„STOP!“ zakřičím, až mě začne škrábat v krku. Už vím, že jde o poslední výstrahu pro útočníka. Pokud se ho ani poté nezbavím, nezbývá mi nic jiného než na něj zaútočit fyzicky a zkusit utéct do bezpečí. V tuto chvíli proti mně stojí pouze nehybná figurína, na níž cvičím modelovou situaci. Příště ale na jejím místě může být skutečný agresor a já budu muset jednat. A bez nácviku bych se ubránila jen těžko. Proto jsem vyrazila na dvouhodinový kurz moderní sebeobrany.
Sebeobranu si mnozí představují především jako kombinaci důkladně nacvičených kopů a hmatů, kterými je možné zneškodnit útočníka. Jenže skutečná praxe ve vypjaté situaci se může velmi lišit od toho, co se člověk naučí na tradičním kurzu nebo v příručce. Stres a adrenalin se na každém z nás podepisují jinak. Pro někoho není problém se ohnat (slovně i fyzicky), někdo zamrzne a není schopen vydat ani hlásku. Já patřím do skupiny B.
TIP NA VIDEO: Podívejte se na díl pořadu O čem se mlčí věnovaný domácímu násilí
Naštěstí jsem se nikdy nesetkala s pokusem o oloupení, napadení či znásilnění. Místo toho jsem ale od dětství zažívala téměř pravidelné slovní napadání od spolužáků i cizích lidí na ulici. Poslouchala jsem ty nejhorší poznámky a vždy dělala, že je neslyším. Uvnitř jsem byla ztuhlá a knedlík v krku mi bránil se jakkoliv ohradit. Shodou okolností se mi podobná situace stala i v den, kdy jsem se na kurz chystala – partička teenagerů si našla oběť. A já v této pozici opět nedobrovolně zůstala.
K uvažování o účasti na kurzu sebeobrany nedávno přispěla ještě jedna dost nepříjemná situace. S manželem jsme seděli v Národním divadle v první řadě na balkoně. Ve druhé polovině představení jsem na své noze ucítila nohu statného padesátníka, který seděl vedle mne. Okamžitě jsem uhnula a pomyslela si, že jde o jednoho z těch nevychovanců, kteří potřebují být za všech okolností co nejvíce rozcapení. Během chvíle se ale jeho noha opět nalepila na tu mou. Pokračovalo to tak dlouho, až jsem reálně neměla kam dál uhnout, abych nebyla ve fyzickém kontaktu s tímto člověkem.
V ten moment se mi rozjela úzkost, objevil se knedlík v krku a myšlenka, že bych uprostřed představení měla na cizího člověka houknout, co si to dovoluje, mě děsila. Při odchodu, kdy se u dveří z hlediště vytvořil shluk lidí, mi dotyčný ještě sáhl na zadek. Opět jsem jen ztuhla a manželovi se se vším svěřila až v taxíku. Trápí mě to dodnes. Ale ještě víc mne trápí, že jsem tehdy v sobě nenašla sílu se ohradit. Nastal čas se to naučit.
Na kurz moderní sebeobrany jsem narazila náhodou při víkendovém hledání nových podcastů na Spotify. Čas jsem si krátila poslechem jedné epizody Příběhu, který se opravdu stal od spisovatelky Markéty Lukáškové. Hostem byla Jasmína Houdek, která se svým manželem Pavlem založila Moderní sebeobranu: soubor kurzů, které vás učí se ubránit nejen fyzicky, ale i slovně.
Ihned po poslechnutí podcastu, jenž mi už sám o sobě dodal dost sebejistoty, jsem se okamžitě přihlásila na večerní minikurz. Ten slouží jako úvod do sebeobrany, zároveň je ale natolik prakticky zaměřený, že i po dvou hodinách odcházíte se znalostmi, které mohou odvrátit mnohé útoky a obtěžování na ulici.
Jde to i bez kopanců
Ve skupince deseti žen různých věkových kategorií, povolání i životních zkušeností jsme se v podvečer sešly ve sklepním prostoru na pražské Letné. Na starost nás měla dvojice skvělých instruktorek – Gábina a Lenka. Na úvod proběhlo seznamovací kolečko, kdy jsme si navzájem řekly svá očekávání, důvody návštěvy kurzy a občas i vlastní zkušenosti, které nás k vyhledání Moderní sebeobrany vedly. Bylo velmi příjemné, že nám instruktorky od počátku zdůrazňovaly, že učební místnost je pro nás po celou dobu kurzu safe space, kde zůstane vše, co zazní. A stejně tak vše, o čem jsme se měly bavit a co jsme měly nacvičovat, bylo založené na absolutní dobrovolnosti. Nikdo nebyl do ničeho nucen, stačilo bez jakéhokoliv uvedení důvodu prostě jen říct: „Tohle dělat nebudu/nechci.“
Prvním z bodů byla diskuze na téma, kdo může být nejčastější obětí napadení a zda lze něco na nás samotných změnit, abychom se pro útočníka nestaly tak snadným cílem. Jistě, nezměníme oblečení, věk, handicap (agresor si často může vybrat třeba mladší lidi nebo naopak seniory či osoby s nějakým postižením) ani to, jak moc na okolí působíme jako člověk, kterého je o co okrást. Co naopak změnit můžeme je naše pozornost – vyndat sluchátka z uší, když večer procházíme nepříjemným místem, je přece maličkost – a postoj. Shrbení, nejistí lidé mohou na útočníka působit skutečně jako snazší kořist než osoba, která bude sebejistá a stabilní (a to doslova).
Po ujasnění těchto základů jsme přešly do praktické části kurzu. V ní nás instruktorky učily, že i když si často myslíme, že pro ubránění potřebujeme hlavně umět sérii různých zneškodňujících hmatů a kopů, takový pokus o kopnutí do rozkroku nemusí vždy zabrat. Když jej neumíme provést správně, agresor nás stihne chytit za nohu a dostane nás na zem. Přitom mnohé obtěžování na ulici lze často odvrátit, aniž se vůbec dostaneme do fáze fyzického kontaktu.
U toho jsme se naučily také obranný postoj. Při něm před sebe dáme obě ruce – mírně pokrčené v loktech a s roztaženými dlaněmi. Jedna paže (a stejně tak i stejná noha) je při tom předsunutá dopředu. Klíčová je na celém postoji hlavně stabilita i lehce pokrčená kolena, která zajistí menší riziko zranění, kdyby se útočník rozhodl vám do kolene kopnout.
Nechte toho!
Postoj je sice základ, rozhodně to jím ale nekončí. Někteří určitě zažili situaci, kdy je například na zastávce otravoval dotěrný člověk, kterého neodradilo (ba třeba dokonce ještě popudilo), že u sebe skutečně těch pár korun, stravenku nebo cigaretu nemáte. V takové situaci mnozí v dobré víře přistupují k frázím jako: „Můžete mě prosím nechat být?“ Takový dotaz ale může být kontraproduktivní, neboť pro útočníka působí jako výzva k diskuzi. Klíčové je proto dát dané osobě jasný pokyn. Může znít různě, záleží, co vám půjde nejlépe přes jazyk: Nechte toho! Nechte mě být! nebo klidně prosté Ne! Takovou frázi pak stále důrazněji opakujte, dokud daný člověk nepochopí, že u vás nepochodí.
Jenže co když útočník nemá v plánu se jen tak nechat zastrašit jednou opakující se mantrou? Každý má míru tolerance jinde, ale ve chvíli, kdy ucítíte, že výstraha nikam nevede, je načase použít poslední výstražné varování, které spočívá v co nejhlasitějším a nejdůraznějším zakřičení slovaSTOP. Kromě toho, že ve chvíli, kdy je vyřčené skutečně nahlas, může přilákat zájem okolí, mělo by agresora doopravdy upozornit, že jde o poslední šanci si vše rozmyslet a odejít. Pokud se ani po této výstraze nehne z místa (případně se bude chystat na vás zaútočit i jinak než slovně), z vaší strany by mělo přijít na řadu fyzické zastrašení – útok prsty na oči agresora. Zní to hrozivě a napoprvé se vám asi bude i samotné nacvičení příčit. Lektorky nás ale několikrát ujišťovaly, že takovým výpadem dotyčného neoslepíme ani mu oči nevypíchneme. Jen mu způsobíme dostatek bolesti, abychom měly čas se rychle otočit a utéct do bezpečí.
Tuto modelovou situaci jsme během dvou hodin kurzu nacvičovaly krok za krokem – nejprve mezi sebou ve dvojicích, poté s instruktorkami a následně i na figuríně. Přestože šlo o pouhý nácvik, kdy jsme mohly být teoreticky v klidu, postupně jsem se všechny přiznaly, že nám srdce buší ostošest.
Při nácviku ve dvojicích jsme se zároveň měly střídat v pozici agresora a napadeného. Přiznám se – a nebyla jsem jediná – že role agresora mi vůbec nebyla po chuti. Říkat někomu nadávky a obtěžovat ho mne stavělo do nepříjemné situace, která mi vyvolávala úzkost. Po prvním pokusu jsem se tedy této role vzdala a raději pokračovala coby napadená s lektorkami, které si díky letům praxe servítky rozhodně nebraly a ve své roli byly natolik přesvědčivé, že se mi adrenalin vyplavil téměř okamžitě. Ruce se mi klepaly a tep jsem měla tak 200. V důraznosti i provedení všech kroků jsem ale zůstala zcela nekompromisní.
Po dvou hodinách jsem z kurzu odcházela podstatně sebejistější a sebevědomější. Na závěr jsem totiž s lektorkami probrala přímo svůj zážitek z divadla, kdy jsem se dozvěděla, že i za cenu ztropení scény při představení jsem se měla rázně ozvat – konkrétně a hlavně nahlas pojmenovat situaci a dát jasný pokyn – v tomto případě Přestaňte mi sahat na nohu/zadek! Dobré je ale pamatovat i na to, že daný člověk dost možná prostě nesklopí uši a neomluví se. Spíš vás osočí, že si vymýšlíte, situaci zlehčí (typický příklad gaslightingu) nebo utrousí ošklivou poznámku na vaši adresu. Ani jedno z toho vás už ale nemusí trápit. Vaším úkolem bylo se ozvat a dát agresorovi i okolí jasně vědět, kde jsou vaše hranice a že si něco takového nenecháte líbit. Protože i tak vypadá efektivní sebeobrana.
