9 z 10 žen není spokojených se svým tělem. Upravujeme si trička, aby nebyly vidět faldy na břiše, pak kousek stáhneme sukni, aby naše velká stehna neznechucovala kolemjdoucí, a nakonec zvedneme hlavu o kousek výš, aby zmizely naše přespočetné brady. Ale jak se máme uvolnit ve svém těle, když ani zdaleka nevypadá jako dnešní ideál krásy? Nad tím se pro časopis Moje psychologie zamyslela Ema Krásová.
Vidím to všude kolem sebe, ať jsou to holky, kluci nebo děti – napříč generacemi bují komplexy z povadlého břicha, narůstající brady, velkého zadku, tlustých zad, stehen nebo lýtek. Kluci se bojí, že jim vyrostou prsa, holky se bojí, že jejich prsa vyrostou jinak, než by měla.
Z výloh na nás koukají kalorické hodnoty jídel nebo ta ke vzteku dokonalá těla. Na internetu na nás pro změnu bliká jeden zázračný návod na zhubnutí za druhým. Když celebrity přiberou, jsou zobrazované jako unavené, nešťastné a nemocné, a když (zázračně) zhubnou, najednou vypadají šťastně, zdravě a energicky. Tohle všechno dělá s vnímáním našeho těla hodně.
Ale naše mentální nastavení tloušťky nezávisí zdaleka jen na tom, jak moc tlustí doopravdy jsme, ale jak jsme se naučili vnímat své tělo v pubertě a kolikrát jsme v životě museli čelit verbálním útokům na adresu své postavy. Fat shaming (neboli zesměšňování tlustých lidí) je totiž stále oblíbenou formou šikany, kterou si odnášíme ze školních lavic až do dospělosti.
Bylo mi 16 a vážila jsem 65 kilo, a ač to byla naprosto zdravá váha na můj věk i výšku, ze všech stran jsem slyšela, že bych se sebou měla něco dělat.
Já sama se mezi tlusté lidi řadím, a to i přes to, že už jsem zhubla nějakých 15 kilo od pomyslného vrcholku své tlustoty. Stále si připadám daleko od toho, jak si myslím, že bych měla vypadat. Naštěstí už jsem pochopila, že můj pocit tloušťky se neodvíjí od toho, jak jsem zrovna velká, ale spíš od toho, v jaké fázi cyklu jsem a koho mám vedle sebe, a tak se snažím své komplexy nebrat až tak vážně a mít ráda ten materiál, ze kterého jsem se poskládala.
Přesně si pamatuju, kdy moje problémy s váhou začaly. Bylo to v patnácti, když mi během letních prázdnin z ničeho nic narostla ženská postava, což byl pro mě (a zřejmě i pro všechny okolo) docela šok. Do té doby jsem byla perfektním příkladem prkna. Neměla jsem prsa ani zadek, lezla mi žebra a moji spolužáci si ze mě s oblibou dělali legraci, že jsem buď anorektička, bulimička, nebo chlapeček. Mohla jsem sníst dvanáct knedlíků k obědu i k večeři a nepřibrala jsem ani deko. A po prázdninách jsem se najednou na knedlík jenom podívala a měla jsem dvě kila navíc.
Kamarád mého bráchy, ke kterému jsem tehdy vzhlížela, mě brzy po proměně zpražil s tím, že si mám dát pozor, abych nepřibrala ještě víc, protože už tohle není moc hezkej pohled. A k tomu mi navíc v jízdárně, kde jsem v té době jezdila na koni, začali vyhrožovat, že nebudu moct jezdit na svém oblíbeném koni, protože jsem na něj moc těžká. Bylo mi 16 a vážila jsem 65 kilo, a ač to byla naprosto zdravá váha na můj věk i výšku, ze všech stran jsem slyšela, že bych se sebou měla něco dělat. Tak jsem držela diety, chodila na spinning, snažila se naučit zvracet a ztratila jsem všechno sebevědomí, které jsem kdy měla. Nakonec to vedlo k tomu, že jsem si úplně rozhodila metabolismus, přibrala jsem ještě mnohem víc a začala jsem se nenávidět.
Pořvávali na mě třeba „to bude trvat dlouho, než tohle vyběháš“ nebo „to je poprvé, co vidim velrybu běhat“ anebo na mě prostě jenom zachrochtali.
Nicméně i přes to jsem nikdy nepřestala sportovat, takže jsem musela čelit komentářům některých kolemjdoucích, kteří mě třeba jenom míjeli při běhání. Pořvávali na mě třeba „to bude trvat dlouho, než tohle vyběháš“ nebo „to je poprvé, co vidim velrybu běhat“ anebo na mě prostě jenom zachrochtali. A ač jsem se v reakci na jejich poznámky někdy i rozbrečela, tak jsem běžela dál a snažila se ta kila co nejrychleji vypotit. Někdy jsem z rozčilení běhala třeba 5 hodin a pak jsem nemohla 14 dní chodit, protože jsem si namohla snad úplně všechny svaly v těle.
Teď už jsem se naštěstí zmenšila natolik, že na mě nikdo dlouho nepokřikoval, ale pořád se trochu bojím míjet lidi, protože nevím, kde přesně je ta hranice, za kterou už budu „na běhání moc tlustá“. Vzhledem k předsudkům, že tlustí lidé jsou hloupější, líní, nemocní nebo třeba zoufalí, se někteří (nejen hubení) lidé nerozpakují na ně pokřikovat urážky, ignorovat je nebo jim dávat nevyžádané rady, co by se sebou měli dělat, ať už mají jen pár kilo nadváhu, nebo jsou obézní.
Na základě podobných zkušeností tlouštíci často čekají, až zhubnou, aby mohli začít žít své životy. Bojí se chodit do fitka, aby se jim nikdo nesmál. Bojí se jít plavat, aby je nikdo neviděl v plavkách nebo bez tvarovací podprsenky. Bojí se jít do společnosti, protože takhle stejně nikoho neokouzlí. A ze všeho nejvíc se bojí dělat to, co by chtěli, protože jejich kila staví bariéru mezi ně a všechno ostatní. Naštěstí jsou tu ale i výjimky.
Někdy jsem z rozčilení běhala třeba 5 hodin a pak jsem nemohla 14 dní chodit, protože jsem si namohla snad úplně všechny svaly v těle.
Jejich virtuální stopu jsem v posledních pár týdnech intenzivně sledovala, abych se inspirovala pro následující odstavec s tipy, jak žít v klidu se svou váhou, ať už je jakákoli.
V naší hlavě vždycky všechno vypadá hůř, než tomu ve skutečnosti je, a obzvlášť když nás v tom někdo podporuje. Takže se zbavte lidí, kteří vás neustále kritizují za vaši váhu a dělají si z vás legraci. Nemyslím zbavit se jich stylem „zakopejte je v parku“, ale prostě se s nimi přestaňte bavit. Pokud jsou to vaši jediní příbuzní, nemůžete je zřejmě úplně škrtnout ze svého života, ale nemusíte se s nimi vídat tak často, a to leckdy taky pomůže.
Najděte si přátele, kteří vás podporují a mají vás rádi takové, jací jste. (Taky jsem tomu nevěřila, ale jde to.) Necvičte proto, abyste nějak vypadali, ale abyste se cítili dobře, protože to je mnohem lepší indikátor zdraví vašeho těla. Zkuste na chvíli zapomenout na to, že nevypadáte tak, jak byste si přáli a zamyslete se nad tím, co byste dělali, kdybyste měli svou vysněnou váhu. Až na to přijdete, tak na nic nečekejte a hned to udělejte. Tělo je naším každodenním nástrojem a ne ozdobou, takže není důležité věřit tomu, že vypadáme dobře, ale tomu, že jsou naše těla dost dobrá bez ohledu na to, jak zrovna vypadají.
V doslovném překladu „zahanbování obézních“ – je jedna z nejrozšířenějších forem diskriminace, která navíc často nebývá za diskriminaci považována. Nemusí jít jen o posměšky či nevyžádané rady na hubnutí, může mít podobu diskriminace v zaměstnání (hubení bývají považováni za schopnější) nebo u lékaře (léčba je podmiňována zhubnutím). O situacích při nákupu oblečení ani nemluvě. Studie ale ukazují, že fat shaming se naprosto míjí účinkem: Lidé, kteří jsou mu vystaveni, mají poloviční šanci zhubnout oproti těm, kteří šikanováni nejsou.
Fat shaming
Další skvělé články najdete v listopadovém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší online trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
