Maminka roku 2018 Kristýna Tomečková: Po třech vymodlených dětech přišla rakovina
Kristýna Tomečková (36) byla před pěti lety úplně normální mladou ženou, která pracovala v marketingu a snila o tom, že s manželem založí rodinu. To se jí i přes zdravotní problémy povedlo a dnes má i díky jednomu kurióznímu těhotenství dceru a dva syny. Mateřskou idylu však loni zastínila rakovina prsu druhého stupně a náročná léčba, při níž Kristýna málem zemřela – přesně před rokem bojovala v nemocnici o život. Zvládla to a nakonec se s podporou rodiny a přátel přihlásila i do soutěže Maminku roku 2018, která oceňuje silné ženy se zajímavým příběhem či projektem. A protože Kristýna má za sebou příběh opravdu pozoruhodný a nadto je nesmírně sympatická, srdečná a přímá, není divu, že vyhrála!
Co vás přivedlo na nápad přihlásit se do soutěže Maminka roku?
Řekla jsem si, že do toho půjdu, protože můj příběh třeba podpoří jiné maminky. I když zprvu jsem se obávala, co na to řekne rodina. Pro mé rodiče je strašně těžké znovu slyšet, čím jsem si prošla. Ale i pro mě. Ačkoli jsem optimista, znovu jsem se rozbrečela, když jsem na finálovém večeru viděla svůj medailonek.
Máte tři děti, teď jste dokonce oficiálně Maminka roku 2018. Přitom ještě před pěti lety jste pomalu nedoufala, že se mateřství dočkáte...
Moje maminka je gynekoložka a i ona mi říkala: „Kristýno, s tou tvojí endometriózou to prostě nepůjde.“ Do umělého oplodnění se mi ale vůbec nechtělo, strašně jsem se toho bála. Měla jsem takový vnitřní blok, že dítě ze zkumavky prostě nechci. Takže jsem si užila celou řadu zklamání, kdy sice menstruace nedorazila, ale pak se ukázalo, že to bylo z důvodu cysty. Vnitřně jsem z toho byla zklamaná dokonce víc než z rakoviny, protože jsem po dítěti opravdu strašně toužila.
Nakonec jste změnila názor?
Došla jsem k tomu, že IVF bude jediná možnost. A podařilo se na poprvé, narodila se Karolínka. Zlaté dítě, se kterým jsem se na mateřské v podstatě nudila. Proto když bylo dceři deset měsíců, rozhodli jsme se s manželem, že není na co čekat, půjdeme do druhého dítěte. Přišli jsme do centra IVF a pan doktor nás objednal hned za čtrnáct dnů.
A tentokrát vyšla dvojčata!
Ano, ale příběh početí mých dětí je velmi zajímavý. Už od začátku těhotenství mi bylo podezřele špatně, zvracela jsem v podstatě dvacet čtyři hodin denně. I moje máma začínala mít pochybnosti, takže jsme se dohodly, že se na mě podívá ve své ostravské ordinaci. A zjistila, že mám v břiše tři gestační vaky, tedy trojčata! Já, astmatik se špatnou páteří!
Počkejte, kolik vám vlastně zavedli embryí?
Jedno! V 10. týdnu byly nakonec slyšet jen dvě srdeční akce, takže jsem si oddychla, že budu mít jenom dvojčata. Nicméně mi bylo nadále špatně, dokonce jsem skončila i na kapačkách. Hrozné těhotenství! Nakonec se mi narodili kluci, u nichž jsem logicky předpokládala, že musejí být jednovaječná dvojčata. A na porodním sále mi dali dvě úplně rozdílná mimina.
Jak je to možné?
Náš pediatr po šestinedělí posílá děti na ultrazvuk ledvin, a když kontroloval děti, tak mi oznámil, že jeden z mých synů je mladší. „Ano o minutu,“ odpověděla jsem. A on na to: „Kdepak, minimálně o týden!“ Po těch letech jsem zkrátka otěhotněla přirozeně přesně ten samý měsíc, kdy jsem šla na transfer embrya. Takže moje dvojčata vlastně vůbec nejsou dvojčata, naopak jeden ze synů je v podstatě dvojčetem mé dcery, protože pocházejí ze stejného odběru vajíček, jen dcera je „čerstvá“, zatímco syn byl zmražený.
Vašim dvojčatům byl teprve rok a dceři dva a půl, když jste si našla v prsu bulku. Měla jste nějaké podezření?
Ano, byla jsem v té době unavená a začaly mi hodně padat vlasy. Všichni mi říkali, že to mám z nevyspání, ale mně to bylo divné. Dokonce mi přestalo chutnat sladké a celkově jsem se cítila nesvá. Pak jsem jednoho dne šla z obýváku do kuchyně a v jedná ruce jsem nesla malého. On trochu poskočil a já si jen řekla: „Jejda, co to tady je.“ A zjistila jsem, že mám bulku.
Na co jste v tu chvíli myslela?
Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla být nemocná. Paradoxně už jsem v té době byla objednaná na sono prsa, takže jsem si v klidu řekla, že počkám na kontrolu, která měla být asi za měsíc a půl. Jenže jsem se kvůli rodinné oslavě musela přeobjednat, a když jsem sestře do telefonu řekla, že mám bulku, vzali mě do týdne. Pamatuju si, jak jsem ležela na lůžku, doktorka mi kontrolovala prso a pak jen požádala sestřičku, aby zavolala jinou doktorku. V tu chvíli mi začaly téct slzy.
Tři děti doma a chemoterapie, jak jste to zvládali?
Moji rodiče a sestra překopali vše. Sestra si brala neplacené volno v nemocnici, chodila do práce místo mojí mamky, aby mamka mohla hlídat děti. Můj táta je rovněž po léčbě rakoviny, takže ten se zapojit nemohl. A paradoxně pomohlo i to, že týden poté, co přišly výsledky z histologie, manžela vyhodili z práce – finance byly opravdu mizivé, na druhou stranu jsme byli rok celá rodina spolu. A kdo si dneska může dovolit, aby táta byl doma s dětmi a užil si jejich nejkrásnější věk?
Myslím, že hrdinkou je hlavně moje mamka. To vítězství bylo pro ni. Ona zažila rakovinu svého manžela i dítěte. Měla těžký život, a přitom je pořád neuvěřitelně optimistická a jede na tři sta procent. Vůbec nechápu, jak to zvládá.
Ale přeci jen, mámu nenahradí. Jak jste jim to vysvětlili?
Kluci byli malincí a ještě nic nechápali, ale Karolínce jsme přiznali, že jsem nemocná, ačkoli jsme se vyhnuli slovu rakovina. Blbé bylo, když mě poprvé uviděla s holou hlavou. Se sestrou jsme obě mívaly dlouhé vlasy, a když mě pak spatřila vedle ní, pronesla: „Teto, ty jsi tak krásná! A maminka je ošklivá.“ To jsou střípky, které vás raní, i když jste velká ranařka. Zato kluci si mě s dlouhými vlasy už nepamatují a ani mě s nimi nepoznávají na fotkách.
Po půlroční chemoterapii jste ještě musela na operaci...
Protože mi vyšla špatně genetika, bylo mi navrženo, že bych si měla nechat odstranit obě dvě prsa a uzliny v pravém podpaží. Jinak by byla velká šance na recidivu. 5. prosince jsem nastoupila do ostravské nemocnice a za týden jsem měla jít domů. A nakonec jsem tam strávila sedmnáct dnů.
Co se stalo?
Po operaci jsem se vzbudila a jak jsem měla utažené obvazy, nemohla jsem jako astmatik dýchat. Takže mi je povolili a v tu chvíli jsem začala krvácet. Ztratila jsem litr a půl krve a skončila jsem ne JIPce. Dostala jsem sedm transfúzí krve, trčelo mi šest hadiček z krku, museli mi píchnout adrenalin do nohy... zachraňovali mě jak v americkém filmu. Z těch dvou nejhorších dnů si pamatuju jen záblesky, třeba to, jak posílám svou mamku pryč ve chvíli, kdy mě bez anestezie řezali do krku. Zpětně mi moje sestra prozradila, že mi doktoři dávali maximálně čtyřicet osm hodin. Nakonec jsem to nějak zvládla a den před Štědrým dnem jsem se vrátila domů.
Dnes sice ještě musíte brát léky, ale to nejnáročnější máte za sebou. Jak vás tahle zkušenost změnila?
Já jsem vždycky byla optimistkou, co se radovala z maličkostí, takže v tomhle mi blízkost smrti neměla co dát. Ale když jsem unavená nebo se mi něco nechce, tak prostě řeknu ne, což jsem dřív nedokázala. A jestli mi tahle nemoc něco dala, tak deset let navíc. Do té doby jsem byla myšlenkami mladá a ráda jsem třeba vyrážela s kamarádkami na víno. Teď radši sedím doma a vyrábím dětem adventní kalendáře. Anebo na to víno vyrazím, ale jen na skleničku se sousedkou, co bydlí pode mnou. Takže klidně jdu v papučích a v pyžamu (smích).
Asi si umím domyslet, jak se těšíte na letošní Vánoce...
Těším se neskutečně! V předchozích letech jsem byla buď těhotná, měla velmi malé děti, nebo jsem byla nemocná. Loni jsem nemohla dělat nic, takže letos si to pořádně vynahradím a upeču klidně dvacet druhů cukroví! Navíc děti už jsou větší a více vnímají... jsem nadšená!