Zeny.cz - Back to work
 

Cestujte jako profík. S dětmi, nalehko a za málo peněz

27. ledna 2017
  • Cestujte jako profík. S dětmi, nalehko a za málo peněz

    Je vůbec možné splnit si sen a vydat se jen s málem věcí (i peněz) a bez cestovky na všechna ta neobvyklá a vzdálená místa, jako jsou Vietnam, Nepál či Indonésie? Samozřejmě! Jde jen o to změnit nastavení v hlavě. Alespoň se na tom shodují tři zkušení cestovatelé, které jsme vyzpovídali.

    Spisovatelka Milena Holcová projela kus světa stopem. Ovšem dá se vůbec hovořit o cestování nalehko, když s sebou s manželem brali jejich tři děti? Byli s nimi v řadě zemí Evropy, v Mexiku, na Kubě nebo v USA. S dětmi si netroufali jen na Afriku a Blízký a Střední východ.

    „Vzhledem k tomu, že nám ochotně půjčují vnoučátka, aby to taky zažila, myslím, že si neodnesly žádné trauma,“ směje se Milena Holcová.

    I když teď je cestování stopem obtížnější, protože jsou už skoro všude povinné autosedačky. Cestování nalehko podle ní ovlivňují dva přístupy.

    „Buď věříte, že to dopadne dobře, nebo pořád uvažujete v módu co kdyby… V druhém případě máte zbytečně veliký ranec, což vás paradoxně omezuje. Pokud vycházíte z představy, ono to nějak dopadne, jste svobodnější. Navíc stopovat s velkými zavazadly zkrátka nemůžete. Když jsme začali jezdit, nejmladší dceři bylo pět. Nosila si jen medvídka a rychle pochopila, že jakmile auto zastaví, musí ho pevně držet a běžet.“ Cesty jim tenkrát zabraly minimálně měsíc, díky práci na volné noze si to mohli dovolit.

    Jednoduše toho moc nepoberete. A velice rychle zjistíte, že jestli balíte na tři dny nebo na měsíc, vyjde to nastejno. Víte, že stejně budete muset prát, takže balíte jen pár kousků oblečení, jídlo jen na cestu, stejně budete muset jíst tam, lehký spacák a jen výjimečně stan.

    Spali jsme pod širákem a měli s sebou plachtu na stříšku. Když to vypadalo na velký déšť, sehnali jsme spaní třeba u někoho ve stodole. Neměli jsme přesný cíl, bylo to jako bezmotorové létání, prostě jsme plachtili, kam nás kdo dovezl. Častokrát to dopadlo tak, že nás lidé nechali přespat u sebe. Kromě cestování jezdíme dlouhá léta i na dvě místa v Evropě, kde bydlíme v jeskyni na pláži a o všechno se staráme sami.

    Lidé už nás tam znají a přinesou nám čas od času košík mandarinek nebo mísu rajčat. Když začalo pršet, přiběhl z vesnice pán s plachtou, museli jsme mu vysvětlit, že všechno máme. Není to ale jen idyla. Na jiném místě je místní stařík udal na policii, že porušují zákaz táboření. Naštěstí vše skončilo jen malou pokutou."

    Byli někdy považováni za nezodpovědné a příliš riskující rodiče? „Myslím, že se to o nás říkalo, ale přátelé, kteří nás znali, s tím problém neměli. Kromě toho, že nás párkrát někde okradli, se nám nic dramatického nestalo.“ Výhod tohoto způsobu cestování vidí Milena hned několik.

    „Máte spoustu společných zážitků a velmi dobře se poznáte, i když to obnáší i riziko, že děti také velice dobře poznají vás,“ usmívá se.

    „A to i v těch nejhorších chvílích, kdy vám hodně tečou nervy. Na druhou stranu ale každá hádka brzy končí, protože na urážení není čas. Na to jste na sobě všichni až moc závislí.“ Důležitý vklad do života vidí Milena především v tom, že z jejích tří dětí vyrostly osobnosti, které se nebojí světa.

    „Myslím, že právě díky cestování, kdy jsme často nevěděli, kam dojedeme a museli jsme plány přizpůsobovat novým situacím, uplatňují i v životě přístup – nebudeme se hroutit, ono to nějak dopadne. Na stopu vás vezme málokdo, ale vždycky se někam dostanete.“ Další plus je, že mají rádi změnu.

    Na cestách se naučili, že změna a mnohdy dokonce i průšvih v sobě nakonec obsahuje něco, co vás posune dál a třeba i lepším směrem, než jste očekávali.

  • Hlavní je se nebát a věřit si

    Tvrdí to Martin Novotný, cestovatel, který projel jen s báglem na zádech velkou část Asie, Afriky i Jižní Ameriky.

    „Musíte se osvobodit od myšlenek typu, co když mi bude zima, co když budu mít hlad, co když bude všude jen pršet, kam složím hlavu? Teprve potom dokážete sbalit jen nejnutnější věci, nezásobovat se dalšími a dalšími náhradními svetry, balíky prádla, protože co kdyby se přece jenom něco semlelo a ta jedna dobrá, teplá mikina nestačila, co kdyby nebylo kde vyprat a podobně.

    Jistě, může se stát, že vás okradou, a to se mi také stalo, ale ve většině zemí můžete celkem levně nakoupit základní oblečení. Navíc, když vás okradou, vezmou vám velký bágl nebo obří kufr se všemi věcmi úplně stejně jako malý. Přijdete tak jako tak o všechno,“ říká Martin Novotný.

    Martin Novotný přiznává, že pokud chcete cestovat s praktickými a co nejlehčími věcmi, něco to stojí.

    „Balení vám dnes ulehčí spousta vychytávek ze skvělých materiálů, například odlehčené kvalitní plachty na přístřešek, které jsou mnohem praktičtější než stan. Pokud tedy cestou nepřecházíte velehory, kde byste se bez stanu těžko obešli. Zkrátka záleží na tom, kam se vydáte a co od té cesty čekáte. Pokud chcete jezdit nízkonákladově jako já, musíte holt počítat s tím, že zažijete nepohodlí. Že si třeba budete prát v sáčku s vodou.“

    Martin Novotný o sobě říká, že má kočovnou povahu. Už od dětství měl prý potřebu sebrat se a jít, kam ho nohy nesly. Poprvé se vydal v pěti letech na chatě v Beskydech do lesa a šel a šel, až skončil v poměrně vzdálené sousední vesnici, odkud ho kdosi odvezl zpět vyděšeným rodičům. Ti ho proto velmi záhy přihlásili do turistického oddílu.

    Když mu bylo patnáct, načas ho zlákal romantický tramping. Když se mu postupně podařilo objet (stopem a pěšky) skoro celou republiku, vydal se těsně před revolucí do Rumunska, které mu učarovalo. Možná i proto, že pochází z Valašska a Valaši, jak známo, kdysi přišli právě z Rumunska.

    „Asi jsem po nějakém předkovi, který se k nám do Javorníků trmácel s ovcemi tuhle dálku. Třeba až odněkud z Maramureše, kam se hrozně rád vracím.“

    Po revoluci se vydal s několika kamarády do Mongolska, které s místními průvodci projel na koních. A od té doby cestuje pořád. Jeho nejdelší cesta trvala rok – přes Rumunsko, Turecko, Írán, Nepál, Thajsko a Malajsii do Indonésie.

    Cesta je pro něj cíl. Mockrát se někam vydal, něco naplánoval, a pak skončil někde úplně jinde.

    Získal řadu zkušeností, měl pár nemocí a parazitů, ale také mu to ubralo mnoho předsudků. Jediné, čeho lituje, je čas, který kvůli cestám nestrávil s rodinou. Jeho manželka s ním navštívila mnoho zemí, ale poté, co se jim narodily děti, zůstávala doma, zatímco Martin jezdil dál.

    „Bylo to trochu sobecké, já vím, ale na druhou stranu, mám dnes dětem co vyprávět. Dcera zdědila moji nomádskou duši a jezdí ven také. Aspoň jí můžu pomoci a poradit.“

    Martin je přesvědčen, že pro nikoho nikdy není pozdě začít. „Musíte jen vylovit z nitra touhu po svobodě. Myslím, že tu v sobě má většina lidí. Pak už to půjde samo a vy zjistíte, že alespoň načas k životu moc věcí nepotřebujete.“

  • Co nemám, to nepotřebuji

    Říkávají horolezci a Michaela Púčiková, která „nalehko“ procestovala Nepál, Tibet, Indii nebo Turecko, jim dává za pravdu.

    Co nejlehčí zavazadlo se podle ní dá připravit kreativním mixem toho, co si nevezmete, zapomenete a ztratíte.

    „Zapomínám často a jsem v tom fakt dobrá. Oblíbenou položkou jsou různé hygienické potřeby. Ty má ale většinou někdo jiný, kdo vám je rád půjčí, zvláště když se mu předtím vysmějete, že neví, že se s sebou do Himálaje nebere půllitrové balení šamponu. I v poměrně zapadlých vesničkách vám případně kartáček na zuby i mýdlo prodají (vyzkoušeno).

    Pokud si nezapomenete věci zabalit doma, ještě máte další šanci, můžete si je nevzít s sebou na výlet. Nepromokavá bunda zapomenutá v táboře či hotelu mrzí v dešti víc než ručník, který zůstal v Praze. Tričko se ušpiní velmi rychle, a je na vás, kolik chcete mít s sebou špinavých triček. Prací efekt nebývá valný, zvláště když od kombinace mýdlo a studená voda očekáváte to samé jako od své pračky.“

    Michaele se osvědčila varianta tričko na sobě, tričko na spaní a tričko rezervní. Pak jen podle situace delegujete trička do aktuální funkce.

    „Hezké tílko většinou oželím, ono v zemích, kam jezdím, je sice dost často vedro, ale části těla, které vám z tílka záměrně či omylem vykukují, jsou pro mnoho místních poněkud nezvyklé až nevhodné. A to nemusíte jezdit do Indie, s příliš minimalistickým outfitem nasbíráte trestné body i ve slovenské vesnici.

    Obdivuji dámy, které umí cestovat v sukni, do Kurdistánu jsem se v jedné – od světoznámé outdoorové firmy – vypravila, a myslím, že dobrý dojem, který jsem v dostatečně dlouhé sukni na muslimy udělala, byl vykoupen smrští opravdu nehezkých slov, která se mi drala z úst vždy, když se moje biosukně zamotala do křoví, do hůlek, nebo jsem si na ni šlápla, což se dělo prakticky pořád.“

    Michaela radí vzít si s sebou spíše užitečné věci, které se v cizině dají koupit obtížně nebo vůbec, jako léky, alkohol, nůž, provázek, malou baterku, papírové kapesníky, vlhké ubrousky a z oblečení velký tenký šátek. Poslouží jako ručník, klobouk, povlečení, sukně do chrámu, tričko a přinejhorším si ho můžete omotat i kolem krku.

    „Navzdory svým i internetovým seznamům si pokaždé něco zapomenu. Nejdůležitější je být zdravý a veselý. Zbytek se nějak vyřeší.“

    Článek připravil časopis Moje psychologie. 

Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy