu problematické, ale i tam to jde. Když jsme minulý rok během léta točili film a začínali jsme v pět ráno, tak jsem si každý den v půl páté zacvičila na louce. Ze začátku se tomu někteří lidi ze štábu trochu usmívali, ale pak už se mnou cvičilo dalších pět holek. Vím, že když si pro cvičení udělám čas, tak ten den bude lepší. Nejsem moc schopná držet nějaké diety, navíc doma vařím, takže by se mi ani nechtělo připravovat si pro sebe něco jiného, ale několikátý rok držím přerušovaný půst. Přes den jím o několik hodin méně a tělo si díky tomu odpočine. 

Alice Nellis pro říjnové číslo časopisu Moje psychologie.
Alice Nellis pro říjnové číslo časopisu Moje psychologie. | Zdroj: Anna Kovačič

Váš muž Matěj je kameraman, točí s tebou všechny filmy, v divadle vám dělá scénografa. Jaké to pro vás je, když se vidíte doma i v práci? 

To bylo naše rozhodnutí, které jsme v určité fázi udělali. Poznali jsme se při práci, od začátku jsme si vyhovovali, já jsem nadšená, jaký kameraman Matěj je, takže jsme se dohodli, že pokud chceme mít rodinu a chceme ji mít větší, tak vždycky intenzivně uděláme nějaký projekt a ideálně s sebou ještě vezmeme děti nebo zařídíme, aby o ně bylo ten měsíc a půl postaráno, ale budeme v tom pořád spolu. Kdybychom pracovali každý na svém, nejspíš bychom se spolu moc neviděli a bylo by to věčné dohadování, kdo co udělá, co děti, kdo je více unavený a tak. Natočili jsme spolu už sedm filmů, a kdybyste nás viděla na place, tak spolu mluvíme vlastně minimálně. Spoustu věcí si připravíme před natáčením, kdy máme čas se o tom bavit, takže víme, co od toho chceme. Práce s Matějem mě pořád strašně moc baví. A doufám, že on to má stejně. Ale nežijeme jen prací na filmu. Mimo práci máme každý spoustu svých aktivit, můj muž studuje na řezníka, umí postavit zeď, umí pracovat s pilou, což jsou práce, které já vůbec nedělám, a jen ho za to obdivuju. A když já píšu, tak to je úplně osamělá práce, tam jsem ve svém světě. Takže my se ve výsledku zase tolik nevidíme, a nemáme tak možnost si zevšednět. 

Pokud přijde něco, co vás naprosto vytočí, co děláte? Umíte se svými pocity vědomě pracovat, nebo vás to převálcuje?

Když jsem nejhůř rozčilená, vracím se k takovým úplně jednoduchým praktikám. Než něco v té emoci udělám nebo řeknu, tak se desetkrát dlouze nadechnu. A to už dá nějaký čas tělu, mozku, celé té chemii, co tam právě probíhá. Tak to mají i koně. Když se leknou, chemicky se v nich vytvoří takový reflex, kdy potřebují běhat, a uvolní se. Ve chvíli, kdy jste v emoci, ve stresu, tělo na to zareaguje tak, že se chemicky mění procesy v mozku, jinak fungují smysly a z organismu se musí vyplavit stresové hormony, což nějakou dobu trvá. Dýchání je rychlá možnost, jak tu chemii v těle zase vyrovnat. Když si to uvědomím a začnu dýchat, tak moje reakce je mnohem víc za mě než za nějakou rozrušenou emoci. Ale co říkám, to nejsou novinky, to už se dávno dostalo i do jazyka – třeba ve větě, že se něco musí vydýchat. Dech je zázračná věc. 

Pojďme k vašemu novému filmu Buko. Jak jako režisérka prožíváte dobu těsně před premiérou? Je to nervozita, nebo už jen radostné očekávání? 

Film dělá člověk dlouho. A než jsem ho dodělala a než je premiéra, dělala jsem spoustu jiných věcí. Takže třebaže je před premiérou, mám pocit, že už se to všechno stalo. Film neděláš pro kritiky nebo pro filmaře, film děláš pro lidi. A já mám kolem sebe x lidí, jejichž úsudku věřím, záleží mi na něm, a většina z nich už to viděla a líbilo se jim to. Takže nervózní nejsem. Premiéra je mnohem zásadnější událost pro producenta a pak samozřejmě nastane očekávání, jak se povede kampaň a jestli na to lidi budou chodit do kina. Na premiéru se těším, protože se tam potkáme se štábem, spousta lidí, kteří na filmu v nějaké fázi pracovali, ho poprvé uvidí jako hotový celek, takže je to spíš takový radostný zážitek. Ale už jsem příliš stará na to, abych si myslela, že mi to nějak změní život. 

Celý rozhovor s Alicí Nellis najdete v říjnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.

Moje psychologie 10/22.
Moje psychologie 10/22. | Zdroj: Anna Kovačič