Autor knihy Dej si pohov! A začni žít: Čím víc lidem říkáte, aby se zklidnili, tím jsou na tom hůř | Ženy.cz
 


Autor knihy Dej si pohov! A začni žít: Čím víc lidem říkáte, aby se zklidnili, tím jsou na tom hůř

11. září 2019 • 06:00
Autor knihy Dej si pohov! A začni žít: Čím víc lidem říkáte, aby se zklidnili, tím jsou na tom hůř
Fabrice Midal • Foto:Archiv Mojí psychologie

Miluje žluté oblečení, ale neví proč. A říká, že snažit se být „v zenu“ je největší průšvih. Povídali jsme si s Fabricem Midalem, autorem knihy Dej si pohov! A začni žít.

Co podle vás znamená dát si pohov?

Všichni jsme pod nějakým tlakem, nároky, které nás zevnitř užírají. Je velmi důležité, abychom si vedli co nejlépe, musíme vychovávat děti co nejlépe, pracovat s nadšením, dělat věci dokonale. A když si nevedete dokonale, prohráváte v životě, dostáváte se do skluzu. Pokusil jsem se najít protilék na tenhle problém, a tak jsem dospěl k tomu, že jsem si řekl: „Musíme si dát pohov.“ Dát si pohov, to znamená, že odstraním ten tlak, ale nepřestanu pracovat, nevzdávám to. Já jsem hyperaktivní, dělám spoustu věcí a nechci s tím přestat. Jen jsem se chtěl zbavit toho vnitřního tlaku, který nás terorizuje. Někdy se tento přístup zaměňuje s rezignací.

Lidé mají často strach, že když se přestanou kontrolovat, skončí špatně. Že budou líní, obézní, bez peněz, nikdo je nebude mít rád.

Ano. A přitom je to přesně naopak. Čím víc se snažím mít všechno pod kontrolou, tím jsem na tom hůř, tím horší podávám výkon, tím jsem opuštěnější. Když chcete usnout a nedaří se vám to, čím víc si budete říkat „musím spát“, tím spíš se vám to nepodaří. V tom se naprosto mýlíme. Představa, že čím víc budu všechno kontrolovat, tím líp se mi bude dařit, je právě příčinou problému. Protože tím se odřezávám od života, od svých zdrojů, od své intuice, od svého srdce.

Jak myšlenka „dát si pohov“ změnila váš vlastní život?

Já jsem dlouho vyučoval meditaci a pozoroval jsem, že lidé, místo aby jim meditace pomáhala, měli dojem, že jim to meditování nejde. Jednou jsem se na hodině účastníků zeptal: „Kolik z vás má pocit, že se vám meditace nedaří?“ A většina lidí zvedla ruku. Říkal jsem si: „Ale proč? Vždyť o nic nejde. Je to jen taková schůzka se sebou samým.“ Došlo mi, že jim musím říct: „Meditovat, to znamená dát si pohov.“ A lidi tomu rozuměli. To pro mě změnilo hodně věcí, protože jsem konečně dokázal lidem vysvětlit tu zkušenost, kterou mi meditace přináší. Moje kniha tedy promlouvá o přístupu, který do té doby nebyl moc známý. Lidi se snažili buď být nejvýkonnější, anebo naopak rezignovat na vnější svět a žít si ve své hlavě.

Jsme zahlceni radami, jak se „nestresovat“, a přesto to neumíme.

Když se řekne meditace, většina lidí si představí, že se musí sedět v pozici lotosového květu někde na pláži nebo na útesu za východu slunce…

Já jsem rozhodně proti tomu! Myslím, že to je katastrofa. Čím víc lidem říkáte, aby se zklidnili, aby byli takzvaně v zenu, tím jsou na tom hůř. Čím víc lidi slyší, že mají být zenoví, klidní a vyrovnaní, tím víc se cítí provinile, že takoví nejsou. Když vám vaše dítě řekne, že nechce jít do školy, protože ho tam šikanují, tak vám nepomůže být v zenu. Tyhle rady jsou úplně kontraproduktivní. V takové situaci je přece normální být rozčilený. Takže já myslím, že tahle představa meditace je úplně nelidská. Je přece normální, že lidi se zlobí nebo jsou znepokojení, když se jim něco děje. Já myslím, že je důležité, abychom si to stále připomínali. Pro mě je velký rozdíl mezi tím být „klidný“, anebo být „v míru“. Být klidný znamená, že se mě nic nedotkne. Být v míru mohu být i se svým smutkem nebo vztekem, když ho přijmu. 

Podtitul vaší knihy v češtině je „Francouzské umění, jak mít všechno na háku“. Opravdu je na tomto umění něco typicky francouzského?

Ve Francii máme tradici užívat si života takového, jaký je, nechtít ho stále jen kontrolovat. Tohle umění, byť i ve Francii je teď pozapomenuté, jsem chtěl připomenout. Když jsme pod tlakem, abychom byli stále šťastnější, zapomínáme na to, co už máme.

Vy máte asi hodně rád žlutou barvu?

Ano. (dlouho, dlouho mlčí) Oblékám se do žluté, ale nevím proč. Líbí se mi to. A důležité pro mě je nesnažit se na ten důvod přijít. Kdybych věděl proč, tak bych to nedělal. Když někoho milujete, taky nepátráte proč. Prostě víte, že takhle je to správně. Je vám s tím člověkem dobře. Když chcete všemu rozumět, odřezáváte se od života. Tím se všechno jenom zkazí.

Další skvělé články a rozhovory najdete v zářijovém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší online trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
Moje psychologie 09/19Moje psychologie 09/19Autor: Archiv Mojí psychologie

 

Autor: Barbora Šťastná
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy