Psycholožka Alžběta Protivanská: Strach ze změny je to nejpřirozenější, co náš mozek má

Jak se hledá štěstí, které neodejde? Psycholožka a psychoterapeutka Alžběta Protivanská se rozhodla, že takové štěstí najde. A tuto cestu pomáhá zprostředkovat i ostatním. 

S jakými problémy či trápením se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Přicházejí s tím, že nevědí kudy kam, mají pocit, že mají milion možností, ale nedokážou si vybrat, nevědí, co je skutečně to jejich. Střídavě je přepadají bolesti těla, hlavy nebo duše. A nedokážou si vysvětlit, čím to může být. Většinou s lidmi řeším základní programy či myšlenkové vzorce, podle kterých fungují. Psychologové jim někdy říkají „vyslany“, protože nás s nimi vysílají do života rodiče. Společně pak nahlížíme, které používají a které jim už nejsou užitečné. Na tom je založena psychodynamická terapie, kterou poskytuji. Vedle toho ale čerpám také z přirozené spirituality člověka a mám základ v meditaci. Dá se tedy říct, že v terapii léčíme i emoční tělo člověka, abychom pak společně mohli zjišťovat, proč se cítí tak, jak se cítí.

Je to problém také toho, že lidé žijí ve svých vyježděných kolejích, které se bojí opustit?

Spíš je to tím, že život je z velké části nevědomý. Věci opakujeme tak, jak nám do té doby fungovaly. Nebo jak nám rodiče, společnost a autority říkali, že by to mělo fungovat. Často se bojíme věci dělat tak, jak cítíme, aby to bylo opravdu naše, protože to by též znamenalo, že musíme vystoupit z něčeho, čemu říkáme komfortní zóna. Strach ze změny je to nejpřirozenější, co náš mozek má. Jakmile je něco nové a neznámé a hrozí to tím, že bychom nemuseli přežít, mozek spustí poplašné signály. Vzhledem k tomu, že nejsme „pouze“ zvířata, ale jsme také lidé, „přežít“ pro nás znamená nejen ohrožení života, ale například i ohrožení našeho postavení ve společnosti či ohrožení našich vztahů.

Máme tedy tento strach považovat za naprosto přirozený a sebezáchovný?

V dnešní době je otázka, zda je to všechno ještě sebezáchovné. Přibylo neuvěřitelně mnoho podnětů, kterým jsme vystaveni. Za jediný den v MHD dnes potkáme víc lidí než náš pradědeček za celý život. Mozek je neustále nucený zpracovávat nepřeberné množství signálů, na které po celou dobu naší evoluce nebyl zvyklý. Nasáváme všechny signály a drtivá většina z nich spouští strach - od zpráv v televizi nebo na internetu až po Facebook. Tam se mimo jiné srovnáváme s ostatními, což mozku dává signál „pokud nebudeš tak dobrý jako ostatní, znamená to vyloučení z tlupy a posléze smrt“. Vnímáme všechny tyto signály a současně neposkytujeme mozku prostor, aby je zpracoval. Vůbec už netrávíme čas v klidu a jenom se svými myšlenkami. Většina lidí vám přizná, že když spočinou na chvilku v klidu přepadnou je takové myšlenky, až z toho zažívají fyzickou úzkost.

Vy sama jste ale velkou životní změnu udělala. Jak k tomu došlo?

Začalo to tím, že jsem nastoupila do velké psychiatrické léčebny, abych mohla získat atestaci v oboru klinické psychologie. Vydržela jsem tam dva roky a nakonec jsem zjistila, že práce v systému, který pěstuje víc nemoc než zdraví, je pro mě extrémně náročná. Byla jsem z toho všeho vyčerpaná, a ačkoli mi bylo teprve sedmadvacet let, přistihla jsem se při tom, jak koukám na hodinky, jestli už konečně uběhne pracovní doba, jestli už konečně bude pátek, kdy bude dovolená a kdy už to celé skončí. A pak mě napadlo, kdy už konečně skončí život.

Jak to pokračovalo dál?

Jedna z mých velkých výhod je, že můj systém, moje tělo, reaguje na cokoli nezdravého extrémně rychle, takže mám šanci okamžitě zjistit, že je něco špatně. Což sice znamená, že je mi často špatně, ale zároveň to vede k tomu, že v životě nacházím to, co je opravdu moje. Ve finále mě pak z nemocnice, kde jsem pracovala, odvezli na kapačky, kde jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Ale ještě než jsem dorazila do této krize, tak jsem se pokoušela udělat nějakou změnu. Snažila jsem se přestat jíst cukr, víc cvičit, udělat si čas pro sebe. Ale nic z toho mi nešlo. Vzpomněla jsem si na všechny ty provokující kouče a učitele seberozvoje, kteří hlásají: „Chceš být šťastný? Tak buď!“ V té době bych takové lidi kopla. Došlo mi ale, že pokud jakýkoli člověk na Zemi prožil jakýkoli prožitek, emoci či myšlenku, můžu to prožít také, protože i já jsem člověk. Často si sami nedovolíme něco takového zažívat. Štěstí, vděčnost, přirozenost, laskavost nebo lásku. Tehdy jsem začala zkoumat, co o tom tvrdí psychologové, terapeuti, kouči, buddhisté nebo lidé, kteří nosí batikovaná trika. Co říkají o tom, jak se hledá štěstí, které už neodejde. A jak se překonává strach.

Rozhovor pokračuje na další kapitole. >>>