Jitka Schneiderová: Byla jsem zamilovaná. Nic menšího

Když v ten dubnový večer stála Jitka Schneiderová na pódiu v Lucerně, kterou roztančila na pomoc pěstounským rodinám, věděla jednu věc: Že kdyby vynechala jedinou minutu ze svého dosavadního života, a to včetně těch těžkých, tak by to nedokázala.

Jste půlkou jednoho z těch bývalých párů, které na úrovni zvládly nejen rozchod, ale i život poté. Díky čemu?

Určitě to nebylo jednoduché a není na to jeden návod. Teď už můžu zpětně říct i to, že jsem sama během té doby zažila perné chvíle. O to víc si na Davidovi (Švehlíkovi, poz. redakce) vážím, s jakou ctí to tehdy ustál. Byla jsem to já, kdo pojmenoval konec našeho vztahu a rozhodl se odejít, a on to určitě měl v tu chvíli těžší. Ta tíha se ale střídá, protože ten, kdo ze vztahu odchází, na sebe zároveň bere zodpovědnost za to, co přijde. To bylo na mně.

Zažila jste tehdy dost společenského odsouzení, přišlo vám to fér?

Nepřišlo, protože nikdo kromě nás dvou nevěděl, co se doopravdy stalo. Tehdy jsem si všimla, že pořád hodnotíme muže a ženy jinak. Obecné povědomí ve společnosti je, že ženská je ta sketa a co to tomu chudákovi udělala, dítě mu vzala, rodinu mu rozbila. O mužích většinou nic takového neslyšíte.

Proč byl pro vás ten odchod tak důležitý?

Stalo se mi to, co se lidem někdy stává. Poté, co se pokazil vztah s Davidem, jsem odešla k muži, kterého jsem nesmírně milovala, a věřila jsem v nový život s ním.

Vy jste se zamilovala!

Byla jsem zamilovaná, ano. Nic menšího.

Litovala jste toho někdy? Třeba když se ten vztah potom rozpadl?

Víte, já vidím, že tak, jak jsme všichni teď, je to správně. Mám se krásně se svým Lukášem a dcerou a to je právě teď to podstatné.

Změnil vás v něčem rozpad manželství, ve které jste věřila?

Asi ano. Víc si uvědomuju, jak křehké a spletité jsou rodinné vztahy. Ve své původní rodině jsem tomu nikdy nevěnovala velkou pozornost, ale až ve vlastní složité situaci jsem si uvědomila, že podobné věci prožívalo tolik mě blízkých lidí už přede mnou. Začala jsem si víc povídat s mámou o tom, jaké příběhy máme v naší rodině, protože jsem pochopila, že ačkoliv se o tom nebavíme často, hluboce nás to formuje. Teď mám potřebu vědět o naší rodině úplně všechno. Jak tohle tehdy zvládla tamta příbuzná, jak se zachoval tamten příbuzný... Prostě všechno.