Za sexuální a domácí násilí padají směšně nízké tresty, je třeba to změnit, říká advokátka | Ženy.cz
 


Za sexuální a domácí násilí padají směšně nízké tresty, je třeba to změnit, říká advokátka

13. srpna 2020 • 10:00
Za sexuální a domácí násilí padají směšně nízké tresty, je třeba to změnit, říká advokátka
• Foto: istock.com

„Je to paradox: většina lidí v České republice zná někoho, kdo se v životě setkal s domácím nebo sexuálním násilím. Většinou také ví, jak těžko se oběť agresorovi brání, jak těžké je rozhodnout se mu postavit a jak těžké je dokazovat, k čemu došlo, a jaké katastrofální důsledky to pro přeživší má. Ale málokdo z nás ví, že velká část trestů, které za sexuální a domácí násilí padnou, je opravdu směšně nízká,“ říká Lucie Hrdá, advokátka, která se domácímu a sexuálnímu násilí věnuje již více než 16 let. Jak je to možné a co vlastně nízké tresty „vzkazují“ obětem? A dá se to nějak změnit?

-->

Co si máme představit pod nízkými tresty?

Polovina pachatelů sexuálních trestných činů od soudu odchází jen s podmínkou. U těchto trestných činů je to až absurdní. Sama jsem zažila kauzy  těžkého domácího násilí, kdy pachatel střílel ženě vedle hlavy pistolí, chodil po bytě s kanystrem a vyhrožoval, že ji zapálí, dával jí ke krku nůž, že ji podřízne. Soud to klasifikoval jako vydírání a pachatel odešel s podmínkou. U znásilnění je to podobné. A to nejen u znásilnění, která se odehrají v rodinách, těch je mimochodem většina. I za ty přepadávačky v parku v České republice padají podmínky.

Jak takové rozsudky nesou oběti?

Pro oběť – někdy se používá i termín „přeživší“ (z anglického survivor), která si skutečně prošla peklem, neexistuje moc horších věcí, které by se jí mohly stát. Možná genocida nebo kdyby jí někdo zabil děti. Některé mi dokonce říkají, že by byly raději, kdyby to týrání nepřežily. Ve chvíli, kdy pachatel dostane podmínku, je to pro přeživší doslova rána a otřesení víry ve spravedlnost.

Advokátka Lucie Hrdá

A s tím souvisí další absurdita – jak malé odškodné oběti dostávají. Buď nedostanou žádné, protože třeba nemají advokáta, nejsou poučené, nevědí, kolik si mají říci, a když už jim soud nějaké přizná,  je opravdu směšné. Například sedmdesát pět tisíc za znásilnění dvanáctiletého dítěte. Nemluvě o tom, že jsou to v podstatě nevymahatelné peníze.

Jak moc je odškodné pro oběť důležité?

Velmi. Tady je důležité, že společnost tímto říká: tohle se nedělá. A pokud to někdo přesto udělá, přijde trest a musí nést následky. To, že je potrestán pachatel vězením, u nás tedy spíše podmínkou, ale oběti nic konkrétního nepřinese. Proto je zde odškodné, jako symbol toho, že si oběti vážíme jako lidské bytosti a že víme, že toto se ve společnosti nedělá.

Osobně nechápu argument, k čemu přeživšímu pomůže třeba půl milionu? Ale to je přece jedno, co s těmi penězi oběť udělá. Může jít na terapii, může se pokusit postavit na vlastní nohy bez stresu, že nemá práci. Může jet na dovolenou, může je někomu dát a upřímně –může ty peníze i obřadně spálit. To je její věc. Pokud se ale oběť nějakého odškodnění nedočká, otřese to její vírou ve spravedlnost. Navíc je to signál i pro ostatní, kteří třeba sbírají odvahu násilí nahlásit na policii. V současné chvíli nevidí, že to není marné a že je tu nějaká šance na zadostiučinění a nový život.

Jak je možné, že v České republice padají tak nízké rozsudky třeba za znásilnění?

Za klasické znásilnění hrozí dva až osm let. Ale pachatelé dostávají podmínky, protože – podle mé zkušenosti a zkušeností mých kolegů –soudce často využije možnosti jít takzvaně pod sazbu podle paragrafu 58 trestního zákoníku. To má být mimořádné snížení trestu v mimořádných případech. Ale u domácího a sexuálního násilí se to stává nehorázně často.

Měla jsem teď kauzu, kdy druh dvakrát znásilnil svoji družku poté, co se rozešli. Ona to nahlásila, měla velmi těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, dva roky nemůže najít práci, partnera, je na antidepresivech. On se ke všemu přiznal. A soudce mi k tomu řekl: „Paní doktorko, přece ho za to nepošlu do tepláků, vždyť jí vlastně nic neudělal.“ A šel tzv. pod sazbu a dal mu nízký trest. Teprve až odvolací soud rozhodl, že není možné snížit zákonnou hranici trestních sazeb libovolně, a trest zvýšil. „Pod sazbu" skutečně nemůžete jít jen proto, že „vám to přijde nějak moc". Ale já se s tím ve své praxi, bohužel, setkávám často.

Mimochodem takové rozsudky přivádějí v jiných zemích – například ve Španělsku nebo v Itálii – do ulic desetitisíce lidí, kteří demonstrují za přísnější trest. Ve Španělsku je například velmi velký počet vražd žen v rámci domácího násilí. A přijali zákon, že pokud je žena zavražděna mužem, musí to vyjít ve všech celostátních denících na první straně. U nás ale veřejnost často ani nemá šanci dozvědět se, že takto mírný rozsudek padl.

Jak je to možné?

Česká republika nemá žádnou databázi anonymizovaných rozhodnutí soudů všech stupňů. Vy si můžete najít rozhodnutí ústavního soudu, nejvyššího soudu, a pokud jsou nějak významné, tak občas i  rozsudky vrchního nebo krajského soudu. Ale taková ta denní běžná rozhodnutí se v podstatě nikde nezveřejňují. Když už se k nim někdo dostane, například v aplikaci „Jak trestáme", dozví se, o jaký trestný čin šlo a kolik pachatel dostal. Ale nikdy se nedozví, jak vypadal rozsudek a jak soudce ke svému závěru dospěl. Což je obrovský problém.

Spousta domácího násilí se soudí jako výtržnictví. Nebo je mnoho trestných činů, kdy kromě domácího násilí dochází i ke znásilnění, ale vše se soudí  „jen“ jako domácí násilí. A vy jako veřejnost nemáte šanci se k nim dostat, pokud si je vysloveně na soudu nevyžádáte podle zákona o přístupu k informacím. To je ale strašná práce a na to nikdo nemá čas. A veřejnost tak ztrácí kontrolu nad tím, jak náš stát trestá domácí násilníky a pachatele znásilnění. A proto pak může docházet k takovým absurditám.

Existují nějaké mýty v souvislosti s domácím a sexuálním násilím?

Myslíte, kterým podléhá laická i odborná veřejnost úplně stejně? Existují, o násilnících i o obětech. Existuje mýtus o dokonalé oběti, že se domácí a sexuální násilí děje cudné, tiché ženě do 30 let. A že jde o rodiny z nižších sociálních vrstev. Ale tak to opravdu není, domácí a sexuální násilí se týká i žen po padesátce, mužů, těch, které nejsou na první pohled považovány za atraktivní. A vysokoškoláci si zatýrají úplně stejně jako lidé s nižšími příjmy.

A pak jsou velmi časté mýty o spoluvině obětí znásilnění: Může si za to sama, vyprovokovala ho, měla moc velký výstřih, ona mu nejdřív řekla ano a pak ne a on nemohl přestat... mimochodem, to je velmi častý argument, že muži nemohli přestat . Na to říkám jen jediné: Už vám někdy uprostřed toho nejlepšího vlezlo do pokoje dítě, matka nebo tchyně? A většina z dotázaných vychladne už jen při té představě. Bohužel se ale tyto mýty objevují i v rozsudcích. Tvrdě stíháme krádeže, drogy, daňové úniky. Ale domácí a sexuální násilí?

Co by podle vás pomohlo situaci změnit?

Je potřeba, aby se o tom mluvilo. Aby probíhala nějaká celospolečenská debata, aby byly volně přístupné rozsudky, aby se postupně domácí násilí přestalo bagatelizovat. Já se snažím o tom mluvit, kde mohu, pořádám školení, připravuji akce pro veřejnost, s kolegou Danielem Bartoněm chceme vytvořit databázi trestů. Ale co by se muselo stát, aby se situace změnila? Nevím. Já už opravdu nevím.

Jdi na homepageZpět na začátek

Horoskopy