Cestujte jako profík. S dětmi, nalehko a za málo peněz

Je vůbec možné splnit si sen a vydat se jen s málem věcí (i peněz) a bez cestovky na všechna ta neobvyklá a vzdálená místa, jako jsou Vietnam, Nepál či Indonésie? Samozřejmě! Jde jen o to změnit nastavení v hlavě. Alespoň se na tom shodují tři zkušení cestovatelé, které jsme vyzpovídali.

Spisovatelka Milena Holcová projela kus světa stopem. Ovšem dá se vůbec hovořit o cestování nalehko, když s sebous manželem brali jejich tři děti? Byli s nimi v řadě zemí Evropy, v Mexiku, na Kubě nebo v USA. S dětmi si netroufali jen na Afriku a Blízký a Střední východ.

„Vzhledem k tomu, že nám ochotně půjčují vnoučátka, aby to taky zažila, myslím, že si neodnesly žádné trauma,“ směje se Milena Holcová.

I když teď je cestování stopem obtížnější, protože jsou už skoro všude povinné autosedačky. Cestování nalehko podle ní ovlivňují dva přístupy.

„Buď věříte, že to dopadne dobře, nebo pořád uvažujete v módu co kdyby… V druhém případě máte zbytečně veliký ranec, což vás paradoxně omezuje. Pokud vycházíte z představy, ono to nějak dopadne, jste svobodnější. Navíc stopovat s velkými zavazadly zkrátka nemůžete. Když jsme začali jezdit, nejmladší dceři bylo pět. Nosila si jen medvídka a rychle pochopila, že jakmile auto zastaví, musí ho pevně držet a běžet.“ Cesty jim tenkrát zabraly minimálně měsíc, díky práci na volné noze si to mohli dovolit.

Jednoduše toho moc nepoberete. A velice rychle zjistíte, že jestli balíte na tři dny nebo na měsíc, vyjde to nastejno. Víte, že stejně budete muset prát, takže balíte jen pár kousků oblečení, jídlo jen na cestu, stejně budete muset jíst tam, lehký spacák a jen výjimečně stan.

Spali jsme pod širákem a měli s sebou plachtu na stříšku. Když to vypadalo na velký déšť, sehnali jsme spaní třeba u někoho ve stodole. Neměli jsme přesný cíl, bylo to jako bezmotorové létání, prostě jsme plachtili, kam nás kdo dovezl. Častokrát to dopadlo tak, že nás lidé nechali přespat u sebe. Kromě cestování jezdíme dlouhá léta i na dvě místa v Evropě, kde bydlíme v jeskyni na pláži a o všechno se staráme sami.

Lidé už nás tam znají a přinesou nám čas od času košík mandarinek nebo mísu rajčat. Když začalo pršet, přiběhl z vesnice pán s plachtou, museli jsme mu vysvětlit, že všechno máme. Není to ale jen idyla. Na jiném místě je místní stařík udal na policii, že porušují zákaz táboření. Naštěstí vše skončilo jen malou pokutou."

Byli někdy považováni za nezodpovědné a příliš riskující rodiče?„Myslím, že se to o nás říkalo, ale přátelé, kteří nás znali, s tím problém neměli. Kromě toho, že nás párkrát někde okradli, se nám nic dramatického nestalo.“ Výhod tohoto způsobu cestování vidí Milena hned několik.

„Máte spoustu společných zážitků a velmi dobře se poznáte, i když to obnáší i riziko, že děti také velice dobře poznají vás,“ usmívá se.

„A to i v těch nejhorších chvílích, kdy vám hodně tečou nervy. Na druhou stranu ale každá hádka brzy končí, protože na urážení není čas. Na to jste na sobě všichni až moc závislí.“ Důležitý vklad do života vidí Milena především v tom, že z jejích tří dětí vyrostly osobnosti, které se nebojí světa.

„Myslím, že právě díky cestování, kdy jsme často nevěděli, kam dojedeme a museli jsme plány přizpůsobovat novým situacím, uplatňují i v životě přístup – nebudeme se hroutit, ono to nějak dopadne. Na stopu vás vezme málokdo, ale vždycky se někam dostanete.“ Další plus je, že mají rádi změnu.

Na cestách se naučili, že změna a mnohdy dokonce i průšvih v sobě nakonec obsahuje něco, co vás posune dál a třeba i lepším směrem, než jste očekávali.

Hlavní je se nebát a věřit si

Co nemám, to nepotřebuji

Článek připravil časopis Moje psychologie.