Iveta Kotlabová: Tanec u tyče mě posouvá dál

Modřiny, spáleniny ani mozoly Ivetu Kotlabovou netrápí. Navzdory drobné konstituci udrží na tyči i váhu svého manžela. „Pokud na poledance něco bolí, je to myšlení,“ tvrdí tanečnice, která patří v Česku k nejlepším.

Šplh na tyč nebývá populární. Já si z hodin tělocviku pamatuju spálené ruce a nárty. Bolí to a rány se špatně hojí. Co ty, měla si šplhání ráda?

Ne. Měli jsme takovou paní profesorku, že to moc nešlo. Dobře šplhat nás nenaučili.

Když teď přijdou holky do začátečníků, mají většinou strach. Ale ono to není tak hrozný. Stačí pár technických triků a najednou to jde. Tělo se zvedne, hodně pomáhají nohy. Šplhání je pak pohoda. Bolí hlavně myšlení.

Spousta věcí se zdá na první pohled náročná a není to tak hrozný. Nebo to naopak vypadá jednoduše, člověk si říká, to bude hned, a ono není. Jinak se sem tam spálíte, máte modřiny, mozoly – na ty si holky hodně stěžují, ale to k tomu patří.

Měla si někdy chuť s pole seknout?

Ne, neměla. Stávalo se mi hodně, že mě některé věci přestaly bavit, třeba u orientálního tance. Dělala jsem to přes dva roky a pak jsem se měla rozhodnout, jaký styl chci dělat. Žádný se mi moc nezamlouval.

U tyče to tak nebylo. Naučím se nějaký trik a vím, že ho můžu dělat líp nebo jinak. Můžu ho různě kombinovat, být flexibilnější, rychlejší a silnější, stále je možné něco přidávat.

Nestalo se mi, že bych měla moment, kdy bych si řekla, tohle mě nebaví. Už nevím, co dělat dál.

Tanečnice Iveta Kotlabová

Co je pro tebe největší motivací?

Mě to hrozně baví samo o sobě. Když něco vidím, chci to zkusit. Taky je to hodně retrospektivní. Uvědomuju si, co jsem neuměla. Stále se mám kam posunout, ta cesta tam je.

Teď třeba poletíme do Austrálie, pozvali mě na soutěž Felix Cane Pole Championship. Hodně se na to připravuju. Nedá se to srovnávat s podmínkami u nás. Stále se tu točí stejní lidé, jednou soutěží a podruhé jsou v porotě.

Od grafiky k tyči

Podívejte se na další ženy, které hýbou světem.