Proč si psát deník? Zbavíte se negativních emocí a uleví se vám!

29. ledna 2018
Proč si psát deník? Zbavíte se negativních emocí a uleví se vám!
• Foto: profimedia.cz

Nemusíte ho oslovovat „milý deníčku“ a nemusí být ani papírový – deníkové záznamy klidně můžete vést třeba na displeji svého telefonu. Přesto může být vaším přítelem, ale i terapeutem či inspirativním koučem. Váš deník. 

Máte ho doma na poličce nebo v zásuvce pod šátky? Ne? Tak možná zkuste změnit tuto odpověď na „ještě ne“, protože psaní deníku už dávno není jen kratochvíle dospívajících dívek skrývajících svůj ruměnec pod slunečníkem. Je to účinný psychoterapeutický nástroj, zdroj sebepoznání, způsob, jak zůstat v kontaktu s nejniternějšími emocemi, a v neposlední řadě i možnost, jak uvolnit tvůrčí potenciál. 

Deník je přítel, který je stále na příjmu a nikdy neodmítne vyslechnout naše problémy a radosti. Má jednu velikou výhodu – nemusíme do něj psát nic, ale můžeme si do něj zapsat cokoli. A chvíle, kdy se této činnosti věnujeme, je onen vzácný čas, kdy jsme jen sami se sebou. Možná si pomyslíte, že deník je přítel značně jednostranný a mlčenlivý, ale když se k jeho stránkám vrátíme později – za týden, za rok, za deset let, vypoví nám o nás samých mnohé. 

Deník jako rozhovor

Může deník fungovat coby psychoterapeutický nástroj? „Obecně lze niterný deník, tedy záznamy situací a vyjádření našich emocí, považovat za jakousi autoterapii. V první linii může deník fungovat jako ventil tlakového hrnce. Pokud hrnec plný nevyjádřených a nezpracovaných emocí – tedy my – nemá ventil a vybuchne, zdemoluje kuchyni, v našem případě vztahy s okolním světem. Dáme-li těmto emocím průchod alespoň na stránkách deníku, uleví se nám a později jsme schopni vzniklou situaci řešit racionálněji, s nadhledem. A pak můžeme samozřejmě se svými záznamy pracovat, poučit se z nich a odhalovat mechanismy, které fungují v našem jednání a emocích,“ vysvětluje psychiatr MUDr. Jaroslav Vaněk. 

Psaní do deníku se svým způsobem podobá rozhovoru s druhou osobou: „Výhoda rozhovoru je nasnadě. Ať už hovoříte s partnerem, kamarádkou, anebo cizím člověkem, ke kterému jste si náhodně přisedli v hospodě, dostáváte se do interakce, i když ta samozřejmě nemusí být jenom pozitivní a obohacující, ale může skončit i negativně, třeba hospodskou rvačkou. V deníku, který si píšete s naprostou otevřeností a bez autocenzury, ovšem můžete dát průchod svým pocitům a představám, jež s druhým člověkem, snad s výjimkou sezení v rámci dynamických terapií a psychoanalýzy, řešit nemůžete, protože by je ten druhý také nemusel unést,“ říká dále Jaroslav Vaněk. 

Na otázku, zda může mít psaní důvěrného a niterného deníku i nějaké negativní dopady, se pan doktor pousměje. „Samozřejmě. Pokud si ho přečte nepovolaná osoba.“ 

Efekt Bridget Jonesové

Zjištění, že zapisování negativních emocí nám pomáhá cítit se lépe, označili britští publicisté jako „efekt Bridget Jonesové“ podle hrdinky známých „deníkových“ knih a filmů. Profesor Matthew Lieberman z UCLA k tomu říká, že takové psaní nebo sdělování „spouští proces regulace emocí, jehož si daná osoba není vědoma. Výzkum naznačuje, že pokud si o svých pocitech píšeme deník nebo hovoříme s přítelem, je to velmi často přínosné“. Podle výsledků experimentů je lepší negativní emoce zaznamenávat abstraktně a pak je analyzovat (třeba napsat z literárního hlediska „špatnou“ báseň nebo písňový text a pak zkoumat, jaké konkrétní pocity za tím vězí) než podrobně popisovat každý detail nepříjemné situace nebo zkušenosti, protože tím mozek vrátíme do stejného procesu, který v nás negativní pocity vyvolal. Podle profesora Liebermana ale funguje efekt utlumení intenzity emocí i na opačné pocity – pokud příliš „rozpitváváme“ své prožívání radostných událostí, míra potěšení z nich se snižuje. 

Je zajímavé, že psaní deníků, které by se mohlo jevit jako ženská záležitost, možná může mít ještě větší přínos pro muže. Ollie Aplin, autor „deníkového“ projektu MindJournal, se – i z vlastní zkušenosti – domnívá, že muži by podle něj měli psát deníky víc, protože jsou uzavřenější a o svých emocích neradi hovoří s okolím, i když se tento trend postupně mění. Deník tak pro ně může být „další krok, kdy nebudou mít pocit, že se tolik odhalují, a budou moci v soukromí komunikovat své úspěchy i propady, stejně jako pocity, které jsou mezi tím. Deník je bezpečným místem, kde si můžeme odlehčit, aniž by nás kdokoli soudil.“ 

Deníková inspirace

Deník může být skvělým pomocníkem i v probuzení našeho tvůrčího já, které s příchodem dospělosti a nekončících povinností vyčerpáním usnulo. Nad stránkami deníku se můžeme rozpomínat na to, co nám dělalo radost jako dětem, na činnosti, do kterých jsme se pouštěli jen proto, že nás bavily a přinášely nám uspokojení. (Nemusí to být zdaleka jen psaní básní, malování obrazů nebo skládání písniček. Třeba zjistíme, že tu poličku na koření, která už dávno měla viset v kuchyni, nemusíme marně hledat na internetu, ale můžeme si ji vyrobit tak jako krmítko pro ptáky v osmé třídě.) Jde o to, znovu v sobě objevit tvořivý přístup k životu obecně. Přístup, který nám umožní vybočit ze zaběhnutých kolejí, objevovat svět i sebe a nacházet nové, účinnější a zábavnější cesty, jak řešit problémy, nebo si prostě jen užívat svůj čas. Probuzení tvořivého dítěte v nás se ve své knize The Artist’s Way (Umělcova cesta) věnuje Julia Cameronová. A co se deníků týče, má svůj speciální recept, jak je v tomto procesu využít. Nazývá ho „ranními stránkami“. Jde o velmi specifickou formu denních záznamů – každé ráno, než vyrazíme do světa, si sedneme a popíšeme rukou tři stránky. Autorka doporučuje psát cokoli, co nám v tu chvíli přijde na mysl, i kdyby to bylo třeba: „Pane bože, zase další ráno.“ Vypsáním se ze stesků, bolístek, hněvu nebo hrůzy nad návalem povinností si uvolňujeme cestu ke své tvořivosti a odklízíme z ní balast, který zavaluje náš každodenní život. Je ale důležité v této praxi za každou cenu vytrvat a delší dobu, nejméně osm týdnů (doba trvání kurzu), si tyto ranní stránky po sobě nečíst. 

Jaký význam může mít deník pro tvořivého člověka? „Pro tvůrce – a nemusí jít jen o spisovatele – deník byl a je pomocníkem. Jednak jde o praktické zaznamenávání nápadů, ale také silných prožitků a emocí, které pak může ve své tvorbě dál zpracovávat. Právě proto, že takové záznamy jsou silně osobní, se mnoho lidí rozhodne deníky před svou smrtí zničit nebo o tuto službu požádají někoho blízkého, jak to udělal Franz Kafka – a Max Brod ho naštěstí neposlechl,“ říká doktor Vaněk. 

Dopis adresovaný sobě samým

Psaní deníku je ale především zábava a relaxace, a když vezmeme pero do ruky, tvoříme – podle sebe a pro sebe. V deníku totiž nemají místo jen krize, ale i chvíle, které si třeba rádi jednou připomeneme, i když byly tak drobné a zdánlivě nevýznamné, že by jinak upadly v zapomenutí – barva nebe při odpolední procházce, křupavá kůrka chleba podle receptu od sousedky, parádní úder na golfovém hřišti, zkomolenina, kterou vítězoslavně proneslo naše dítě, historka, jež v okamžiku, kdy se stala, vypadala jako největší trapas a katastrofa, ale nakonec je k smíchu. Deník je věc soukromá, ale kdo říká, že z něj jednou nemůžeme vybrat právě ty úsměvné příběhy a postřehy týkající se rodiny, přepsat je a věnovat k Vánocům svým blízkým. 

Článek vyšel v lednovém čísle magazínu Moje psychologie!

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy
Komerční sdělení

Horoskopy