Lenka Vlasáková: Každé přání potřebuje jinou energii a určitou míru svobody

2 min čtení

2 min čtení

„Čím konkrétněji a jasněji vyšle člověk signál, kam chce směřovat, čeho by chtěl dosáhnout, prožít a tak dále, tím jednodušší je, aby se jeho vize uskutečnila,“ říká herečka Lenka Vlasáková. V rozhovoru pro prosincové číslo časopisu Moje psychologie promluvila o tom, jak si správně přát a co od procesu přání očekávat.

V prosincovém čísle Mojí psychologie se mimo jiné věnujeme síle myšlenek a energii našich přání. Nakolik vy sama věříte v jejich moc a energii? 

Každé přání potřebuje jinou energii. A věřím, že přemíra energie může spoustu přání zabít a zadupat. Musí mít v sobě správné napřímení a zároveň správnou míru svobody, musí tam zůstat otevřenost a volný prostor, aby přání mohlo vůbec někam vplout. Třeba mně se přání vyplnila vždycky se zpožděním a mám pocit, že to bylo právě kvůli tomu, že jsem většinou byla až příliš napřímená a nedala jsem tomu potřebný prostor. V momentě, kdy jsem to celé pustila, tak se přání zhmotnilo. Najít tu správnou míru energie, aby se z toho nevytratila svoboda, je velké umění.

Lenka Vlasáková pro časopis Moje psychologie 12/22. / Zdroj: David Turecký

Co je pro vás v poslední době zahrnuté v kategorii splněných přání? 

Nevím, jestli jsou to úplně splněná přání. Ale jak jde člověk životem, tak občas vyslovuje nějaké své idey: Já bych chtěl něco zažít, něco vykonat. A v posledním roce se mi děje, že tyhle své myšlenky zhmotňuju. Že jsme něco, o čem jsme dlouho mluvili, konečně uskutečnili, postavili… Záměrně mluvím v množném čísle, protože to hodně souvisí s mým mužem, a letos jsme hodně věcí uchopili a dotáhli do konce. Ať je to naše cesta do Santiaga de Compostela, náš divadelní festival v Křinci nebo to, že jsme roky mluvili o sauně a letos ji konečně máme. Mám pocit, jako by se letos těmi našimi zhmotněnými přáními a myšlenkami něco završilo, a to mi přijde skvělé. 

V dubnu jste se s vaším mužem vydali na cestu do Santiaga de Compostela. Bylo to něco, co jste si už dlouho přála zažít? 

Bylo to z kategorie mých snů. Mluvila jsem o tom léta letoucí a stejně tak dlouho jsem o tom snila. A když jsem přemýšlela, co bych si přála k letošním padesátinám, tak jsem si říkala, že vlastně nic nechci ani nepotřebuju, ale jestli tedy něco – tak chci jít do Santiaga. A Jenda, můj muž, mi nabídl, že půjde se mnou a že se mi postará o takový servis, že nebudeme spát v ubytovnách, ale v hotýlcích a penzionech. Dětem jsem řekla, že nejlepší narozeninový dárek, jaký mi můžou dát, bude, když se tady o sebe ty tři týdny postarají. Do Santiaga jsme s Honzíkem jeli autem, protože létání nesnáším, a vyjížděli jsme z Žatce, hned po našem zájezdovém představení. Na jevišti jsme se poklonili a vyrazili jsme směr Porto. 

Celý rozhovor s Lenkou Vlasákovou najdete v prosincovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.

Moje psychologie 11/22. / Zdroj foto: David Turecký