Lenka Ondruchová: Založila úspěšný obchod s teniskami, dnes se učí chodit bosa

19. srpna 2018
  • Založila firmu, která má dnes obrat sto osmdesát milionů korun ročně, a to v oblasti, která bývala považována za chlapské prostředí: graffiti, streetwear móda a stylové tenisky. Majitelka obchodů a e-shopu Queens Lenka Ondruchová prožila snad všechny nástrahy, které na vás při podnikání čekají. Čelila závisti, vykradeným obchodům, dvakrát ji potkal syndrom vyhoření a rozpadl se jí vztah. Ona svou práci ale miluje, a tak se nenechala ničím zastavit. 

    Na Instagramu se prezentujete pod přezdívkou Sime. Co znamená?

    Tu mám z doby, kdy jsem ve čtrnácti začínala s graffiti. Cvičně jsem si zkoušela psát slova jako somebody, sometimes, somewhere, až jsem postupně došla ke jménu Sime. Někteří lidé dodnes nevědí, že se jmenuju Lenka, takže mi říkají Simono. 

    To jste v té době opravdu chodila sprejovat tajně po domech?

    S graffiti jsem poprvé koketovala v letech 199394, kdy u nás začínalo. Intenzivně jsem začala malovat až v létě 1999. Tehdy si mě vzal pod ochrannou ruku nejlepší kamarád a společně jsme po nocích prochodili město. Nečmárali jsme po fasádách nových domů, k těm mám respekt, ale třeba na mostní pilíře. Později jsme se v Polsku účastnili různých jamů a festivalů, kde jsme sprejovali legálně na předem určenou zeď. Jsou writeři a writeři. Někdo jede vandalismus a někdo tvoří. 

    Současně jste studovala vysokou školu. Jak jste se dostala do obchodu s graffiti spreji?

    Pohybovala jsem se v komunitě lidí na bruslích a skejtu, do které patřil i majitel malého obchodu, který jako jediný v ostravském regionu barvy prodával. Hledal někoho zodpovědného, kdo mu neodejde s kasou, kdo otevře, obslouží zákazníky a zase zavře. 

    V jakém bodě se ke sprejům přidalo oblečení?

    Nejprve jsem ho dodávala kamarádce, která si založila second-hand londýnského a berlínského stylu. Jenže ona chtěla jen dámské. Proto jsem se domluvila se svým kamarádem, že pánské bychom mohli prodávat u něj v obchodě. Jenže pak přišel zlom: V roce 1999 přešlo Německo z marky na euro a k nám přestaly proudit kvalitní věci. V roce 2001 se navíc kamarád rozhodl graffiti obchůdek zavřít, což mi přišlo líto. A on mi navrhl: Tak to kup! Jenže já v pátém ročníku na vysoké, navíc nejsem zrovna dotahovač, takže jsem se bála, že když se pustím do něčeho nového, nedodělám školu. 

    Lenka Ondruchová, zakladatelka obchodů QueensLenka Ondruchová, zakladatelka obchodů QueensAutor: Filip Poreba

    To víte, člověk z Ostravy, navíc ženská! Je třeba si uvědomit, že graffiti, hip-hop, skate, to byl mužský svět. Byla tu partička kluků, pro něž jsem představovala konkurenci, a někteří z nich mou firmu dlouho rozdýchávali.

    Co vás nakonec přesvědčilo?

    V té době jsem jezdila ke svému tehdejšímu příteli tramvají přes půl města. A na stejné zastávce se mnou nastoupil můj kamarád Fishero, který dělal tatéra a zároveň byl celkem výrazná postava graffiti scény. Cestou jsem se mu svěřila, že bych do toho možná šla, ale ne sama, a on se nabídl, že do toho půjde se mnou. Vzpomínám si, že obchod jsme otevřeli 1. září 2001 a o deset dnů později spadla v New Yorku Dvojčata. Tehdy jsme se strachovali: Co s námi bude?

    Nebáli jste se spíš, jestli jdete v podnikání správným směrem?

    To zase ne, my jsme věděli, že jdeme dobře. Pro mě bylo důležité, že jsme v plusu. 

    Kdo vám vůbec pomohl v začátcích?

    Měla jsem našetřené nějaké svoje peníze, naši mi půjčili dodávku a padesát tisíc, také jsem dostala dotaci od úřadu práce, kde jsem byla nějakou dobu registrovaná. Z toho jsme nakoupili podlahu, počítače a už tehdy jsem si rovnou koupila digitální foťák, protože jsem už věděla, že chci jít i cestou e-shopu. Paradoxní je, že já sama jsem se naučila nakupovat přes internet až před čtyřmi lety. Do té doby jsem příliš nezkoumala informace o zboží ani recenze na jiných webech, takže mi často přišla nějaká kravina. 

    Začínala jste v Ostravě, nicméně první obchod Queens vznikl před patnácti lety v Brně. 

    V Ostravě jsme fungovali ještě pod společným názvem Freihand, obchod byl spojený s tetovacím studiem. V Brně jsem viděla mezeru na trhu a měla jsem tam spoustu kontaktů v komunitě, takže to byl logický krok. Brněnský Queens jsme otevřeli v roce 2003 před Vánocemi a o Velikonocích 2004 už jsme spouštěli e-shop – nejprve šlo o katalogovou stránku a lidé objednávali mailem nebo po telefonu. Od roku 2006 máme klasický e-shop.

    Do Brna už jste šla sama, bez kamaráda. Znamená to, že je váš byznys one-woman show?

    V určitém smyslu ano, ale vždycky jsem se spoléhala na svůj tým. Hned jsem zaměstnala prodavače a posléze slečnu, která se starala o e-shop a brala za mě telefony, protože můj tehdejší přítel už z toho rostl, že jsem v deset večer pořád na mobilu a něco řeším.  

    Rozhovor pokračuje na další straně. >>>

  • Říkal o vás, že jste workoholička?

    Ano, ale mě to zkrátka bavilo. A když to člověka baví, tak moc nehledí na to, kolik času tou prací nakonec stráví. Já jsem ani nemívala klasickou dovolenou. Když jsem jezdívala nakupovat oblečení, vinyly a barvy třeba do Berlína nebo do Vídně, tak jsem k tomu připojila třeba koncert. 

    Na vašem Instagramu jste v jednom příspěvku k výročí Queens napsala, že jste ráda, že jste to zvládla i navzdory haterům. Někdo vám házel klacky pod nohy?

    To víte, člověk z Ostravy, navíc ženská! Je třeba si uvědomit, že graffiti, hip-hop, skate, to byl mužský svět. Byla tu partička kluků, pro něž jsem představovala konkurenci, a někteří z nich mou firmu dlouho rozdýchávali. Jeden člověk třeba na internetu vydával velmi sprosté články, aby mě poškodil, zažili jsme vybité výlohy, vykradený obchod. S příchodem sociálních sítí se hateři přesunuli na Facebook, kde píší komentáře. Ale nad tím už mávám rukou. 

    Začínala jste díky subkulturám, dneska je ale streetwear masivním trendem. Pomáhá vám to?

    Ano, stal se z toho mainstream, což nahrává nejen nám, ale i konkurenci. Oblečení v tomto stylu je dnes běžně dostupné i v módních řetězcích. Když vidíte člověka oblečeného od nás a člověka oblečeného z Háemka, tak ten od nás má všude autentická loga a jeho oblečení či boty mají pravděpodobně lepší gramáž nebo jsou kvalitnější. Zdálky ale vypadají dost podobně.

    Z opravdových milovníků tenisek, tzv. sneakerheads, se dnes ovšem opět stává svého druhu subkultura. Nedávno jsem četla na Facebooku status Tomáše Třeštíka sestavený ze slangů této komunity a přiznám se, že jsem nerozuměla ani polovině textu.

    Ale takhle to bylo vždy. V roce 2006 jsme s Adamem Šitavancem vytvořili komunitní platformu pro milovníky tenisek Sneakers.cz, kam si každý nahrával fotky svých bot. I já jsem tam přispívala a mimochodem díky tomu jsem měla přehled o tom, kolik párů vlastním.

    Lenka Ondruchová, zakladatelka obchodů QueensLenka Ondruchová, zakladatelka obchodů QueensAutor: Filip Poreba

    Prožívám teď velký střet hodnot. A myslím, že nejen já, ale celkově i mladá generace. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem sama začala boty prodávat a sbírat, tak tehdy v množství spočívalo bohatství. Teď si naopak lidé říkají: Třicet párů bot, vždyť to ani neunosím!

    To by mě zajímalo!

    Já mám teď dva domovy. Bude to rok, co jsem se přestěhovala na vesnici do rodinného domu a současně si ještě držím svůj původní byt v Ostravě. V Ostravě mám asi dvě stovky párů a na vesnici asi patnáct i s pantoflema na zahradu. 

    Najdeme u vás v botníku i nějaký vzácný sběratelský kousek?

    Nikdy jsem to úplně nehrotila, ale ano, pár takových kousků mám. Bohužel do některých už se nevejdu, protože po porodu se mi zvětšila noha. Teď postupně spíš nějaké páry prodávám a u některých čekám, až do nich doroste syn, protože jsem hodně nosila pánské modely. Ty jsem navíc nakupovala v outletech, takže mě přišly na zlomek dnešní ceny. Třeba Instapump Fury od Reebok, u kterých si můžete podrážku přifouknout pumpičkou. Ty mám asi sedmery. Ale nenosím je.

    Popravdě jsem byla zvědavá, v jakých přijdete botách (Lenka má na sobě Adidas Stan Smith).

    V poslední době hodně měním svůj životní styl i v souvislosti s tím, že žiju na vesnici, a tím pádem nemám potřebu nosit tak extrémně výrazné boty jako dřív, to jsem nosila hodně ujeté věci. Teď sáhnu spíš po jednoduché klasice, jako jsou právě Stan Smith.

    V čem ještě spočívá ta změna? Zamýšlíte se i nad spotřebou oblečení a bot?

    Prožívám teď velký střet hodnot. A myslím, že nejen já, ale celkově i mladá generace. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem sama začala boty prodávat a sbírat, tak tehdy v množství spočívalo bohatství. Teď si naopak lidé říkají: Třicet párů bot, vždyť to ani neunosím! Ale pak mi také bude čtyřicet, bydlím na vesnici, jezdím často vlakem a v poslední době navíc chodím v co nejtenčích podrážkách nebo i bosa. Můj muž totiž nenosí boty. 

    Váš muž nenosí boty???

    Ano, samozřejmě do práce boty nosí, ale jinak ani když je chladno. 

  • Takže on vás učí barefoot a co vy? Koupila jste mu nějaké pořádné tenisky? 

    Nekoupila, má jedny a nenosí je rád (smích). My jsme byli původním životním stylem opravdu hodně odlišní, ale současně jsme měli hodně názorových styčných bodů. On přijal některé prvky mého životního stylu, trochu si, jak se říká, ohladil hrany“ a já to mám stejně. 

    Četla jsem o vás, že jste matka samoživitelka, což mě zcela nepokrytě zaujalo v souvislosti s tím, že má vaše firma tržby 180 milionů korun. To už tedy není pravda...

    Byla jsem sama dva roky, s bývalým partnerem máme syna ve střídavé péči a vycházíme spolu dobře. Problémy začaly, když jsme se spolu odstěhovali na vesnici, kde jsme nakonec zůstali skoro čtyři roky. Můj muž tam dokonale zapadnul, dokonce si udělal myslivecké zkoušky. Pro mě to ale bylo náročné – časté cesty do Prahy i zahraničí, hodně času u počítače... Nakonec to dopadlo tak, že jsem se se synem odstěhovala zpátky do města.

    To pro vás musel být docela skok: z městského ruchu do klidu.

    A ještě navíc jsem žila s mužem, který příliš nevnímal, že potřebuju při rodičovské taky pracovat. Takže jsem se vrátila na dva roky do Ostravy s tím, že patřím do města. A teď jsem zase zpět a žiju pět set metrů od domu, kde jsem bydlela předtím. Nikdy neříkej nikdy.

    Jak zvládáte držet krok s trendy, když jste teď většinu času mimo město?

    Mám internet a tým. Dream tým, který jede bomby, zatímco já vařím marmeládu. To byl můj cíl a na tom jsem poslední tři roky pracovala. 

    Myslíte cíl zvolnit?

    No jasně! V kombinaci s mateřstvím už toho bylo fakt hodně a když se k tomu přidal rozchod, tak to hraničilo s kolapsem. Ale já mám v sobě stopku, díky které jsem si řekla, že tudy cesta nevede.

    Lenka Ondruchová, zakladatelka obchodů QueensLenka Ondruchová, zakladatelka obchodů QueensAutor: Filip Poreba

    Některá rozhodnutí, jako třeba odstěhovat se na vesnici, jsem činila kvůli svému muži, a přitom jsem se sama necítila komfortně. Chyběli mi lidé, chyběla mi práce. Hodně pomohlo, že jsem odešla a nejprve našla sama sebe.  

    Jak jste dokázala najít ten čas pro sebe a nezbláznit se?

    Už jsou to tři nebo čtyři roky. Nejvíc to gradovalo ve chvíli, kdy jsem nebyla schopná se zorientovat, jestli náš vztah bude pokračovat, nebo ne. Tehdy jsem vůbec nechápala, proč se mi dějou tyhle věci. Samozřejmě jsem vyhledala pomoc psycholožky, to byl první krok. Ona mi dávala zpětnou vazbu a vysvětlovala, jak funguje mozek. Postupně jsem si o tom začala víc číst a došlo mi, že nejdůležitější je vytvořit si svoje hranice.

    Jak konkrétně?

    Uvědomila jsem si, že můj bývalý muž je překračoval. Některá rozhodnutí, jako třeba odstěhovat se na vesnici, jsem činila kvůli němu, a přitom jsem se sama necítila komfortně. Chyběli mi lidé, chyběla mi práce. Hodně pomohlo, že jsem odešla a nejprve našla sama sebe. Teprve pak jsem se zase mohla vědomě vrátit do stejné vesnice s tím, že tentokrát jde o mé rozhodnutí. 

    Co jste se ještě naučila?

    Mnohem lépe vnímat samu sebe. Teprve když najdete samu sebe, tak můžete začít věci měnit. Já jsem třeba nikdy nevařila s láskou a teď se vysloveně těším, až něco uvařím. Chce to také čas, takže čím víc práce jsem mohla předat, tím víc času jsem pro sebe a pro rodinu získala.

    A co chystáte dál, kromě vaření marmelád?

    Zahraničí. Teď jsme kromě německé spustili také slovenskou verzi webu, protože z našich zkušeností mladí Slováci češtině až tak nerozumí. Chystáme i global site v angličtině i dalších jazycích. Jde to trochu pomaleji, než bych chtěla, ale to je ten work-life balance. Jsme v plusu, je na výplaty, firma je zdravá a i já chci mít prostor na žití, takže o víkendech vypínám a trvám na tom, aby si lidé v mém týmu vybírali dovolenou. Zkrátka žít život. Ale myslím, že už ani ve světě se to tolik nehrotí, že? Urvat strop  já vždycky říkám, tak ho urvi, jestli je to tvoje cesta. 

Jdi na homepageZpět na začátek
1080p 720p 360p
Další příběhy

Horoskopy