Pavlína Louženská: Na konferencích mě považovali za hostesku
Pavlína Louženská (33) má podle spousty mladých žen, které pracují v marketingu nebo v médiích, kariéru snů. Studovala anglistiku a amerikanistiku, ale namísto překladatelství zamířila na pozici ředitelky marketingu jedné z renomovaných poradenských agentur pro online marketing, posléze v ZOOTu šéfovala velkému týmu lidí. Ona sama přesto říká, že žádná z nás by s ní určitě měnit nechtěla. Moc dobře totiž ví, co znamená obětovat práci soukromý život nebo zdraví.
Čeká vás vystoupení v rámci konference WO.men, která letos nese podtitul Život není stereotyp. Ve video pozvánce říkáte, že nechcete, aby jednou vaše dcera v práci čelila debilním otázkám. S jakými jste se potýkala vy sama?
Jednou jsem dorazila na konferenci, lidé u dveří se na mě podívali a řekli mi: „Šatna pro hostesky je tamhle.“ Poté jsem šla na pódium a zatímco kluky přede mnou uváděli slovy „Tomáš, to je CEO Rohlíku, Karel vystudoval Oxford...“, mě představili: „A to je Pavlína, jediná holka, kterou tu dneska máme.“ Nebo se mi stalo, že za mnou přišel kluk a požádal mě, jestli bych mu mohla dát kontakt na šéfa marketingu agentury H1.cz. Tím šéfem jsem byla já, nejvíc mě ale naštvala jeho reakce: „Jako vážně?“ Přitom tyto stereotypy si mnohdy ani neuvědomujeme, jsou přirozené. I já sama jsem si v té době dávala pozor, abych nedorazila v sukni i v podpatcích, protože by to znamenalo, že jsem hosteska.
Byl to hlavní impuls, proč jste pak na Facebooku založila skupinu #holkyzmarketingu, která má dnes skoro deset tisíc členek?
Ano. Když se podíváte na statistiku, tak v době, kdy #holkyzmarketingu vznikly, pouze pět procent zakladatelů start-upů byly holky. Ono je pak jasné, že vás pak na konferenci budou považovat spíš za hostesku než zakladatelku start-upu. Jsme takové černé labutě. Podobné je to v technologiích. V době, kdy jsem se dívala na tu rešerši, v této oblasti pracovalo pouze dvanáct procent holek. A je na naší generaci pokusit se to změnit. O to zodpovědnější takové rozrážení stereotypů je, protože najednou nemluvíte sama za sebe. A je to velký tlak, protože když jste někde na pódiu jediná holka, musíte být sakra dobrá, aby si ostatní neřekli: „Ale holky sem nepatří.“ Já osobně než jdu na pódium, tak si přednášku přeříkám třeba stokrát.
Tak důkladná příprava vychází jen z touhy rozrážet stereotypy, anebo to zkrátka máte v sobě?
Myslím, že je to klasický imposter syndrom, tedy pocit, že nejsem dost dobrá. Stále čekám, kdy mě někdo odhalí a řekne: „Promiňte, my jsme se spletli, vy sem nepatříte.“
Nejsme všichni tak trochu podvodníci?
Odpovím trochu ze široka. Vždycky jsem si myslela, že až dostuduju, až budu CEO, až, až, až... zkrátka až dosáhnu nějaké úrovně, najednou mě ozáří duha a už to bude dobré. Ale mám pocit, že čím víc stoupám, tím spíš se této myšlenky vzdávám – že najednou to bude všechno skvělé a já budu přesně vědět, co dělám. Často se také potkávám s lidmi, kteří jsou ve vysokých pozicích, a zjišťuju, že i oni mají své slabosti.
Proč se tak moc bojíme, že selžeme?
Moje sociální bublina je teď fascinovaná knihou Nastavení mysli, která říká, že jsou dva typy lidí. Jeden z nich, když dostane trojku z češtiny, tak to vzdá a řekne si, no co, tak na češtinu nemám talent. Ta druhá skupina si řekne: Tak jo, zamakám a příště dostanu jedničku. A to je přístup, který naše společnost hodně promuje. Bavila jsem se o tom ale i se svou terapeutkou a ta mi řekla, že tam chybí ještě jeden princip. A to ten, že trojka je naprosto v pohodě.
V jednom z rozhovorů jste prozradila, že vaše maminka byla třicet let v domácnosti. Měla jste pocit, že se vůči tomu musíte vymezit?
Moje máma měla skvěle nastartovanou kariéru, byla jednou z mála holek, které promovaly na ČVUT, s tátou se seznámila tak, že šéfovala programovacímu týmu, ve kterém byl. Rodila až ve třiceti, takže o nějaké naivitě také nemůže být řeč. Ale porod byl tak špatný, že jí dali na výběr: Buď mě dá do Jedličkova ústavu, anebo se mnou zůstane doma. A ona zůstala, i s bráchou, který se narodil a pár let později a opět šlo o komplikovaný porod. V momentě, kdy by se teoreticky mohla vrátit, už do jejího oboru bylo těžké naskočit.
Ale zpět k otázce. Ano, tohle mě vždy táhlo dopředu, hlavně když jsem viděla, jak moje máma v jistém kontextu ztratila nezávislost. Na druhou stranu o sobě vím, že kdybych se dostala do podobné situace, tak se bez váhání rozhodnu úplně stejně.
Jak jste došla k tak pevnému přesvědčení?
Existuje něco, co se jmenuje LARP. Představte si hry na hrdiny, které jsme hrávali jako děti, dračí doupě a podobně. Jde o takové improvizační divadlo. Já jsem se přihlásila na jeden z nejhorších larpů, který simuluje totalitní režim. Takže jsem odjela na tři dny s partou padesáti lidí někam do pustiny. Tam jsem dostala roli, která úplnou náhodou kopírovala můj reálný život – dělala jsem PR a marketing pro totalitu. Byla jsem velmi ambiciózní kariéristka. Ale vedle toho jsem měla ještě syna a manžela, které jsem zanedbávala. Zlomilo se to ve mně až ve chvíli, kdy jsem šla v rámci hry na jednání a najednou jsem skrz okna školy viděla svého syna usedavě plakat. Doběhla jsem pro něj a to byl ten moment, kdy jsem se zcela přirozeně a okamžitě vykašlala na kariéru.
S jakou motivací do takové hry člověk jde?
To je různé. Znám lidi, co jezdí na larp každý víkend. Pro mě to bylo něco, co si chci vyzkoušet. Od malička mě máma posílala na kurzy přežití v rámci prázdninové školy Lipnice. Svůj vliv mělo i to, že jsem byla zrovna po rozchodu, a to člověk dělává dramatická rozhodnutí. Přišlo mi to vtipné a zároveň jsem si chtěla ověřit, kde jsou hranice mých psychických možností.
Co jste se o sobě dozvěděla vedle toho, že byste dokázala okamžitě vyměnit kariéru za dítě?
Jedno z témat, které v sobě hodně řeším, je pravda. Když člověk působí v marketingu, tak k tomu přirozeně dospěje. Ale jedna věc je říkat pravdu a jiná je říkat ji ze správných pohnutek. Během hry jsme podstupovali i výslechy a psychické nátlaky, ocitali jsme se na samotce. Já s člověkem, který hrál mého syna, jsme byli skoro jediní, kdo ten nátlak ustál. To jsem si z larpu odvezla: Že když bojuju za něco, co je větší než já, tak se nenechám zlomit.
Když půjdeme zpět do reality, myslím, že vy nakonec před takovou volbu ani stát nebudete. Máte už v hlavě plán, jak skloubit kariéru s mateřstvím?
Pro mě je velkou otázkou, jestli to vůbec půjde. Mám Crohnovu chorobu, což není úplně skvělý předpoklad pro otěhotnění. Když mě před třemi lety operovali, tak mi řekli, že mám rok na to, abych měla dítě. Na druhou stranu mi také říkali, abych si vyřídila invalidní důchod, takže je beru s rezervou. Ale vím, že tu ta možnost je a musím s ní počítat.
Nicméně doba nám dnes samozřejmě nahrává. Naše matky neměly možnost home office, flexibilních úvazků a podobně. Vzpomínám si, že když jsem řešila, co budu studovat, navrhovala máma, abych šla na anglistiku. Aspoň prý na mateřské budu moci překládat. Takže ano, plánuju si, že se kariéry nevzdám. Ale počítám i s tím, že mě přemůžou hormony a nebudu chtít po třech měsících zpět do práce.
Co si myslíte o přístupu "having it all"? Je to cesta k naplnění, nebo spíš způsob, jak se uštvat?
Včera jsem viděla film s Emmou Watson The Circle a ona v něm dostane otázku, čeho se nejvíc bojí. Odpoví: "Not fullfilling my potential". A to je myslím to, co nás všechny žene. Od malička nám rodiče říkali, že můžeme být čímkoli. Ale to znamená, že můžeme být klidně vším.
Kamarád mi zase připomněl film Rok ďábla, kde Nohavica vypráví o svém alkoholismu. Říká, že je to kámen, který valíte do kopce. A pořád to jde, jdete, jdete, jdete ke hvězdám a všechno dává smysl. A pak najednou dojdete na vrchol, zlomí se to a už jdete jen z kopce. My si také pořád nabíráme další joby, sporty, kurzy, kytky a jídla na Instagram a zkoušíme, kdy se to zlomí. Ten tlak je extrémní. A pozor, nemyslím si, že jde o tlak okolí nebo že se to dá svést jen na sociální sítě. Největším nepřítelem jsme my sami. Nikdo si nedává kratší deadliny na sebe než já sama, nikdo mi častěji neříká, že mám zhubnout, než já sama.
Přitom pro mnoho mladých žen jste právě vy vzorem...
Jednou za mnou přišla holka a řekla mi, že až vyroste, chtěla by být jako já. Odpověděla jsem jí: „To je ta poslední věc, co v životě chceš.“ A uvědomila jsem si, že navenek vypadají moje kariéra nebo Instagram moc hezky. Jenže existuje i odvrácená strana tohoto světa, ať už je to moje nemoc, syndrom vyhoření, kterým jsem prošla, fakt, že jsem si kvůli pracovnímu nasazení rozsekala vztahy, nebo chvíle, kdy brečím vyčerpáním. Proto jsem začala intenzivně psát svůj blog, kde popisuju věci, jak jsou.
Zmínila jste syndrom vyhoření. Jak k tomu došlo?
Odnesla jsem si z toho dvě velké lekce. Během dvou let v ZOOTu mi radikálně vyrostl tým lidí. Spousta z nich byla na startu kariéry, a tak jsem měla tendenci se o ně starat, nejen, jak pracují, ale jestli jsou spokojení a nic jim nechybí. A začala jsem zapomínat na sebe. Přitom je to stejné, jako když máte v letadle kyslíkovou masku: Nejdřív ji musíte nasadit sobě a pak teprve svému dítěti. Já jsem na sebe zapomněla.
A ta druhá lekce?
Život by měl fungovat jako stolička, která má minimálně tři nohy. Člověk by se měl opírat o vztah, práci, koníčky... Já jsem tehdy všechno ostatní vymazala. V práci jsem klasicky nestíhala, tím pádem jsem přestala chodit na jógu, časem i na srazy s kamarády, do toho jsem se rozešla se svým klukem a rozhodla se, že se přestěhuju a poprvé v životě budu bydlet sama. V té době bylo před Vánocemi a Vánoce v retailu jsou největší zlo, které můžete v práci zažít. Vzpomínám si, jak jsem přišla domů, byla tam zima, skoro žádný nábytek, chybělo mi jídlo a uvědomila jsem si, že nemám ani komu zavolat. Došlo mi, že za pět hodin půjdu zase do práce, kde na mě čeká nekonečný proud požadavků. Najednou toho bylo moc...
Co následovalo?
Měla jsem štěstí, protože jsme měli v ZOOTu k dispozici psychoterapeuta. Ten mi dal tip na externí psycholožku a současně jsme se dohodli, že si vezmu měsíc volna a po návratu se dohodneme, co bude dál. Shodou okolností jsem už měla koupené letenky, takže jsem vzala batoh a procestovala jsem Evropu – Řím, Lisabon, Azory, Porto, Paříž a zpět.
Na takových cestách na vás chmury z osamění nepadají?
Četla jsem skvělou knihu, která se jmenuje Na prahu změn a pojednává o přechodových rituálech. Píše se tam, že naše evropská kultura si naivně myslí, že existuje konec a hned po něm začátek. Ale tak jednoduché to není, mezi koncem a začátkem existuje vakuum. Je to podobné, jako když příslušníci afrických kmenů odcházejí do pouště, aby se stali dospělými. Je přirozené, že v době kdy něco končí a než něco začne, chce být člověk sám, aby mohl co nejlépe vnímat, co chce, kam chce jít a jaké má priority. A to jsem přesně potřebovala.
Podařilo se vám pak udělat v přístupu k práci nějaké změny?
Ano, nastavila jsem si to úplně jinak. Rozhodla jsem se, že dám od marketingu na chvíli ruce pryč a nastoupila jsem do agentury 2FRESH, kde se věnuju produktům a inovacím. Domluvila jsem se s nimi, že budu pracovat jen čtyři dny v týdnu. A samozřejmě jsem byla naivní. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mám jen trochu času navíc, jsem začala šlapat do dalších deseti věcí.
Ano, píšete o módě, jste ve správní radě Transparency International, s přítelem školíte začínající módní tvůrce v rámci akce Elegantní Česko, teď konference WO.men... Umíte vůbec nabídky odmítat?
Na některé věci nechci říkat ne, protože mi připadají důležité. Hlavně když můžu mluvit i o odvrácených stranách úspěchu. Nechci mít bizarní image superženy. Budu ráda, když příběh, který vyprávím, někomu pomůže – i přesto, že mě bolel. Když už jsem si tím prošla já, třeba si tím díky mě neprojde někdo další. Anebo si tím projde, ale bude rád, že není sám a že se mu děje něco normálního.